V dřívějších dobách se stavy snížené inteligence nazývaly debilita, imbecilita a idiotství. V dnešní době se tyto výrazy ze slovníku psychiatrické diagnostiky vytratily a byly nahrazeny „neutrálním“ odstupňováním mírně/lehce, středně a silně/těžce. Držme se tedy v diagnostikování aktuální české zahraniční (ne)politiky oficiální linie současné psychiatrie a věnujme pozornost dvěma příkladům. Jejich stereotyp je reprezentativní pro celkovou strukturu toho, co by se dalo – s velkou dávkou tolerance – nazvat českou (ne)diplomacii hradního generála a pěti-koaličního podhradí.
Výzva rakouského ministra zahraničí Schallenbergera ohledně korektury politiky EU vůči Sýrii, dokonce doplněné postřehem, že je nutné v tomto ohledu jednat i s Ruskem, zaniklo v každodenním válečném ryku bojechtivého politického a mediálního mainstreamu. Její otevřené i skryté poselství takříkajíc mezi řádky, nazveme ji třeba deeskalující nadhodnotou v zájmu Evropy, je mnohovrstvé a nabízí potenciální mosty k pozitivnímu řešení problémů, které jsou pro Evropu zásadní – nebo alespoň počátek racionálního dialogu na mezinárodní úrovni o nich. Těch problémů, o kterých EU vedla (a doposud vede) ideologicky laděný monolog sama se sebou. Zahraničněpolitická hodnota by v takovém případě kromě snížení a regulace migrace přesahovala přímé vztahy mezi Evropou a Syrskou arabskou republikou. Pokud by k tomu našla Evropa odvahu a vůli – vývoj posledních týdnů přinejmenším naznačuje, že jinou alternativu ekonomického a politického přežití náš kontinent nemá – dialog s Ruskem ohledně Sýrie by mohl znamenat start rozhovorů o výbušném kotli Středního východu a zároveň diplomatický kanál k ukrajinské tragédii. O tomto bodě pohovoříme následně. Ale než k tomu přejdeme, dopřejme si něco historie, abychom pochopili šance, které se Česku nabízely.
ČR sice patří k signatářům „rakouské (rakousko-italské) výzvy“, nicméně se nabízí otázka, proč s podobnou iniciativou nevyrukovala právě naše země, která by pro tento diplomatický krok měla všechny historické i současné předpoklady. Proč i v takové záležitosti musí hrát roli jakéhosi rakouského ocasu (výraz nemíří proti našemu jižnímu sousedu, ale naopak peskuje českou politickou impotenci), diplomatického křoví, doprovodného pěveckého chóru tam, kde by mohla mít první hlas?
Osobní zkušenost autora článku po příchodu do Německa a pobytu v něm, ale stejně tak zkušenosti z cest po Evropě: jméno Československo bylo známé a mělo pozitivní obsah bez rozdílu partnerů, kteří se zúčastnili diskuzí a rozhovorů. Jedno, zda z východu, západu, jihu nebo severu, nikdy nepadlo negativní slovo nebo úsudek o naší zemi. Prostě a jednoduše: Československo, ať již ČSR nebo ČSSR, bylo značkou vysoké hospodářské a kulturní kvality se vzdělanými lidmi a vysokou pohostinností. Sýrie patřila k zemím, se kterou naše republika tradičně udržovala velmi dobré vztahy.
Co se politiky týče, i během existence dvou soupeřících bloků byla ČSSR na Západě sice chápaná jako člen spolku na druhé straně železné opony, ale vždy s respektem a zájmem. Jedinou výjimku tvořili zatrpklí příslušníci sudetoněmeckého landsmanšaftu, ti ale tehdy tvořili ve spektru západoněmecké politiky absolutní periferii. Pouze pravý okraj bavorské CSU si je decentně pěstoval jako volební klientelu. Teprve Havlovi se podařil bezprecedentní politický kousek: z duchovních dědiců hnědých hrobařů ČSR udělat vlivný politický faktor německé, a tedy i evropské politiky.
Tristní stav dnešní české (ne)diplomacie se kromě jiného v plné míře vyjeví po přečtení knih Jana Kavana, Zdeňka Matějky a Alexandra Orta: Diplomacie, 2008 a Miroslava Polreicha: Utajená zákulisí. Domácí a zahraniční politika očima bývalého diplomata, 2009, osobností z diplomatického prostředí, o jejichž kompetenci nelze pochybovat. Z jejich děl je patrné, že výchozí pozice ČSFR po 1990 byla optimální. Samozřejmě v případě, jak se záhy ukázalo naivní představy, že bývalé země na východ od Německa nebudou jednoduše včleněni pod americké komando a jejich manévrovací prostor znovu nedostane svěrací kazajku, tentokrát z opačné světové strany – za pomoci nových skalních ideologů a bezcharakterních kariéristů.
Po rozdělení federace již nekritické posedlosti Západem pražských „vůdců“ nestálo nic v cestě. Vedle mýtu tzv. trhu a údajné nutnosti rychlé privatizace plně ovládl českou společnost, náchylnou na záměnu politického a diplomatického řemesla s vyprázdněným moralizováním, Havlův kult „světové morální autority“. Reálnou podobu vítězných „pravd a lásek“ demonstrovala Havlova bezvýhradná podpora válek USA a jejich satelitů, od Jugoslávie přes Irák až po Libyi.
Naději na rozvoj aktivní, pozitivní diplomacie ze strany České republiky, která by jí zařadila mezi důstojné aktéry nejen na evropském poli, vyvolala perioda úřadování Jana Kavana ve funkci ministra zahraničí Zemanovy vlády. Tyto naděje se bohužel nenaplnily, neboť se následně opět prosadily síly se sklonem k pěstování (citát) ‚české malosti‘, o které dříve hovořil Eduard Beneš.
Zabránit katastrofám, které postiženým zemím způsobily západní „humanitární bombardování“, sice nešlo, nicméně se i poté ještě našly i v prostředí ideologicky blízkém Havlovi osoby se zbytkovým smyslem pro realitu. Jednou z nich byl tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který na rozdíl od ostatních západních států ponechal v Damašku během syrské krize aktivní diplomatické zastoupení České republiky, fungující dodnes.
Jak minulost, tak přítomnost hovoří jasnou řečí: mělo to být Česko, nikoliv Rakousko a Itálie, které by se postavilo na čelo iniciativy za normalizaci vztahů se Sýrií. Namísto toho jsme opět svědky české politické velkohubosti, zakrývající velkou prázdnotu: když už vláda sama sebe ukájí hlášeními, jak respektovaná je naše země v rámci Evropské unie, potom se měla samotná akce, nejen její doprovod, zrodit v Praze.
Od července se po informacích, jaký ohlas v bruselských centrálách moci iniciativa vyvolala, jaksi slehla země. Lze předpokládat, pěvecký doprovod z Prahy i odjinud buď zmlkl, nebo se opět postavil do šiku dirigentů kolektivního Západu v těch zemích, které mají syrskou tragédii, migraci do Evropy a nárůst islamistického teroru na svědomí. Těch, kteří se nemohou smířit s představou, že jejich politika vůči Syrské arabské republice ztroskotala a setrvávají na pozici politických stereotypů, kterých jsme byli svědky v případě Iráku, Jugoslávie, Afghánistánu, Libye a všech těch zemí, které „barevným revolucím“ a „humanitárním intervencím“ podlehly – nebo je s odřenýma ušima přežily. K nim patří i Ukrajina, jejíž nynější hrůzná tragédie měla svůj počátek na Majdanu v roce 2014 poté, co si nechala Washingtonem a jeho vazaly v Evropě vnutit politické paradigma „buď a nebo“.
V politicky korektním a ideologicky vyžehleném „zpravodajství“ jsme v současnosti konfrontováni se dvěma liniemi. Ta první nám neustále sugeruje představu, že Rusko stojí těsně před vojenským a politickým kolapsem, ten druhý vyslovuje obavu, že by tomu mohlo být naopak, přičemž si dovolí občas kritický pohled na Zelenského a jeho režim. Že by pomaloučku polehoučku odstartovala příprava občanů na „the day after“, který podle všeho nebude kompatibilní s obrazem konfliktu, který nám byl od samého začátku sugerován?
Slovo diplomacie se sice formálně do slovníku médií, naladěných na válečnickou strunu, ještě formálně nedostalo, nicméně je jasné, že je tato „rozcuchaná“, často si protiřečící mediální „realita“ odrazem dvou politických proudů kolektivního Západu – radikálních hazardérů a umírněných realistů.
Že již nebude možné ignorovat ruské zájmy a bojkotovat Putina, jedině za cenu rozpoutání světového konfliktu, musí být jasné i politickým prosťáčkům typu Lipavského – o generálovi na Pražském hradě, pokud opravdu tím vojevůdcem je, ani nemluvě. A právě v této situaci jsme byli svědky politické a mediální senzace, o kterou se nepostaral nikdo jiný než sám Andrij Melnyk, bývalý přední člen týmu ministra zahraničí Kuleby a velvyslanec ve Spolkové republice.
Pohled na jeho politickou kariéru prozradí nejen to, že v ukrajinském postmajdanovém systému nebyl jen tak někdo, ale i intenzivní vazby na německou politiku [Andrij Melnyk (Diplomat) Wikipedia]. Ten politik, který během svého působení v Německu každého, politika nebo umělce, kdo se odvážil hovořit o nutnosti mírové diplomacie, poslal nevybíravými slovy jako Putinova trolla ke všem (ruským) čertům. Ten samý, který dokonce kancléře Scholze počastoval nadávkou, že se chová jako ‚jaterní klobása‘ (originál: Leberwurst), za což se samozřejmě později zcela politicky korektně omluvil, ten samý radikál Melnyk nyní vyzývá toho stejného kancléře k ‚rozhovorům s Putinem‘. Poznámka na okraj pro ty, kteří mají o zahraniční politice o něco víc páry než příznivci Fialovy pětikoalice, a výzva k zamyšlení pro všechny, kteří nepodlehli mozkové masáži systémových médií a nevzdali se práva používat vlastní mozek: Melnyk je aktuálně velvyslancem v Brazílii.
Samozřejmě je v tomto okamžiku těžké bez napojení na zákulisní struktury světové politiky a hodnověrných informací z těchto pramenů odhadnout, za koho nyní Melnyk „kope“ a na čí pokyn svůj „diplomatický šťouchanec“ Scholzovi uštědřil. Jedno je ale takřka jisté: vzhledem ke komplikovaným strukturám vztahů a vazeb mezi jednotlivými aktéry děje a totální ekonomické, vojenské a tím pádem politické závislosti dnešní Ukrajiny na západních státech si nelze představit, že by Melnyk „prozřel“ a jednal z vlastního rozhodnutí.
Ale ať již za jeho výroky stojí kdokoliv, situace, do které se Evropa dostala poté, co se nechala instrumentalizovat Spojenými státy ve zcela evidentně antievropském narativu: ‚Ukrajina buď proruská, nebo proevropská (rozuměj: transatlantická, a tedy pod kontrolou USA)‘, znamenala pro střední a jihovýchodní evropské státy jejich další degradaci do Evropy třetí kategorie. Důvod je prostý.
Ponechme malé státečky jako kupříkladu Lucembursko schované mezi Německem, Francií a Belgií, v popředí našeho zájmu jsou středně velké země ve strategicky exponované části střední Evropy: Rakousko, Maďarsko, Česko – Slovensko. Zdravému rozumu musí být jasné, že již vzhledem ke geografické poloze musí mít zájem na stabilitě v Evropě. Jejím předpokladem je vyváženost vztahů a respekt vůči zájmům druhých – jen tak je možné zabránit konfrontaci, vybudovat trvalou bezpečnostní architekturu na celém kontinentě. Kdo z ní vyčleňuje Rusko a země, které s ním udržují přátelské kontakty a hrozí všemi možnými sankcemi těm, kteří se nehodlají k Rusku chovat nepřátelsky, nemá v úmyslu etablovat bezpečnostní architekturu na základě kooperace, ale zamýšlí vytvořit exkluzivní politický spolek držený pohromadě permanentní konfrontací s okolním světem. V našem případě s Ruskem, ale jak se věci v Evropě vyvíjí díky její nebetyčné hlouposti nebo spíše patologickému rysu vládnoucích struktur, tomu, co Sigmund Freud zejména po prožitku hrůz I. Světové války nazýval ‚instinktem smrti‘, i se vzdálenou Čínou. Existenční riziko takové „Evropy“ je vysoké a konfliktní potenciál předem naprogramovaný. Otázka, kdo v případě srážky schytá první a nejtěžší rány, se dá velmi jednoduše zodpovědět.
Obecné poselství knih Polreicha, Kavana a spol. vzkazuje, že promyšlený koncept zahraniční politiky a vůle k jeho aplikaci je nejen možný, ale i žádoucí. I menší státy mají na poli mezinárodních vztahů šanci na důstojnou roli, pokud je jejich zahraniční politika vyvážená nebo alespoň schopná vnímat důležité, byť mnohdy subtilní „venkovní“ signály. Na to mají ministerstva týmy analytiků, ovšem za předpokladu, že se jedná o odborníky posuzující situaci na základě faktů, nikoliv ideologických doktrín pánů ministrů té či oné vlády. Do jaké míry jsou ministerstva ochotna praktikovat vyváženou politiku na základě racionální úvahy ovšem nezávisí na analytických týmech, ale na mentální a politické zralosti těch, kterým jsou informace předávány.
Přes všechny krásné oficiální řeči o jednotě zájmů trasatlantického uskupení je opak pravdou; v případě velkého konfliktu je Německo logistickým centrem amerických vojenských akcí a střední Evropa nárazníkovým pásmem. To je jasné stratégům v Paříži, Londýně nebo Madridu, zkrátka ve všech západoevropských metropolích a mělo by to být jasné i jejich kolegům ve střední Evropě.
Bez dostatku reflexivního sebevědomí a obecné nechuti k roli evropského kašpárka nebo v horším případě otloukacího panáka se to ovšem neobejde. O to víc, co i slepému musí být jasné, že právě bývalé východní státy se mají honosit „privilegiem‘ prvního střetu, které by mělo západní „spojence“ uchránit nejhoršího. Stratégové ve Washingtonu vnímají celou Evropu na čele s východní „koalicí nejochotnějších“ jako obrovskou letadlovou loď na souši; z úhlu pohledu jejich zájmů je to logické. Podobně v druhém sledu z obecného pudu sebezáchovy si totéž o střední a východní Evropě myslí v západních metropolích. I jim nelze upřít logiku ze stejného důvodu. Problém je v tom, tento instinkt více či méně ztratily země na východ od nich, což by v případě obecně nazývaným ‚worst case‘ vedlo k následujícímu scénáři: USA obětují Evropu, západní Evropa pošle do první linie evropský střed a jihovýchod, čímž se „hrdinně“ dovrší slavný vstup bývalých členů Varšavské smlouvy do „do transatlantické Evropy“. A aby byly severoatlantické kleště kolem Ruska bez mezer, přibyly do první linie na severu Evropy nedávno po bok Norska ještě Švédsko a Finsko.
Téma vyvážené zahraniční politiky by bylo samozřejmě na obsáhlé pojednání, v našem případě stačí konstatovat jedno: již z historické zkušenosti naší země je zcela iracionální zabouchnout všechny diplomatické dveře na blízký i daleký východ ve snaze zalíbit se aktuálnímu protektorovi, neboť se může stát, že za nimi zůstaneme stát jako jediní – s dalekosáhlými následky. (srovnej: Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky, nakl. Prostor, Praha, 2000). Především v tak citlivém geostrategickém prostoru, jakým střední Evropa bezesporu je.
Jsou to krizové situace v podobě konfliktů Rusko – Ukrajina a Izrael – Palestina, ve kterých dříve či později udeří hodina diplomacie, pokud nechceme připustit apokalyptický scénář. Taková situace znamená příležitost pro státy s otevřenými diplomatickými kanály a slušnou mírou mezinárodního respektu. I bývalé „socialistické“ Československo, především během 60. let, splňovalo v rámci limitů daných existencí dvou mocenských bloků obojí. Mělo dobré jméno a pozici v arabském světě, v Izraeli nebyl zapomenut důstojný život československých Židů v ČSR i hanlivé Hitlerovy výroky o ní. A nyní? Bezpodmínečná podpora izraelských masakrů v Gaze znamená nejen ránu nožem do zad oné tolik omílané „slušné a mravní politice“, která v praxi klesla na úroveň hospodských keců, ale především tisícům izraelských občanů, kteří týden co týden demonstrují proti cynické politice Netanjahuovy vlády. Pro Česko to znamená další ústup z prostoru aktivní mezinárodní diplomacie, která náš kontinent sice přesahuje, ale zároveň jej i ovlivňuje.
A nyní otázka: jak se budou tvářit pražští místodržící, až se z náznaků změny kurzu vůči ukrajinskému konfliktu stane politická realita? Kde se ocitne Česko se svou (ne)diplomatickou strategií podle hesla „poturčenec horší Turka“? Pokud dojde k jednání, je více než pravděpodobné, že Česká republika „utře hubu“, neboť nebude zajímat naprosto nikoho.
Na Rusko může vřískat, protože si myslí, že má za zády „Big Bosse“ ze zámoří. Pokud USA změní taktiku, přestane Praha hulákat a ztichne. Dokud EU pěla na jednu protiruskou konfrontační notu, mohla si občas ve falešném pocitu bezpečí na ní ohřát polívčičku jako hloupý Honza z pohádek. Jenže v okamžiku pravdy zůstane Janek sám, neboť naše doba není pohádka se šťastnými konci, ale labyrint světa, ve kterém je hloupému předurčeno zabloudění, protože ztratil rozum i ostražitost a slepě následoval osudnému světlu bludiček. V souhrnu to znamená jedno: s obyčejnými poskoky se nakonec nebaví nikdo.
Vraťme se ale na půdu Evropy k výrokům Andrije Melnyka. Jak jsme již napsali, momentálně se dá „zvenčí“ těžko odhadnout, kdo a co za nimi stojí, jedno je však jisté: buď se prosadí politická linie další eskalace konfliktu s možností přímého střetu NATO a Ruska, eventuálně s jeho spojenci, potom běda Česku a celé střední Evropě. Druhá eventualita znamená první vážné signály k diplomatickým jednáním. Ty samozřejmě povedou těžké váhy na mezinárodním poli jako Brazílie nebo Indie, nicméně právě ty menší z Evropy mohou sehrát důležitou roli pro vznik příznivé atmosféry. Pokud k tomu dojde, hrozí nebezpečí, že Česká republika zůstane díky politice současné vlády zcela mimo dění. Pro Západ ztratíme význam, protože každý jedná podle hesla „sám sobě bližním“, a Rusko nemá důvod brát nás vůbec na vědomí, neboť současná pětikoalice s panem generálem dokázala něco, co se nepovedlo žádné polistopadové vládě – dokonce ani oné s Topolánkem na čele a pěvkyní Parkanovou v jejím ansámblu. Něco, co nedokázal ani vstup ČR do NATO: zbavit Rusko respektu před Českou republikou.
Pokud tedy nedojde k evropské, ba světové válečné pohromě, pokud se prosadí politické síly se smyslem pro realitu a přiměřenou úctou k životu, jak se vyvine situace ve střední Evropě? Otázka zní: jak se dostat do hry a nezůstat mimo ni?
Stále ještě neutrální Rakousko se nedalo strhnout k protiruskému akcionismu, výroky vlády nejen ve vztahu k výše zmíněné Sýrii vyjadřují smysl pro realitu a vyzývají k jednání. Maďarsko se drží historické tradice národní suverenity ‚všech azimutů‘, jak to v 60. letech formuloval De Gaulle. Polsko hraje svoji riskantní hru, která zemi již několikrát v historii přivedla do pořádného průšvihu. Ale je to polská hra v iluzi, že se jí protiruským akcionismem podaří získat USA a s jejich pomocí udržet Německo a Francii na uzdě ohledně polských velmocenských ambicí v severovýchodní Evropě (Baltikum a Ukrajina). Ficovo Slovensko prozatím ponechme stranou, je nutné vyčkat, jak se věci vyvinou.
Naopak Maďaři chápou svoji roli v podunajském prostoru z jiného historicky-geografického pohledu a snaží se upevnit svoji budoucí roli pomocí vyvážené politiky mezi Západem a Východem.
Jelikož Poláci hrají svoji hru (zda mravnou nebo nemravnou, nechť rozhodne každý sám), ve které jim samozřejmě nejde o blaho Ukrajiny, ale o polský vliv v ní, budou schopni v okamžiku poznání, že se vítr otáčí, nabídnout Rusům jednání – něco za něco. Dlužno dodat, že Maďaři toho nebudou mít zapotřebí.
Současná vláda neměla a nemá pražádnou politickou vizi kromě věrné transatlantické služby. Nevytvořila předpoklady pro vstup do diplomatického mariáše, ani po způsobu Polska a již vůbec ne Maďarska. Zatímco Poláci slouží s perspektivou ‚něco za něco‘ (zopakujme, že historie opakovaně demonstrovala její iluzornost) a Maďaři nejsou ochotni sloužit nikomu, pro část našeho národa, kterou stále ještě reprezentuje nynější vláda, je služba sama o sobě ctností. V jejím rámci se Češi dobrovolně a s jásotem zbavili všech výhod, které v ekonomických i politických vztazích s RF požívali a všech trumfů, které v rámci V4 a EU drželi v rukou.
Ať již hovoříme o snížené inteligenci nebo o stavech mezi debilitou a idiotstvím, obsah zůstává stejný. To platí stejně tak pro psychiatrii jako pro nepolitiku, která si na skutečnou politiku jen hraje.
