Zeptá-li se cizozemec kohokoliv v českých zemích na nějakého českého vojevůdce, jako první a možná jediné jméno uslyší jméno Jana Žižky z Trocnova, který v těchto dnech slaví své šestisté úmrtiny.
Jeho věhlas ve své době daleko překročil hranice země, neboť tento stoupenec Jana Husa v letech 1419-1424 úspěšně svedl několik bitev a odrazil několik křižáckých výprav. Vojsko vytvořil ze sedláků a chalupníků a vtisknul mu originální taktiku, když použil obrněné selské vozy jako mobilní hradby. Jde o typický příklad hrdiny, který již kousek za našimi hranicemi byl a možná ještě je líčen jako padouch. Však byl také v dobových pramenech nazýván potvorou ohyzdnou a krvavým Herodesem. Pravdou je, že jako vojevůdce byl úspěšný, bitvy, které vedl však nebyly bitvami světově nijak proslulými. Svůj válečnický um si pohříchu vytříbil na českém území, raboval, vypaloval a hlavy stínal tedy hezky doma. Na cizácích se vyřádil, jen když mu je přivedl pod nos král Zikmund, úhlavní to nepřítel, který však vojevůdcovského umu příliš nepobral, stejně jako jiní, Zikmundovi pomáhající, vojevůdci. Většinou rozmazlení potomci evropské šlechty, táhnoucí se do Čech trochu pobavit, kteří následně byli následně nemile překvapeni, že ve válce s kacíři to musí umět s mečem. Nezávislý pozorovatel by mohl konstatovat, že tedy Žižka byl mezi těmito slepými jednookým králem, což je však v případě Jana Žižky nevkusný sarkasmus. Samotné slavné bojové působení bratra Žižky zas tak moc pro české země přínosné nebylo. Rozvoji království, z časů Karla IV. se těšícího slušné ekonomické úrovni, to nijak neprospělo a popravdě, po husitských válkách to šlo s našim královstvím víceméně z kopce až to skončilo na kopci zvaném Bílá Hora.
Ještě, než se stal vojákem a než loupil a vraždil z bohulibých důvodů, loupil a vraždil jako amatér. Činil tak na statcích Rožmberků a také města České Budějovice. Zde přichází první záhada Žižkova života. Zatímco ostatní kumpáni z jeho tlupy jsou pochytání a popraveni, Žižkovi se dostává královské amnestie od Václava IV. Tak může poprvé zúročit svůj lapkovstvím nabytý um na válečném poli. Roku 1410 se totiž účastní bitvy u Grunwaldu na straně polského krále a proti Řádu německých rytířů. Nikoli však jako vojevůdce. České oddíly vedl Jan Sokol z Lamberka. Jan Sokol si prý získal u polského krále respekt a obdržel v Polsku mnoho statků. Asi proto byl za odměnu vzápětí otráven. Jan Žižka přežil, statky nezískal, a ještě přišel o oko. Ne naposled.
Po návratu domů nastoupil do služeb krále Václava IV. Tehdy prý začal navštěvovat bohoslužby Jana Husa a záhy s úlevou zjistil, že není žádným lapkou, ale božím bojovníkem. Po upálení Jana Husa a smrti krále Václava IV. stal se Žižka jedním z vůdců husitské revolty. Husité požadovali svobodné hlásání slova božího a odsuzovali zkaženost církve. Protože ani církev ani tehdejší vládnoucí neměli pro takové výstřednosti pochopení, rozhodli se použít sílu. Ovšem ani husité se použití síly nijak nebránili. Nebyli to totiž jen chudí selští nádeníci a tovaryši, které zapálilo slova Mistra Jana Husa. Své fanoušky měl i u zámožnějších vrstev. Protože katolická církev byla u nás tehdy velmi bohatá a její majetek by se dal výhodně přerozdělit, objevily se u mnohých šlechticů, známky nefalšované a pravé zbožnosti a nenávisti k pokleskům tehdejšího světa. Tak se husitům dostalo nejen podpory materiální, ale mnohdy i jejich vůdcové, kteří se postavili do čela husitských vojsk, byli šlechtického rodu. Ostatně i Jan Žižka šlechticem, byť chudým, byl.
Svou kariéru vojevůdce ve službách husitů zahájil tím, že v Praze vyhodil z oken radnice místní konšely. Po tomto bohulibém skutku se odebral do Plzně, aby tam budoval husitskou armádu. Tak začalo nejslavnější období Žižkova života. Trvalo 5 let. Jen dva roky z toho se slavný vojevůdce mohl dívat na svět alespoň jedním okem. Od roku 1421, kdy jej trefil šíp u hradu Rábí, jsme měli, po Janu Lucemburském, již druhého slepého vojevůdce v dějinách. Tím jsme možná raritou mezi národy. Slepý Žižka si z hlediska vojenské úspěšnosti vedl znamenitě, a tak se nabízí otázka, zda hlavním důvodem vojenských neúspěchů českého národa není to, že jiní jeho velitelé měli skvělý zrak.
Janu Žižkovi je připisováno v tomto období pět vítězných bitev. Obecně se traduje, že pobíjel Zikmunda a křižáky. Pravdou je, že jen dvě z těchto bitev svedl Žižka se Zikmundem a křižáky, zbytek byly šarvátky s domácí šlechtou a jinými husity, neboť husité, krom toho, že hubili nepřátele víry a papežence, hubili se z dlouhé chvíle i mezi sebou, když dlouho na nějakého papežence nenarazili.
Jeho první vítěznou bitvou byla bitva u Nekměře. Tedy bitva. Celkem se jí zúčastnilo 2300 bojovníků, z toho husitů bylo 300. Dnes je taková účast běžná u rvaček fotbalových fanoušků. Jan Žižka v té době pobýval v Plzni, kde cvičil husity. V rámci výcviku si čas od času udělali výlet do okolí a vypálili tu statek, tu nějakou tvrz. To se nelíbilo místnímu šlechtici Bohuslavu ze Švamberka a ten si na Žižku jednoho hezkého dne s 2000 ozbrojenci počíhal. Bitvu ovšem zpackal a přes značnou přesilu se jeho udatní rytíři obrátili na útěk. Žižka byl z výsledku tak rozradostněn, že ještě téže noci vypálil v okolí další tři tvrze. Bylo to ovšem Pyrrhovo vítězství. Když se to dozvěděla královna – vdova Žofie, sama obdivovatelka Jana Husa, vyslala ku Plzni vojsko. Plzenští měšťané zdaleka ne všichni byli nadšeni z Žižkovy přítomnosti a vidina obléhání města se jim nikterak nezamlouvala. Chtě nechtě, sebral Žižka své husitské rekruty a opustil Plzeň. Když se přesouvali k Táboru, tak u vesnice Sudoměř je dostihlo jiných 2000 rytířů pod vedením Petra ze Šternberka a Jindřicha z Hradce. Zatímco Bohuslav ze Švamberka měl aspoň tolik rozumu a včas prchnul, rytíři panů ze Šternberka a Hradce prchnout nechtěli a byli téměř do jednoho pobiti. Jindřich z Hradce zahynul v bitvě hned, Petr ze Šternberka dostal příležitost o půl roku později v bitvě o Vyšehrad. Zajímavý byl i osud Bohuslava ze Švamberka. Od Nekměře zdrhnul, ale Žižka jej zajal na jeho hradě v Krasíkově. Během ročního věznění došel Bohuslav ze Švamberka k přesvědčení, že je taky husitou a stal se táborským hejtmanem. Zemřel na následky zranění při jednom husitském tažení do Rakouska v roce 1425.
Bitva na Vítkově, byla asi nejslavnějším kouskem Jana Žižky. Král Zikmund vedl 30 000 křižáků, kteří oblehli Prahu. Aby ji obklíčil neprodyšně, potřeboval obsadit jeden kopec, který se jmenoval Vítkov. Žižka byl sice jednooký, bývalý lupič, nicméně fištrón se mu nedal upřít a od počátku věděl, že Zikmund se o obsazení kopce pokusí. Předpokládaná bitva o Prahu 10 000 husitů proti 30 000 křižáků se tak smrskla na šarvátku o tento kopec, do které většina z přítomných vojsk vůbec nezasáhla. Skupince husitů na Vítkově však velel právě Jan Žižka. Zikmund prováděl rozličné klamné manévry, ale bratr Jan si jich nevšímal, neboť byly v zorném úhlu jeho slepého oka, a tak neměly ty účinky, které od nich Zikmund očekával. Konečně 14. července se odhodlali křižáci k útoku na sruby, vybudované husity na hoře Vítkov. Údajně je hájilo jen 26 mužů a dvě ženy. Toto se zdá být dost nevěrohodný údaj. S takovým množstvím obránců by Žižka těžko přesile čelil. Jiné zdroje uvádí 26 mužů a tři ženy. To už se jeví reálněji. Přes početně chabé obsazení se jim podařilo křižáky slavně odrazit. Když obráncům přišly na pomoc posily z Prahy a vpadly křižákům do boku, vyvolaly u nich paniku a ti se dali na chaotický úprk. Nejvíce ztrát si způsobili sami vzájemným ušlapáním na útěku a utopením ve Vltavě. I tak padlých křižáků bylo jen pár stovek, což z 30 000 žoldáků pravda není mnoho. Zikmund se však rozhodl, že už ho to nebaví, má dost jiných starostí a na další útoky rezignoval. Husité slavili vítězství. Zikmund se nechal korunovat králem a odjel si za svými záležitostmi. Jenže naverbovat třicetitisícové vojsko je jednodušší než ho rozpustit. Zikmund to nijak neřešil a nechal chrabré vojáky jejich osudu. Zatímco husité v Praze slavili, poražení křižáci, již bez Zikmunda a bez žoldu, si krátili dlouhou chvíli vypalováním měst a vesnic ve středních Čechách a vybíjením jejich obyvatel. Taktéž jménem božím, samozřejmě. Sami od sebe by takové hrůzy nepáchali. Pravý obraz vítězství v boji za hlásání slova božího vypadal takto: Křižáci plenili a vraždili na lounsku a žatecku. Zikmund zdejší kostely obral o zlatou výzdobu, aby měl z čeho uhradit žold. Husité činili totéž v Praze a okolí, vyplenili zbraslavský klášter a královské hrobky. Při tom vykopali i mrtvého krále Václava IV. a lili mu do hrdla víno, aby z té taškařice taky něco měl. Samotný Jan Žižka se svými vojsky v létě Prahu opustil a mejdanu se již nezúčastnil. Se Zikmundem se však nestřetnul naposledy.
O rok později zorganizoval Zikmund druhou křížovou výpravu. Jan Žižka si mezitím odskočil k hradu Rábí, kde přišel i o druhé oko. Také vyhubil sektu adamitů, kteří se Žižkovi údajně statečně bránili nazí. Prý považovali za hřích nosit oděv. Je otázkou, zda Žižka nedělal zbytečnou práci, neboť následná zima na přelomu roku 1421 a 1422 byla obzvláště tuhá a adamité by buď umrzli nebo konvertovali. Krutá zima vládla i v prosinci 1421, kdy se Žižka opevnil poblíž Kutné Hory. Záhy dorazila i Zikmundova vojska. Obyvatelé Kutné Hory asi v lásce husity příliš neměli, neboť nejdříve vpustili Zikmunda do města a pak mu umožnili, aby z města zaútočil na husity. Tak se Zikmundovi podařilo husity obklíčit. Byla to tehdy taková divná doba. Když byla noc, tak se prostě spořádaně spalo a nebojovalo se. Proto křižáky překvapilo, že jedné noci se vydali husité na pochod a dostali se z obklíčení. Bylo by ale nespravedlivé vinit Žižku, že nedodržel bojové zvyklosti doby. Uvědomme si, že byl slepý a nerozeznával tedy den a noc. Z obklíčení se tak mohl dostat omylem. Když už byl ale venku, nalezl útočiště v nedalekém Kolíně. Zikmund si blamáž s proražením obklíčení vyložil jako panický útěk husitů skrze vlastní pozice a povolil velkolepé oslavy vítězství. Oslavil tak Vánoce a Nový rok, ale na Tři krále byl Žižka náhle zpátky a nepřišel s koledou. Zikmundova vojska se dala na kvapný ústup. Stačila však ještě poděkovat pohostinným měšťanům v Kutné Hoře, kteří jim tolik proti husitům pomohli. Jako projev díků zapálila město. Co husité nepobili, utopilo se v řece Sázavě a opevnilo v Německém Brodě. Ke smůle německobrodských obyvatel. Husité město dobyli a jak patřilo k tehdejší hezké tradici, z boží lásky vybili nejen křižáky, kteří nestačili utéct, ale hlavně civilní obyvatelstvo. To byl také poslední střet Zikmunda s Žižkou. Zikmund sám se již křižáckých výprav neúčastnil a Žižka roku 1424 zemřel. Než tak učinil, stačil ještě v bitvě u Malešova pobít pár stovek bratrů husitů ve vzájemné půtce. Bitvě předcházelo rokování české šlechty, husitské, katolické i věčně přebíhající části. Jednání bylo nazváno Svatohavelský sněm a jeho cílem bylo obnovení pořádku, zajištění míru pro zemi, společný postup husitů i katolíků při obraně země před zahraniční intervencí, obnovení hospodářství – no prostě samý nerozum. Katolíci i husité se shodli, že toto má zajistit 12 správců země, šest katolíků a šest husitů. Tady opravdu hrozilo ukončení chaosu, plenění, vypalování vesnic, ve kterém získali husité za léta války takový věhlas. Tomuto nezdravému vývoji bylo nutno zabránit. Navíc šeptanda rozšířila zvěst, že na Žižku měl být spáchán atentát. Prý 10 kop grošů již atentátník obdržel. Byl konec roku 1423, takže to byly tak jako tak vyhozené peníze. Žižku se zabít nepodařilo, následující rok skonal sám a zadarmo, nicméně ještě svedl s českým katolíky a umírněnými husity několik půtek, z nichž největší byla právě bitva u Malešova. Padlo na 1200 umírněných husitů a toto křídlo bylo na delší dobu oslabeno, takže devastace země občanskou válkou mohla dále nerušeně pokračovat bez ohledu na to, že Jan Žižka nedlouho po této bitvě zemřel.
13.10.2024 Miloš Zbránek
