Období studené války je známé mj. jako doba bizarních zbraní, vozidel a projektů. Protože USA a Sovětský svaz nevedly konvenční válku, musely být mimořádně kreativní, aby získaly nad svým protivníkem převahu. Maximální utajení těchto projektů tak vyžadovalo, aby obě strany vynakládaly obrovské částky na zjištění, co která strana vyvíjí. Když se pak v roce 1968 záhadně potopila sovětská ponorka s jadernými střelami, USA v této události viděly ideální příležitost, jak nahlédnout do sovětské technologie jaderných zbraní.
V roce 1968 nebyla sovětská ponorka K-129 žádnou novinkou, na vodu byla spuštěna téměř o deset let dříve, v roce 1959. Diesel-elektrická ponorka třídy, kterou NATO označovalo jako Golf II, byla součástí sovětské Tichomořské flotily. V roce 1964 prošla modernizací a do služby se vrátila v roce 1967.
Foto: Ponorka třídy Golf II, k níž patřila také K-129 | Wikimedia Commons / Public domain
Díky těmto modernizacím nyní nesla některé z nejnovějších sovětských elektronických zařízení a byla vyzbrojena nejnovějšími balistickými střelami s jadernými hlavicemi (R-21) odpalovanými z ponorky. Jednalo se o první rakety, které Sověti nasadili do výzbroje a které bylo možné odpalovat pod vodou, což z ní učinilo cenný cíl pro americké zpravodajské služby.
K-129 zahájila v únoru 1968 novou hlídku, která měla trvat až do 5. května. Počátkem března se však v rámci plánované rádiové kontroly ponorka neozvala, což znepokojilo sovětské námořní velitelství. Ani ve třetím březnovém týdnu se svým velitelstvím ponorka nenavázala kontakt, což Sověty přimělo k tomu, aby ji prohlásili za nezvěstnou a zároveň zahájili rozsáhlou pátrací a záchrannou operaci s cílem získat svou ponorku s jadernými zbraněmi zpět.
Následně téměř 40 plavidel a 53 letadel s využitím všech možných prostředků po ponorce po K-129 pátralo 2 měsíce. Plavidla používaly sonary na plný výkon, a dokonce se pokoušely navázat s K-129 kontakt na otevřených kanálech. Pátrání bylo nakonec odvoláno po téměř 300 vzletech a boji s 15 m vysokými vlnami. Všechen tento rozruch v Tichém oceánu přirozeně upoutal pozornost USA, které rychle usoudily, že bezprecedentní záchranné úsilí musí znamenat, že Sověti ztratili něco nesmírně důležitého.
USA začaly pátrat na vlastní pěst. V průběhu padesátých a šedesátých let 20. století USA vytvořily systém zvukového sledování neboli SOSUS, což byla síť odposlouchávacích zařízení, která zjišťovala pohyb sovětských ponorek. Tento systém byl pro pátrání USA nesmírně užitečný, protože v oblasti, kterou Sověti prohledávali, zaznamenal podmořský výbuch.
Nakonec USA zúžily pravděpodobnou polohu K-129 na pouhých 8 km a vyslaly svou ponorku USS Halibut na průzkum. Po měsíci intenzívního pátrání pak Halibut našel v hloubce 4 900 metrů vrak ponorky. Ponorka byla mimochodem objevena 20. srpna 1968, den před invazí tzv. spřátelených armád do Československa. USA strávily následující tři týdny analýzou a průzkumem místa a pořídily při tom na 20 000 fotografií. Ponorka byla poškozená, ale vrak se zdál být z větší části neporušený a stále obsahoval některé ze sovětských raket R-21.
Vzhledem k možnosti získat sovětské jaderné zbraně se USA rozhodly provést záchrannou operaci. Avšak rozhodnout se vyzvednout 3 000 tun vážící ponorku a skutečně to udělat jsou dvě různé věci. Rozsah projektu měl být obrovský a jediný způsob, jak jej udržet pod pokličkou, bylo předat jej CIA.
Doposud nebylo z takových hloubek vyzdviženo nic, a už vůbec něco tak velkého a těžkého jako byla ponorka K-129. Objevilo se mnoho nápadů, například použít k jejímu vyzdvižení rakety nebo nafukovací balóny, ale žádný z nich nebyl považován za praktický. Nakonec bylo rozhodnuto, že K-129 bude vyzvednuta pomocí speciálního klepeta spuštěného z lodi na hladině. CIA kontaktovala společnost Global Marine, která se zabývala hlubinnou těžbou a která byla v té době považována za jednoho z lídrů v oboru. Společnost dostala za úkol postavit loď, která by byla schopna K-129 vyzvednout. Společnost Lockheed pak dostal za úkol vyrobit klepeto, které by bylo schopné trup ponorky uchopit.
Aby mohla CIA operaci skutečně provést, potřebovala přesvědčivou krycí historku. Koho by mohli použít, aby nepůsobil nepatřičně při financování obrovské operace na dně oceánu? Nevybrali si nikoho jiného než Howarda Hughese. Howard Hughes byl výstřední miliardář a obchodní magnát, který žil bláznivým životem se zdánlivě nekonečnou zásobou peněz. Již dříve spolupracoval s americkou vládou a podivné projekty mu rozhodně nebyly cizí. Byl mj. autorem největšího letounu, který kdy vzlétl, Hughes H-4 Hercules.
Oficiálně Hughes lovil manganové konkrece pomocí nových metod hlubinné těžby, přičemž tuto operaci řídila společnost Hughes Tool Company, vybavená lodí Glomar Explorer. Loď měla v podpalubí velký bazén, do kterého měl být K-129 vyzdvižen.
S připraveným vybavením, logistikou a krycím příběhem zamířila loď Glomar Explorer v polovině roku 1974, šest let po potopení K-129, na místo jejího nalezení. Následně trvalo nějakou dobu, než se podařilo připravit vybavení a spustit záchytné zařízení. Po celou tuto dobu operaci obtěžovala sovětská plavidla, která se o americkou aktivitu samozřejmě zajímala, ale krycí historka zafungovala; Sověti nic netušili.
Tým se tak úspěšně zmocnil ponorky a zahájil dlouhý a nervy drásající proces vyzdvižení ponorky na hladinu. Vše šlo dobře až do chvíle, kdy došlo k částečnému selhání zachycovacího zařízení, což způsobilo, že se K-129 rozpadla a více než polovina ponorky spadla zpět na dno. Zbývající části byly vyzdviženy a umístěny do nákladového prostoru lodi Glomar Explorer, která odplula zpět do USA.
CIA plánovala druhou operaci na vyzvednutí zbytku vraku, ale projekt Azorian byl nakonec odhalen jedním reportérem, což CIA nakonec přinutilo upustit od jakýchkoli dalších pokusů. Ačkoli byla vyzvednuta pouze část ponorky, má se za to, že to, co bylo vyzdviženo, stále poskytovalo americkým zpravodajským službám spoustu podnětů a informací. O co přesně šlo, je ovšem dodnes utajováno. Údajně byly součástí úlovku i dokumenty a jaderná torpéda. Díky vraku se USA dozvěděly více o konstrukci sovětských ponorek a zároveň pochopily sovětskou technologii.
Odhaduje se, že projekt Azorian přišel na zhruba 800 milionů dolarů, což jsou v dnešních cenách asi 4 miliardy dolarů. Jednalo se o jeden z nejutajovanějších a nejdražších projektů během celé studené války. Mezi roztrhaným a pokrouceným kovem bylo bohužel nalezeno také šest těl a ostatky dalších, které byly pohřbeny v moři a záznam byl v roce 1992 předán Rusku.
Zdroj: warhistoryonline
