Text projevu Lenky Procházkové
z demonstrace v Brně
proti výjezdnímu sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu
Poslední světovou válku rozpoutala kasta tzv. nadlidí, která požadovala pro svou nacistickou říši větší životní prostor. Když Henleinovci rozbili Československou republiku, více než miliónu z nich pak udělil Hitler metál. Prý za statečnost. Zradu našich Němců završila zrada našich spojenců.
Mnichovské trauma ale nelze vyléčit tím, že dnes budeme potomky Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a věřit v dobré úmysly krajty. Jejich podbízené smíření v překladu znamená, že se nesmířili s výsledkem války, kterou jejich otcové pomohli rozpoutat. Ale protože vím, že pojem kolektivní vina je zakázaný, budu mluvit o kolektivní paměti.
Ta se utváří staletí z generace na generaci. Těch pár let, které měl k redukci české národní paměti Emanuel Moravec, šiřitel osvěty o Nové Evropě pod skvělým vedením Říše, se pro obyvatele protektorátu vleklo až k nepřežití a statisíce našich předků opravdu nepřežily nacistické vraždění, ale páteř našeho národa a jeho čest to nezlomilo.
Díky statečnosti našich předků, kteří se účastnili odboje, bylo Československo po válce obnoveno a na základě rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi byla pátá kolona odsunuta z osvobozených území jako škodná. Dekrety prezidenta republiky stvrzené parlamentem vytvořily právní základ naší obnovené státnosti.
O existenci Sudetoněmeckého landsmannschaftu jsem věděla od dětství. Tehdy mi jejich sjezdy zpochybňující výsledek války připadaly trapné a myslela jsem si, že časem je ta ukřičenost přejde. Jenže i umanutost je přenosná z generace na generaci. Pokud je předávána jako dědičný úkol. Cíl je pořád stejný, ale prostředky se kultivují a prostředníci tedy lobbisté se obměňují. Chtělo to velkou vytrvalost vyčkávat s okem na mušce jako lovec na posedu, až kolektivní paměť našeho národa ochabne průběžným přepisováním dějin a stará dračí setba Emanuela Moravce opožděně vzejde z přeorané půdy.
Takový zpětný pohyb dějin nelze nazývat smířením. My, kteří jsme dnes přišli protestovat proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmannschaftu, to víme a uráží nás, že potomci těch, kteří prokopávali cestu k Mnichovu, dostali pozvání, aby se v květnu sjeli do Brna. Proč se nescházejí v Norimberku? V areálu, kde jejich Vůdce řečnil o velkoněmecku a nabádal své drahé krajany k ozbrojenému puči proti českým „utiskovatelům“?
Proč si svá traumata z prohrané války dnes chtějí hojit ve městě, při jehož osvobozování padlo na deset tisíc sovětských vojáků a patnáct set rumunských?! Jejich první pohřebiště bylo na místě, kde stojí památník Rudoarmějce. Ale i ten už brněnským zastupitelům vadí a Piráti ho chtějí odstranit. Tak jako zastupitelé v Praze 6 odstranili sochu maršála Koněva. Ta dodnes leží ve skladišti a čeká na konečné řešení. Zato Konrád Henlein je stále čestným občanem Liberce.
Můj dědeček, moravský učitel, byl jako člen odbojové skupiny Obrana národa umučen gestapáky v Kounicových kolejích. Nemá ani hrob. Na psacím stole mám jeho fotografii. Jako memento. Rodin, které uchovávají odkaz na své statečné předky, jsou statisíce. Kdybychom si ty staré fotografie našich prarodičů zvětšili a přinesli je v průvodu k brněnské radnici, možná by i paní primátorka pochopila, že květnový sjezd Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Brně bude otevíráním ran a nemůže vést k žádnému smíření.
Hostitel sjezdu, tedy spolek Meeting Brno, má jen jediného člena. Zvací dopis ale podepsalo 36 českých občanů. Ti nejstarší z nich protektorát zažili. Asi trpí stockholmským syndromem, když poníženě ohýbají hřbet do tvaru mostu, aby po něm „drazí krajané“ mohli slavnostně vejít do Brna a zacifrovat si v krojích.
Takovou kapitulaci paměti nemůžeme přijmout. I kdyby nás státní prezident přesvědčoval, že máme smířlivě couvnout, MY NEMŮŽEME! My totiž máme za zády zeď, o kterou se opíráme. Je to pevná zeď, kterou stvořili naši dědové a pradědové, kteří zemřeli při obraně naší vlasti. Nemluvím jenom o vnějších hranicích země, ale také o obraně té vnitřní krajiny. Básnicky řečeno je to krajina naší duše, ke které dorůstáme od kolébky, ke které se utíkáme v těžkých chvílích a z které nás nikdo nemůže vypudit.
Konečné řešení české otázky přijde jen tehdy, pokud tu vnitřní krajinu sami zradíme a opustíme. Pak bychom se stali duševními bezdomovci. Spolehlivými bioroboty, kterým je jedno, kdo je programuje a za čí zájmy mají bojovat.
Naše dnešní protestní shromáždění je velmi důležité. Je nejen obranou cti našich předků, ale je to i akce zaměřená do budoucnosti – na zachování vnitřní krajiny pro ty, co se dosud nenarodili.
