Desítky let pracoval jako elektrotechnik v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice a sloužil u vojenských radiolokátorů.
Přesto, nebo možná právě proto zasvětil svůj život systematickému pátrání po neidentifikovaných létajících objektech. Miroslav Karlík, zakladatel UFO klubu Trnava, přináší otevřené svědectví o tajuplných strojích přilétajících k reaktorům JE, nevysvětlitelných fenoménech i o šoku, který zažijete, když se vám neznámá bytost zničehonic zjeví přímo na balkóně v šestém patře.
▬ Pane Karlíku, jak se stane z ryze technicky založeného člověka badatel, který zasvětí život pátrání po neznámých úkazech na obloze?
Pro mě v tom nikdy nebyl rozpor, naopak. Technické vzdělání vás naučí jednu zásadní věc, nevěřit dojmům, ale faktům a systematické metodice. Do pátrání po nekonvenčních úkazech jsem proto od počátku vnášel snahu o objektivní sběr dat, analýzu svědectví a prověřování fyzikálních možností. Většinu hlášených objektů lze touto mravenčí prací vysvětlit jako známé technické či přírodní jevy. Cílem mého výzkumu je poukázat na ten zbytek, který současným vědeckým poznatkům jednoduše řečeno neodpovídá.
▬ Přitahovalo vás toto téma odjakživa?
Ano. Nechci tvrdit, že mi to bylo dané osudem, ale už jako malý chlapec jsem rád pozoroval hvězdy. Ve své dětské naivitě jsem si často představoval, že i na nich je život, stejně jako na Zemi. A to jsem ještě neměl ani tušení, že ve vesmíru existují i další planety, některé v mnohém podobné té naší. Čtením vědeckofantastické literatury jsem se později dostal k Dänikenovi, Součkovi a dalším autorům, kteří ve mně definitivně zažehli touhu porozumět světu, jenž se vymyká lidskému chápání.
Největší zlom u mě ale nastal 1. srpna 1968, kdy jsem nastoupil na základní vojenskou službu k jednotce protivzdušné obrany. Sloužil jsem v Trnavě, Šuranech a Vysoké pri Morave na pozorovací věži, to vše v útvaru PVOS 5220, v letech 1968-1970. Na vojně jsem dostal možnost poprvé sledovat neznámé objekty, které se naprosto vymykaly tehdejším, a podle mě i dnešním technologickým možnostem. Viděl jsem věci, ze kterých mě i po těch mnoha letech mrazí v zátylku.
▬ Co konkrétně bylo na vojně vaším úkolem?
Sledování vojenských i civilních cílů v dosahu radiolokátorů. Tenkrát šlo o okruh zhruba 500 kilometrů, takže jsme neměli přehled jen o našem vzdušném prostoru, ale viděli jsme prakticky všechno od Milána přes Budapešť až po Varšavu. K mému obrovskému překvapení jsme občas na radarech zaznamenali i cíle, které překonávaly naprosto všechno, co jsme tehdy považovali za možné. Letěly obrovskou rychlostí, podle našich výpočtů se musely pohybovat nejméně 17 000 km/h! Dělo se to přímo před námi a my se na to dívali jako na zjevení.
▬ Dohledala jsem si, že rychlost 17 000 km/h odpovídá přibližně Mach 14. V atmosféře se takovými rychlostmi pohybují pouze balistické rakety, hypersonické kluzáky nebo kosmické lodi při návratu z oběžné dráhy. Žádné klasické vojenské letadlo, tehdy ani dnes, se této hranici ani nepřibližuje. Běžné moderní stíhačky dosahují rychlostí kolem Mach 1.6 až 2.0 a legendární průzkumný letoun SR-71 Blackbird má oficiální rekord Mach 3.3 (přesně 4063 km/h). Můžete mi blíže popsat situaci, kdy jste na radaru zachytili objekt, který se naprosto vymykal známým fyzikálním zákonům i tehdejším technologickým možnostem?
Představte si radiolokátor s kruhovou obrazovkou, určitě ho znáte z filmů. Když zachytí cíl, rozsvěcují se na něm takové malé obdélníčky. Paprsek radaru se neustále otáčí po směru hodinových ručiček, a pokud se bod zachycený před minutou najednou objeví o obrovský kus dál, znamená to, že je jeho rychlost až neskutečná.
Na obrazovce radaru dělal objekt pohyb cikcak nebo nám tam skákal z místa na místo, což znamenalo okamžitou změnu směru bez jakéhokoliv zpomalení. Všechno, co radary zaznamenaly, musel náš kreslič-pátrač ihned zakreslovat na průhledný planžet a vyhodnocovat dráhu i rychlost. Každé běžné letadlo mělo své identifikační číslo. Jenže tyto podezřelé cíle žádné číslo přiřazené neměly, nebyly nikde evidované a trvalo jen chvíli, než nám opět zmizely z radaru.
▬ Co na nich bylo kromě rychlosti tak podezřelého?
Především neuvěřitelná schopnost manévrování. Tyto objekty dokázaly v plné rychlosti na místě zastavit nebo okamžitě odbočit do pravého úhlu, aniž by zpomalily. Něco takového zcela překonávalo a dodnes překonává všechny známé fyzikální zákony i nejmodernější letecké technologie.
▬ Co z toho tenkrát plynulo pro vás, pro vojáky?
Naším úkolem bylo vše pečlivě zakreslit a zaznamenat. Zprávy o těchto incidentech se pak posílaly na vyšší místa jako mimořádná událost. Od kluků z jiných směn vím, že je na přístrojích zaznamenávali také. Byli z toho stejně nesví jako my, jenže velitel všem přísně zakázal o čemkoliv mluvit. Ne všichni ale byli v tomto ohledu poslušní. Dvakrát jsem dokonce skončil u vojenské prokuratury, kde jsem jako svědek vypovídal ve prospěch jednoho armádního důstojníka. Promluvil totiž o podezřelých objektech v československém vzdušném prostoru otevřeně a okamžitě z toho měl obrovské problémy. Čelil obvinění, že záměrně vyvolává paniku.
▬ A co se dělo dál?
Umlčeli to. Přestože se u soudu doložila celá řada důkazů a nákresů, nakonec se nad vším zavřela voda. Všichni raději i nadále mlčeli, protože nikdo nechtěl mít zbytečné trable. Ještě v devadesátých letech jsem ale byl v úzkém kontaktu s vojáky, kteří k protivzdušné obraně narukovali po mně, takže moc dobře vím, že se to tam dělo i nadále. V žádném případě nešlo o ojedinělé incidenty.
Později jsem chtěl provést podrobnou analýzu a snažil jsem se dostat do vojenského archivu v Trnavě. Žiji tam a stále mám určité kontakty, jenže mi bylo řečeno, že záznamy, které hledám, podléhají dodnes přísnému utajení. Mám však informace, že většina těchto dokumentů stejně podlehla skartaci. Přitom jsem si docela přesně pamatoval konkrétní data, kdy k těm událostem docházelo, takže by mi hledání zabralo jen chviličku. Přesto mě tam prostě nepustili.
▬ Měla jsem na mysli spíše to, co se dělo v samotném okamžiku, kdy jste na radaru zachytili objekt, který musel být považován za narušitele, tedy potenciálně nebezpečný cíl. Jaká byla bezprostřední reakce ve velíně? Co přesně se v tu chvíli spouštělo za procedury? Startovala letadla, aby všechno prověřila přímo ve vzduchu?
Myslím, že ne. Nemám sice tušení, jak v ten moment zareagovaly ostatní obranné složky armády, ale předpokládám, že nestihly udělat vůbec nic. Jeho rychlost byla tak ohromná, že než jsme stihli cokoliv nahlásit, byl z dosahu radaru pryč. Víme, že o několik let později, když se objevilo to slavné UFO nad Vranovskou přehradou, dostala za úkol neznámé těleso na obloze pronásledovat posádka vrtulníku. Tenkrát v mé době se ale podle mě nic takového neodehrávalo, nikdo na podobné incidenty nebyl připraven.
▬ Zmiňujete jaderné elektrárny. Právě ty se v příbězích o neidentifikovaných objektech objevují až nápadně často. Zaznamenal jste i vy sám, ať už na radaru, nebo z reakcí kolektivu, že by se objevovaly právě kolem strategických vojenských či energetických uzlů?
Ano, několikrát, a rád vám o tom budu vyprávět. Zároveň věřím, že všelijaké další zajímavosti o tom, co se dělo v blízkosti jaderných elektráren, by nám pověděli i mnozí další pamětníci. Jenže třeba pro piloty platí přísná mlčenlivost, po třicet let nesmí veřejně promluvit o ničem nestandardním, co ve vzduchu zaznamenali. A u kosmonautů je to dokonce padesát let!
Tyto mimořádné události se odehrávají po celém světě, ale přímo z armádních složek se o nich dozvíme jen málokdy, lidé by jinak mohli přijít o práci. Sice se čas od času objeví bývalý pilot nebo astronaut, který se na sklonku života rozhodne promluvit, ale to jsou spíše výjimky. Jejich očitá svědectví jsou dechberoucí, hovoří o technologiích zcela mimo naše chápání. Jenže většina populace má tendenci to zlehčovat a řekne si: „No jo, je to už senilní dědek, nemůžeme mu přece všechno věřit.“
Pozn. Naší Pravdy: podrobněji ZDE.
▬ Vraťme se ještě k vašemu působení u jednotky protivzdušné obrany. Položím vám otázku, kterou jistě neslyšíte poprvé: Vylučujete, že se mohlo jednat o technickou poruchu radaru nebo třeba o falešné odrazy?
Zcela to vylučuji. Byli jsme proškolení profesionálové a jakoukoliv poruchu techniky jsme dokázali okamžitě rozpoznat. Stejně tak jsme byli vycvičeni k tomu, abychom bezpečně identifikovali takzvané falešné cíle, například přelety ptáků, atmosférické anomálie nebo meteorologické poruchy. Měli jsme skvělý přehled i o nejlepších letounech ze Západu, byli jsme neustále školeni a přezkušováni.
Falešné či přírodní úkazy měly na obrazovce úplně jiné charakteristiky. Tyto neznámé objekty však dávaly jasný, silný a souvislý odraz. Navíc stejný cíl často současně zachytilo více nezávislých radiolokátorů pracujících na různých frekvencích a z různých stanovišť, což možnost technické chyby nebo lokálního rušení na jediném přístroji prakticky eliminuje.
▬ Kam vedly vaše kroky po skončení základní vojenské služby? Věnoval jste se elektrotechnice i v civilním životě?
Čtyřicet let jsem pracoval jako elektrotechnik v atomové elektrárně Jaslovské Bohunice. Během té doby jsem prošel různými pozicemi, naposledy jsem působil ve státní společnosti JAVYS (Jadrová a vyraďovacia spoločnosť). Ta má na starosti nesmírně náročný a zodpovědný proces, bezpečné vyřazování starých jaderných bloků z provozu, postupnou demontáž technologií, a především zpracování, skladování a trvalé uložení radioaktivního odpadu i vyhořelého jaderného paliva.
▬ To je nesmírně odpovědná práce v takto kritické infrastruktuře. Zmínil jste ale, že právě z Bohunic máte nejvíce záznamů o pozorování UFO. Setkával jste se s těmito úkazy i během svého působení v elektrárně?
Ano, právě odtud mám vůbec nejvíc záznamů. To, čeho jsem byl na vojně a později i v okolí elektrárny očitým svědkem, jsem zkrátka pořád nemohl dostat z hlavy.
▬ Vedlo vás tohle všechno k tomu, abyste se pátrání po neznámých jevech začal věnovat systematicky?
Přesně tak. V roce 1990, hned po pádu komunismu, jsem založil UFO klub Trnava. Funguje do dnešního dne, máme okolo stovky registrovaných členů a celkově nám bylo hlášeno už přibližně 650 neznámých objektů, kruhů v obilí, bytostí a různých paranormálních jevů. Jsme v blízkém kontaktu s dalšími slovenskými kluby i s českými a zahraničními ufology, badateli a záhadology, se kterými si pravidelně vyměňujeme získané poznatky.
▬ Na vašem příběhu je mimořádně zajímavé, že jste profesionální elektrotechnik a pracoval jste skoro 40 let v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích. Stojíte nohama na zemi, a přesto se nebojíte o těchto věcech otevřeně mluvit. Můžete mi popsat, co se tam dělo tak neobvyklého, že se to vymykalo běžným standartům?
Ano. Poprvé se to stalo v roce 1994. Navštívil jsem jednu nedalekou vesnici, která je od atomové elektrárny vzdálená asi čtyři kilometry vzdušnou čarou. Byl jsem tam se dvěma armádními důstojníky, kteří shodou okolností sloužili v Čechách, a se dvěma místními obyvateli. Najednou jsme na obloze spatřili obrovské trojúhelníkovité těleso, v ufologické literatuře se mu říká belgický trojúhelník. Po hranách svítil modrým světlem a uprostřed měl světlo červené. Byla to neuvěřitelná podívaná.
▬ Co přesně jste viděli?
Ten objekt postupně nalétával na všechny chladicí věže elektrárny, nevynechal ani jednu. Vstupoval přímo do stoupající páry a podle našeho odhadu nebyl výš než pět metrů nad nimi. Každá ta věž přitom měří přes sto metrů! Jako elektrotechnik jsem moc dobře věděl, co to znamená, nad věžemi vznikají extrémní stoupavé proudy horkého vzduchu a vlhkosti.
Jakékoliv běžné letadlo nebo vrtulník by tam turbulence smetly a horká pára by jim okamžitě udusila motory. Tenhle letoun tím ale procházel úplně hladce. V páře pod sebou nevytvářel žádný proud vzduchu ani tlakovou vlnu, prostě skrz ni plul. Oči nám vylézaly z důlků. Ve vzduchu naprosto neslyšně a neuvěřitelně obratně manévroval od věže k věži, pak se otočil spodní hranou směrem k nám, chvíli takto nehybně visel ve vzduchu a odletěl.
▬ Neuvěřitelné. Co dalšího jste za ta léta v Bohunicích vy nebo vaši kolegové zaznamenali?
Když jsem pracoval na investičním oddělení, šel jsem zrovna přes areál a najednou jsem postřehl dva proudové letouny L-29 Delfín z piešťanského letiště. Stíhaly diskoidní objekt, který přelétával poměrně nízko nad nedalekým areálem Mattoni. Přitom nad celou elektrárnou platí přísný zákaz přeletu, je tam ochranné pásmo. Na vlastní oči jsem viděl, jak se ho ti vojáci marně snažili dohonit a manévrováním ho vytlačit pryč.
Takových zážitků mám z Jaslovských Bohunic víc než dost. A nemusím ani zacházet do hluboké minulosti. Když jsem odešel do důchodu, pořídili jsme si s manželkou asi pět kilometrů od elektrárny starší dům. V listopadu roku 2023 se stalo něco moc divného. Byl večer kolem osmé, už byla tma, když jsme si na obloze všimli tří za sebou jdoucích světelných bodů. Neblikaly, jen naprosto tiše směřovaly k elektrárně, dolétly opět až k chladicím věžím, vstoupily do jejich páry a všechny věže postupně zmonitorovaly. Světla pak chvíli zůstávala nehybně stát ve vzduchu přímo v páře a nakonec s ohromným zrychlením odletěla pryč.
Moje manželka je velký skeptik a rozhodně není žádný nadšenec do ufologie, ale tohle přišlo podezřelé i jí. A rozhodně v tom nejsme sami. Svědků, kteří neznámé letící objekty u atomové elektrárny zaznamenali a obracejí se s tím na náš klub i další slovenské ufologické spolky, je poměrně dost.
▬ Podařilo se vám u všech těch pozorování najít nějakého společného jmenovatele?
Na základě poměrně velkého množství hlášení a pozorování za ta dlouhá léta jsme dospěli k celkem jasnému závěru:
UFO k elektrárně přilétají z oblasti Malých a Bílých Karpat. Skoro to vypadá, jako by tam někde měly jakousi časoprostorovou bránu, ze které čas od času vyrazí a po splnění svého úkolu se do ní zase vracejí.
Ale nenechte se zmýlit, podivné události nejsou jen doménou Jaslovských Bohunic. Veliké UFO jsme s manželkou na vlastní oči spatřili i přímo v Trnavě.
▬ Kde přesně se to stalo? A co to podle vás bylo?
Právě jsme šli po lávce u hradeb směrem k poliklinice, když jsem se podíval vzhůru a užasl. Spatřil jsem přímo nad námi ve výšce asi dvou metrů objekt ve tvaru disku, na kterém se po obvodu rozsvěcovala červená a bílá světla. Kopuli jsme neviděli, protože jsme se na něj dívali zespodu. Tma ještě nebyla. Odhaduji, že na šířku to mohlo mít tak osm, devět metrů.
Manželka se stihla podívat nahoru také, párkrát zaskočeně zamrkala a najednou to zmizelo. Ptala se mě, jestli to nemohlo být letadlo, přece jen jsem sloužil v armádě, tak věděla, že se v technice vyznám. Odpověděl jsem jí ale, že bezhlučně se vznášející kulatá letadla zatím ještě nikdo nevyrobil. Neříkala na to už nic, ale bylo vidět, jak moc ji to rozhodilo. Rozhodně to nemohl být ani žádný horkovzdušný balón, ten nevisí nehybně nad městem bez hučení hořáků, nemá tvar disku a už vůbec nedokáže vteřinovým zrychlením zmizet z dohledu.
▬ Byli tam i další svědci, kteří se v tu chvíli na oblohu dívali společně s vámi?
Popravdě nevím, celé to trvalo tak třicet, možná čtyřicet vteřin. Byl jsem z toho sám docela v šoku. Víte, když se něco takového bezprostředně objeví přímo před vámi, je to úplně jiné, než když o tom jen čtete nebo se díváte na fotografie. Když napětí pominulo, byl jsem zvědavý, jestli se na náš UFO klub neobrátí další očití svědci, kteří tam toho dne zahlédli to, co já. Ale nikdo nám nenapsal. Přímo z Trnavy ale míváme podobná hlášení poměrně často, protože město je od jaderné elektrárny vzdálené jen asi 15 kilometrů.
▬ Jak si vysvětlujete, že jste byl během života u něčeho tak neobvyklého hned několikrát?
Existují různá filozofická vysvětlení. Se mnou nejvíc rezonuje myšlenka, že bytosti, které nás na Zemi navštěvují, mají smysl pro načasování a dost často se ukazují lidem, kteří o jejich existenci už něco tuší a setkání jednoduše řečeno psychicky zvládnou.
▬ Takže si myslíte, že lidé, kteří jsou na tyto jevy vnitřně naladěni, k sobě tyto objekty podvědomě přitahují?
Přesně tak. Určitě v tom hraje roli lidská pozornost a vnitřní nastavení. Lidé, kteří jsou těmto věcem otevření nebo o nich přemýšlejí, se na oblohu dívají častěji a s větším detailem, jsou prostě všímavější a vnímavější. Kdo v takové jevy nevěří, často se ani nepodívá nahoru, a i když něco spatří, jeho mozek to okamžitě vytěsní jako letadlo nebo optický klam. Jakmile jste ale nastavení na to, že se kolem nás mohou dít neobvyklé věci, otevíráte tím svou pozornost. Váš zájem pak funguje jako filtr, pak už stačí jen správný čas, správné místo a stane se to.
V tomto vydání si čtenáři přečtou příběh mladého australského pilota Fredericka Valentiche, který celý život věřil na existenci mimozemšťanů. Během svého posledního letu ještě řídící věži vystrašeným hlasem oznámil, že právě vidí čtyři jasná světla neznámého objektu, který letí ohromnou rychlostí. Ještě řekl, že jej vidí přímo nad sebou, a pak se odmlčel navždy. Jeho příbuzní a mnozí další jsou přesvědčeni, že ho unesli mimozemšťané i s letadlem. Napadlo vás někdy, že by mohla být taková pozornost pro člověka nebezpečná?
Určitě napadlo. Pokud vstoupíte do kontaktu s neznámou technologií nebo inteligencí, o které nic nevíte, riziko tu existuje vždycky. Když se dostanete do těsné blízkosti neznámého záření nebo silného elektromagnetického pole, může vám to vážně poškodit zdraví, nebo vám to prostě úplně přestaví vnímání reality. Hranice mezi pouhým pozorovatelem a přímým účastníkem bývá někdy velmi tenká a v té chvíli už nemáte pod kontrolou vůbec nic. Mezi ufology a badateli se dost často používá rčení, které vychází z praxe: Oni vědí, že víš. Když se s UFO setkáte jednou, další setkání už nebývají náhodná. Už se dívají oni na vás. Jsem o tom přesvědčen.
▬ Proč si to myslíte?
V roce 1988 jsem jel ráno do práce autem, projel jsem poslední vesnicí před Jaslovskými Bohunicemi a najednou ve vzdálenosti nějakých 100 až 150 metrů přeletěl přes silnici malý kopulovitý disk. Neslyšel jsem žádný zvuk motoru, prostě vyletěl od areálu atomové elektrárny a měl namířeno směrem ke Karpatům. Vzpomínám si, že bylo tehdy sucho a ani prach se nezvedal. Těsně přede mnou absolutně potichu proletěl a pak nabral výšku.
Ten manévr byl tak přesně načasovaný, že to nepůsobilo jako náhoda, jako by mi schválně proťal cestu a chtěl mi dát najevo, že o mně ví a chce se ukázat. Okamžitě jsem zastavil, vylezl z auta a zíral tím směrem jako opařený. Člověka to úplně paralyzuje. Kdybych měl tehdy u sebe technologii, která existuje dnes, měl bych krásnou památku. Jenže jak by potvrdili i mnozí další svědci, v takové chvíli vás ani nenapadne sahat po mobilu nebo kameře. Mozek je v takovém šoku, že prostě není schopen přemýšlet racionálně a pořizovat důkazy.
▬ Pokud jsou pozorování mimozemských technologií v blízkosti jaderných elektráren po celém světě tak častá, jak naznačujete, proč to nevzbuzuje větší pozornost?
Lidská ignorace je v tomhle obrovská. Většinovou společnost zkrátka nezajímá nic, z čeho nemá přímý užitek nebo co narušuje její komfortní zónu. A do toho musíte počítat s lidskou povahou. Pravidelně se setkáváme s tím, že se nás někdo snaží zahlcovat vymyšlenými hlášeními a podvrženými fotografiemi. Zkrátka povahy máme různé a oddělit zrno od plev pak vyžaduje obrovské úsilí.
▬ Vůbec nejzajímavější a oficiálně potvrzený případ na Slovensku se odehrál 19. listopadu 2005. Co se tam tehdy stalo?
Večer, přímo nad atomovou elektrárnou v Jaslovských Bohunicích, se objevily podivné zářící objekty. Policie okamžitě kontaktovala Ministerstvo obrany a do akce byla nasazena protivzdušná obrana státu. Z letiště Sliač narychlo vystartovala pohotovostní stíhačka MiG-29, aby situaci prověřila. Mluvčí armády vzlet stíhačky veřejně potvrdil, pilot však přímo nad elektrárnou vizuálně nic nenalezl a ani pozemní radary neznámý cíl nepotvrdily.
Armáda případ následně uzavřela s tím, že šlo o optický klam, způsobený lomem světel v parních oblacích z chladicích věží. S tím ale očití svědci z řad místních obyvatel dodnes nesouhlasí. Pohyb světelných bodů byl totiž podle nich zcela nelogický a vědomý. UFO nepředváděla pasivní odraz světla, ale prováděla prudké změny směru, zrychlovaly z nuly na neuvěřitelnou rychlost a reagovaly na okolní prostředí, jako by je někdo inteligentně řídil.
▬ Máte jako zkušený elektrotechnik s dlouholetou praxí v oboru vysvětlení pro to, že se UFO zajímají zrovna o chladící věže atomových elektráren?
Já se na to dívám přes fyziku a měřicí přístroje. Atomová elektrárna je z pohledu elektrotechniky nepředstavitelně obrovský energetický uzel. Všude kolem jsou generátory o gigantických výkonech, transformátory a vysoké napětí. Vytváří to extrémní elektromagnetická pole i lokální ionizaci vzduchu, které mohou přírodní jevy, jako plazmatické útvary či kulové blesky, doslova přitahovat a držet na místě. Z věží navíc stoupají tisíce tun teplé páry. Oficiální místa to sice ráda smetou ze stolu s tím, že jde jen o odraz reflektorů na parních sloupcích, jenže to má háček. To vysvětlení funguje u světel, která stojí. Jakmile ale cíl zrychluje z nuly na tisíce kilometrů v hodině nebo řeže ostré zatáčky, optika ani lom světla v páře to fyzikálně nedokážou vysvětlit.
▬ A pokud by nešlo o přírodní úkaz?
Pak je tu druhý úhel. Pro jakoukoliv pokročilou technologii, tajné drony i cizí objekty, je jaderný komplex ten nejjasnější bod na mapě. Vyzařuje teplo, záření i elektromagnetické vlnění. Svítí do okolí doslova jako maják. Štěpení jádra je navíc vrchol technologie, jakou jako lidstvo ovládáme. Pokud někdo mapuje naši úroveň, elektrárny představují cíl číslo jedna. A to ani nemluvím o možnosti, že si chtějí být jistí, že z hlouposti nebo rozmaru nezpůsobíme jadernou katastrofu.
▬ Svědci UFO často popisují takzvaný Oz-faktor, absolutní nepřirozené ticho, kdy v okolí přestane zpívat ptactvo a utichne i běžný ruch. Máte takovou zkušenost i vy?
Ano, zažil jsem to. V ovzduší je najednou zvláštní napětí a přichází i specifický zápach. Ionizovaný vzduch má totiž velmi charakteristickou, štiplavou vůni, je to vůně čistého ozónu, kterou jako elektrotechnik bezpečně poznám třeba od vysokonapěťových výbojů nebo transformátorů. Ale z vyprávění svědků vím, že právě to nepřirozené ticho bývá často ještě děsivější než samotný objekt nebo zápach. Je to, jako když příroda najednou vypne zvuk.
Fyzikálně to dává dokonalý smysl. Ptactvo a hmyz reagují na elektromagnetické pole a statickou elektřinu nesrovnatelně citlivěji než my. Jakmile se v okolí objeví silný zdroj energie, zvířata v sekundě instinktivně ztichnou. A jelikož tvoří většinu kulisy, kterou běžně vnímáme, nastane okamžitě mrtvé ticho. Zároveň platí, že silně ionizovaný nebo přehřátý vzduch kolem takového zdroje mění šíření zvuku, akustické vlny se v něm ohýbají a lámou pryč, čímž vzniká reálný akustický stín.
▬ Náš rozhovor se blíží ke konci. Mohl byste ještě zapátrat ve svém archivu a popsat nám nějaký neobvyklý případ ze Slovenska?
Velmi rád. Z našich spisů vyčnívá případ z Hlohovce (středa 6. října 1993 kolem 17:15), který dokonale ilustruje, jaký šok a pozdější frustraci může setkání s neznámem vyvolat.
Vypadalo to jako normální běžný den. Místní prodavačka Mária D. nejprve čekala na osmiletého syna Michala, až se vrátí z družiny, pak se stavili v potravinách a vydali se domů. Začala vařit večeři pro manžela, který měl odpolední směnu. Chlapec si mezitím v obýváku sám hrál na koberci s angličáky a najednou vyděšeně křičel: „Mama! Mama! Na lodžii je malý ujo s veľkými očami a veľkou hlavou!“ Vyděšená matka během několika vteřin přispěchala do pokoje a u balkónových dveří spatřila přesně to samé. Asi metr vysokou podivnou bytost s velkou šedivou hlavou a obrovskýma černýma očima ve tvaru trojúhelníku, která se tam z ničeho nic zjevila. Bylo to v šestém patře!
▬ Šesté patro? Jak na to matka v té chvíli reagovala?
Jednala zcela instinktivně. Nijak se nerozmýšlela nad tím, proč jí z pohledu té bytosti mravenčí celé tělo, popadla syna do náruče, utekla s ním do kuchyně, zamkla se a zavolala městskou policii s tím, že má na balkóně zloděje. U toho tak křičela, že se přes tenké panelákové zdi alarmovali sousedé a v houfech vybíhali před dům. Když policie dorazila, na lodžii už nikdo nebyl. Jeden z uniformovaných příslušníků si po obhlídce lodžie a po pohledu dolů zaťukal na hlavu – z balkónu se nedalo jen tak seskočit nebo odejít po svých. Měl za to, že si to matka se synem vymyslela. Popis pachatele byl totiž jako z říše sci-fi. I kdyby tam někdo takový byl a měl masku, neměl se jak dostat pryč. Udělali zápis a odešli.
▬ Jak se k té věci postavil manžel, když přišel z odpolední směny domů? Věřil jim, nebo to přešel s tím, že jde o paniku z nevyspání?
Když se vrátil z práce, nejprve se zlobil, že před sousedy vyvolala takovou paniku. Jenže když vyslechl syna a viděl, že se manželka z celé té situace jen těžko psychicky vzpamatovává, nedalo mu to a ráno odešel do knihovny. Přinesl několik knih s ufologickou tematikou a požádal manželku i syna, aby se podívali, jestli mezi obrázky nenajdou toho, kdo se na ně díval z balkónu.
Oba se strachy třásli, když shodně poukázali na tzv. šediváka. Nejpodivnější na tom všem byla skutečnost, že matka ani syn se o mimozemšťany absolutně vůbec nezajímali a neměli nejmenší představu o tom, že tato bytost má v ufologii svou zvláštní kategorii. Přitom svědectví o přítomnosti takzvaných šediváků, bytostí s nízkým vzrůstem, velkou hlavou a šikmýma černýma očima, hlásí lidé nezávisle na sobě po celém světě už od šedesátých let.
▬ Předpokládám, že jste tento případ v klubu prověřovali i vy osobně. Jak na vás ti lidé působili?
Pro tu rodinu to byl obrovský psychický otřes. S odstupem času se na nás obrátili a prováděli jsme s nimi podrobné výslechy i kresby toho, co viděli. Matka i syn popisovali vzhled bytosti zcela nezávisle na sobě a do nejmenších detailů se shodovali. Když vidíte vystrašené dítě a matku, která z toho má traumata ještě po letech, bezpečně poznáte, že si ti lidé nevymýšlejí. Je to přesně ten typ události, kdy jdou veškerá racionální vysvětlení stranou. Ukazuje vám, že neznámé úkazy se neodehrávají jen někde v dáli na obloze, ale mohou zásadně zasáhnout do života komukoliv z nás.
Jitka Svobodová (ZDROJ)
Ufolog Miroslav Karlík (77) je vedoucí UFO klubu Trnava, který založil ještě v roce 1989 a dodnes jako jediný na Slovensku funguje. Během své činnosti sesbíral a zaevidoval více než 400 pozorování UFO, paranormálních jevů a kruhů v obilí.
Miroslav Karlík pochází z města Vrbové u Piešťan a na běžnou otázku, jak se k ufologii vlastně dostal, která zajímá každého, kdo s ním někdy dělal rozhovor, řekl, že „již od dětství se začal zajímat o hvězdnou oblohu, protože věřil, že ve vesmíru zaručeně nejsme sami“. Ještě během základní školy se rozhodl stát archeologem, ale rodiče mu to vymluvili, protože to podle nich nebylo dobré řemeslo. Nakonec vystudoval elektrotechniku a 38 let pracoval v JE Jaslovské Bohunice. V pokročilejším věku začal chodit na Univerzitu třetího věku a postupně během deseti let vystudoval archeologii, astronomii i psychologii.
1. srpna 1968 narukoval na základní vojenskou službu do Trnavy, odkud byl přeložen do Bratislavy, kde v Rovince sloužil v jednotce Protivzdušné obrany státu. Později byl vybrán do Radiotechnické roty Šurany, kde byl, jak nám objasnil, kreslič: „Zakresloval jsem pohyby vzdušných cílů, které se pohybovaly v okruhu našeho radiolokátoru, což bylo přibližně 500 kilometrů od nás.“
V roce 1969 zaznamenal během služby jeden neznámý objekt, který letěl neuvěřitelně rychle a prudce měnil směr. Podle jeho výpočtů to musela být rychlost kolem 25 tisíc kilometrů za hodinu! Nikdo z nadřízených se však neznámým objektem nechtěl zabývat. „Důstojníci s tím nechtěli mít nic společného a velitel mi řekl, že nechce mít žádné problémy a šlo to do archivu“, zavzpomínal si pan Karlík. Po dlouhých letech se rozhodl navštívit Vojenský archiv jeho jednotky v Trnavě a v roce 2001 požádal o nahlédnutí do spisů. Povolení nejprve obdržel, ale v den, kdy tam měl jít, mu ho zamítli z důvodu, že tyto záznamy ještě nejsou odtajněny. „Co na nich ještě dnes může být tajné, vůbec nechápu“, reagoval na to vedoucí UFO klubu Mir. Karlík.
