Benito Mussolini byl na počátku druhé světové války jedním z hlavních světových vůdců. Již v roce 1922 se stal italským premiérem a snažil se zvýšit vliv a moc země, ale když v Evropě vypukl konflikt a Itálie se snažila využít svou vojenskou sílu, brzy se ukázalo, že jemu a jeho fašistickým stoupencům přerůstá situace přes hlavu.
Účast Itálie ve druhé světové válce byla definována jejím spojenectvím s Německem. Benito Mussolini se snad snažil obnovit slávu Římské říše a v roce 1940 se formálně a těsně spojil s Hitlerem. Italská armáda však byla špatně připravena, což vedlo k porážkám a nutnosti německých zásahů, což tím více dostalo italskou vládu do Hitlerova područí. Důsledky války v zemi umocňovaly vnitřní rozpory. Obyvatelstvo bylo z Mussoliniho a jeho metod a výsledků rozčarováno, protože jeho sliby o prosperitě a moci se hroutily pod vlivem pokračujících vojenských neúspěchů a hospodářských potíží.
Foto: Mussoliniho tělo vystavené v Miláně (druhé zleva) | Vincenzo Carrese / Wikimedia Commons / Public domain
V závěrečné fázi konfliktu se věrnost Itálie změnila. Nová vláda, vytvořená po Mussoliniho sesazení králem Viktorem Emanuelem III. a italským vrchním velením, podepsala v září 1943 příměří se Spojenci. To se však neobešlo bez problémů, protože Němci stále okupovali severní Itálii, což válku na poloostrově prodlužovalo až do vítězství Spojenců v roce 1945. Mussolini, zbavený moci, byl držen v domácím vězení. Byl však německým komandem v proslulé operaci vysvobozen a Hitler mu předal kontrolu nad loutkovou vládou v severní Itálii. V dubnu 1945 již Němci začali ztrácet kontrolu i nad touto částí Itálie a objevily se zvěsti, že se chystá bezpodmínečná kapitulace, což Mussoliniho přimělo, aby se v předtuše odvety ukryl.
Napřed ale 18. dubna odcestoval z Gargnana do Milána a doufal, že se mu prostřednictvím tamního arcibiskupa podaří vyjednávat se Spojenci. Jeho úsilí však bylo marné, protože situace se rychle zhoršovala. Spojenci se blížili a severní Itálií se šířila partyzánská povstání. V tomto období Mussolini zvažoval, zda se naposledy postavit protivníkovi v Alpách, uprchnout do Švýcarska, nebo vyjednávat o mírovém předání moci. Na konci dubna se s partyzánským vedením vyjednávat pokusil, ale neuspěl. Toho večera uprchl bývalý italský vůdce se svou milenkou z Milána s cílem uniknout do Švýcarska.
Jeho plány však byly zmařeny, když 27. dubna zadrželi jeho konvoj u Donga partyzáni. Vedli je Pier Luigi Bellini delle Stelle a Urbano Lazzaro. Bývalý diktátor se pokusil zamaskovat kabátem a přilbou Luftwaffe, a přestože to zpočátku udrželo jeho totožnost v tajnosti, při bližším ohledání byl nakonec identifikován. Mussolini byl zatčen „ve jménu italského lidu“ a odvezen do Donga, kde strávil část noci. Partyzáni se však obávali pokusu o záchranu ze strany jeho fašistických příznivců a převezli ho na nedaleký statek.
Mussoliniho dopadení se setkalo se smíšenými reakcemi; zatímco někteří v něm viděli dlouho očekávanou spravedlnost, jiní se obávali následků popravy tak vysoce postavené osobnosti. Zpráva se rychle rozšířila a partyzáni byli pod tlakem, aby rozhodli o jeho osudu. Komunistická strana, která měla v partyzánském hnutí značný vliv, se vyslovila pro jeho popravu, což nakonec vedlo k rozhodnutí popravit bývalého diktátora následujícího dne. K rozhodnutí Benita Mussoliniho popravit, a ne ho uvěznit, přitom vedlo několik faktorů. Partyzáni v něm viděli symbol fašistického útlaku a věřili, že jeho smrt zabrání jakýmkoli budoucím pokusům o obnovení jeho režimu. Navíc existovala obava, že pokud by Mussolini zůstal naživu, mohl by se stát pro všechny zbývající fašistické síly motivací a symbolem pro další destabilizaci společnosti.
Politické klima v Itálii bylo v té době proměnlivé, země přecházela od fašistické vlády k vládě demokratické. Partyzáni chtěli vyslat jasný signál, že fašistická éra skončila. Popravu Mussoliniho považovali za způsob, jak upevnit nový řád a ukázat, že spravedlnosti bylo učiněno zadost za zvěrstva spáchaná jeho režimem. Bylo zde také praktické hledisko. Partyzáni se obávali, že případný soudní proces by byl zdlouhavý a mohl by vést k nepokojům nebo dokonce k pokusům o záchranu bývalého diktátora. Jeho včasnou popravou chtěli předejít možným komplikacím a zajistit rozhodný konec jeho vlivu.
28. dubna 1945 byl Benito Mussolini a jeho milenka popraveni ve vesnici Giulino di Mezzegra. Identita osoby, která dvojici zastřelila samopalem, zůstává neznámá, předpokládá se však, že to byl Walter Audisio, komunistický partyzán. Mussoliniho poslední slova údajně zněla: „Střelte mě do hrudi“. Poprava byla rychlá a těla byla ponechána na místě, než byla později převezena do Milána.
Mussoliniho tělo bylo spolu s tělem jeho milenky a 14 dalších fašistů převezeno na milánské Piazzale Loreto, kde bylo vystaveno. Toto místo bylo symbolické, neboť zde fašisté na příkaz SS v předchozím roce popravili partyzány. Ostatky svrženého diktátora byly vystaveny nadávkám davu, což odráželo hněv a odpor vůči Mussolinimu a jeho režimu. Reakce veřejnosti na Mussoliniho popravu byla přesto smíšená. Mnozí považovali jeho smrt za formu spravedlnosti, ale způsob, jakým k ní došlo, a následné veřejné vystavení jeho těla vedly ke kontroverzím a diskusím.
Po popravě Benita Mussoliniho nastalo v Itálii období obnovy. Spojenci zprávu o jeho smrti přijali s úlevou a považovali ji za významný krok ke stabilizaci regionu, ale i jim vadil způsob, jakým k ní došlo. Hitler se po zprávě o Mussoliniho smrti údajně rozhodl, že se podobnému osudu vyhne. To mohlo ovlivnit jeho rozhodnutí vzít si krátce poté život a nechat spálit své ostatky, neboť se snažil zabránit tomu, aby jeho tělo bylo vystaveno veřejnému ponížení. V důsledku Mussoliniho popravy se v Itálii objevila neofašistická hnutí. Jeho neoznačený hrob vyplenili tři fašisté, kteří tělo zesnulého diktátora ukrývali 16 týdnů, než bylo nalezeno a ukryto v kapucínském klášteře. Poté byl znovu pohřben v rodinné hrobce v Predappiu, která se od té doby stala poutním místem příznivců fašismu.
Zdroj: warhistoryonline.com
