napsal Leo K.
Pocit, že sklouzáváme do nesvobody, je v posledních třech letech stále silnější. Z demokracie se stává prázdná slupka, protože volby ve skutečnosti neumožňují výběr (kdo je mimo pětikolky ve sněmovně?), a ústavně zaručené svobody okrajují rychle přibývající zákony za potlesku mediálního mainstreamu. Moc se znovu koncentruje do monopolu institucí. Televize veřejnost zhloupne, policie uhlídá vzpurné a banky na to všechno poskytnou finance. Za pomoci těchto tří institucí ovládá neviditelná, abnormálně nepočetná skupinka osob všechno. Ta neviditelná, abnormálně nepočetná skupinka osob má to, co všichni považují za nejdůležitější – peníze.
Jestli si představujete, že to je někdo z vlády, mýlíte se. Současná vláda je pouze nestoudným a bezcharakterním sdružením osob bez páteře. Nebýt tragedie téměř milionu rodin (a to není válka) byl by to vtip roku s hanebně podlou a lacinou záměnou odborů za Středulu. Fiala: Sociální smír je pro vládu zásadní, nejvíc mu škodí Středulova vyjádření. „Sociální dialog je pro naši vládu naprosto zásadní, což opakovaně prokazujeme na jednáních tripartity, rekordním navyšováním důchodů – v poměru k průměrné mzdě, ale i v absolutních číslech.“
Pravda, není to Kalouskových 45 Kč. Ale rekordní navyšování… Průběžné financování důchodů nemůže z principu zbankrotovat, protože vždy pracující generace financují své předchůdce. Aby to mělo rozumný rozměr je nutno rozumně a citlivě nastavit parametry. V minulosti se běžně stávalo, že přebytek na důchodovém účtu pokrýval nějaké jiné potřeby státních výdajů. V devadesátých letech (tuším za Kočárníka) bylo ale nastavení zdrojů na důchody úmyslně pokráceno a vloženo do zákonů.
Vláda ale komunikuje neudržitelné požadavky důchodového fondu.
Její neustálé lhaní je nejenom obludné, ale také unavující. Opravdu si myslí, že vládne mentálně retardovaným? Z pohledu veřejnosti to vypadá obráceně. Kdo jiný než vláda upravil parametry předčasného odchodu do důchodu tak, že do konce roku 2022 odešlo do předčasného důchodu čtyřikrát více osob než je běžné? Kdo jiný než vláda se rozhodla pokrátit červnovou valorizaci důchodů přesto, že jí inflace na DPH vynese 600 miliard nad rozpočtovanou částku? Pro vládu je totiž jedna z největších inflací v Evropě Božím požehnáním, protože jí umožňuje bez práce umořovat vládní dluhy. Proto také s inflací – vzdor svým prohlášením – nebojuje.
Za cenu, že to ožebračuje střadatele.
Hned začátkem roku se objevily zprávy o dalším zdražování jídla, energií a nájmů. Předpokládané zpomalení inflace přitom neznamená konec problémů, ceny se nevrátí na „starou dobrou“ úroveň, ale porostou dál, jen (snad) o něco pomaleji. Problémy tedy pro spousty domácností zdaleka nekončí.
Vláda se tento rok hodlá pustit do „zásadních reforem“, na které má být teď, když se neblíží žádné volby, ideální čas. Z prohlášení zástupců koalice to přitom vypadá, že propad lidí do chudoby nepovažuje za problém, který by měla řešit.
Není to důchodový systém, co se u nás hroutí.
Tempo zadlužování státu – byť z nízkých úrovní – nemá v EU obdoby. Pokles konkurenceschopnosti v důsledku nejvyšší inflace, zejména nejvyšších cen energie a nejvyšších úrokových sazeb, taky. Děsí schodek obchodního účtu ve výši 200 miliard korun, což znamená, že spolu s odvodem 300 miliard korun na dividendách do zahraničí vzniká na běžném účtu platební bilance sekera půl bilionu korun. Růst cen nutí stát k valorizaci kdečeho, nejen důchodů.
Na druhou stranu, pro lidi s dluhy je inflace blahodárná, pro stát v tomto ohledu taky.
Osoby s přebytkem úspor poškozuje. Horší je to s nákupy, s nájmy, s nejrůznějšími účty, kde už jede 40 procent domácností na doraz. A teď si k nákladům státu přičtěte pokus navýšit na stamiliardy nákupy amerických stíhaček a dalších útočných zbraní. O závazky do budoucnosti tedy není nouze,
ale nejsou to důchodci, kdo nás strhává pod vodu.
Příštími penzisty se zabývat musíme, ale cílem musí být schopnost dlouhodobě udržitelně uživit a opatřit staré i mladé.
Současný neoliberální kapitalismus to nedokáže, protože uvažuje jen v penězích a jen v rámci maximalizace zisku, zatímco ničení nejdůležitějších věcí k životu, jako je změna klimatického systému, zamořenost prostředí nebo klesající úrodnost půdy neřeší nebo jen částečně a s velkým zpožděním. A to z vlády unikla zmínka o privatizačních choutkách. Mluví se o Čepru, Budvaru i o ČEZu.
Kapitalismus nepočítá co neprojde trhem. Jak je to s politickými neziskovými organizacemi – např. Evropské hodnoty. Komu přinášejí užitek? Kdo je na nich závislý?
Struktury komunikace nahoru a dolů se zřejmě staly zbytečnými, takže buď vůbec neexistují nebo nejsou potřeba, ani žádoucí.
Je jenom jednosměrná komunikace – příkaz a poslušnost.
Občan, který má nezřeknutelná práva na svou nedotknutelnost a svůj názor, má být vyzmizíkován, nahrazen pouhým spotřebitelem, který je řízen umělou inteligencí, která nabídne občanovi personifikaci s nápovědou což je mnohem důslednější, jednodušší a rychlejší. To znamená, že zažíváme změnu strukturu moci ve finanční společnost. Nestaráme se, když máme co v regálech marketů. Je to snadnější, nevyžaduje to žádné nečekané úsilí.
Protože se nám nedostává síly vůle vykonat zamýšlené činy, chováme se tak, jako by svět od nás nic nežádal.“ řekl jednou Jean Paul Sartre.
Důstojnost, čest a charakter nejdou vyjádřit peněžně, proto jakoby neexistovaly. Šlechta, finanční šlechta – a to co zbývá. To je děsivá představa. Kdyby se tato struktura prosadila, jakože musíme dělat všechno pro to, aby k tomu nedošlo, a kdyby se prosadila, tak nebude mít dlouhého trvání. Ale dlouhé trvání znamená i lidský život, to znamená, že tady nejde o nějaké:
„Za rok, při příštích volbách se to změní.“
Vládě musíme vidět na prsty kontinuálně a musíme si vynutit nástroj, kterým ty, co nás nereprezentují můžeme odvolat. Dávkový systém (tak zvaný deštník proti drahotě) nás tlačí někam k žebračenkám a poukazům na chleba z první republiky. V covidové i energetické krizi se dávkový systém prokázal jako naprosto nevyhovující. Jeho složitost v posledních měsících dokonce způsobila až zahlcení a nevyplácení potřebných dávek. Jenže propad do bídy vytváří celkově tísnivější prostředí, nejen pro samotné chudé, ale i pro jejich okolí.
Ochota věřit konspiracím jasně souvisí s pocitem rozpadajícího se světa a sociálního řádu.
Demokratická eroze je především v EU. Náš právní systém je zaplevelen zákony, které nerespektují svrchovanost naší země a přitom jejich nepřijetím se vystavujeme sankcím. Zdůvodňuje se to nějakými „evropskými hodnotami,“ pod kterými si každý z nás představujeme něco jiného, ale co horšího – dostáváme se také pod tlak, kterým působí naši spojenci.
A tak jsme u problému se spojenci.
Začnu starší zprávou z tisku: Mezinárodně hledaného 35letého cizince, který se skrýval v českém hlavním městě, dopadli v centru Prahy specialisté na cílené pátrání z policejního prezidia. O zásahu z konce minulého týdne informoval v úterý mluvčí prezidia David Schön. Hledaný muž, který u nás pracoval v bezpečnostní agentuře, se skrýval dlouhé roky – přičemž používal velmi zdařilé padělky osobních dokladů. To je dost typické a ještě je dobře že to byl soukromý sekuriťák a ne příslušník policie.
Nějak samozřejmě si odmítáme připustit, že zločincem je šerif.
Ovšem i ten šerif může mít zájmy, které se nebudou zcela krýt z těmi našimi. Bude-li dost protřelý, zneužije svou moc k tomu, aby vás přesvědčil, že jeho jsou vlastně i vaše zájmy. Jde to snáz, když jste přesvědčování, že je vaším přítelem. A to i v případě, že byste si o něj ani kolo neopřeli. Tím slovem „přítel“ se totiž dostal do vaší ryze soukromé sféry, vždyť přítel je ten, kdo zůstane, když všichni ostatní odejdou. I když paralely obvykle kulhají, tak popsané základní vztahy platí i v mezinárodní politice.
Tisíckrát jste četli, že „státy mají zájmy a nemají přátele,“ ale vždy znovu a znovu uvažujete ve falešné zkratce spojenec = přítel.
Že to tak není věděl i člověk, který neuměl žít zdravě. U stolu se přejídal. Kouřil doutníky. A za den spořádal lahev whisky – Winston Churchill.
Stalinův spojenec a úhlavní nepřítel.
Ta falešné rovnítko mezi slovy spojenec a přítel nám brání vidět výbuchy Nordstreamu ve světle zájmu Spojených států. Třemi větami: náš nejdůležitější spojenec provedl teroristický útok na naši (Evropskou) infrastrukturu. Zbabělci, jak v politice tak v médiích se krčí a mlčí. Jsme protektorátem vazalského Bruselu, jehož čelní představitelé jsou neschopní reprezentovat Evropské zájmy vůči svému spojenci.
Když Daniel Veselý napsal článek „Odkdy je diplomacie sprostým slovem,“ ze kterého cituji jedinou větu: Jediné, o co by nám mělo jít, je zastavení krveprolití a destrukce napadené země, a to nikoli z vůle okupantů, nýbrž z ryzího humanismu… dostalo se mu následující reakce:
Vlastimil Petráš 06:17
To je zase hnus, velebnosti. Nejhnusnější na tom je, že Veselého názory se budou měnit úplně stejně, jak bude ruské invazní armádě docházet síla. Čím blíže bude Rusko nutnosti uznat faktickou porážku a stáhnout se, tím více budou Veselý, Stropnický a další „diplomaté“ volat po „míru“, aby se ruskému kolosu úplně nerozdrobily hliněné nohy a v jejich úchylné představě „a voni zas bijou černochy“ bipolárního světa zůstala zachována rovnováha, na kterou jsou zvyklí. Z Veselého článků jednou chatGPT udělá krásnou retrospektivu, po válce na to bude čas. Krásné ráno všem.
Komentovat něco takového je hazardérstvím. Stojím jenom v němém úžasu nad podobnými, co volají „Na Bělehrad!“ Nynější oficiální západní názor je, že vytrvalými dodávkami zbraní a všestrannou ekonomickou podporou (bez ohledu na výši ukrajinských lidských a ekonomických ztrát) lze Rusko za nějakou dobu (třeba i několika let) udolat, takže prohraje a bude dosaženo ukrajinsko-západního vítězství – tedy návratu všech doposud Ruskem okupovaných území Ukrajině, v optimálním případě i potrestání agresora nějakým mezinárodním soudem, případně následného rozpadu Ruska a/nebo nastolení prozápadního režimu v Moskvě. A pokud to půjde podle tohoto scénáře, nedojde k rozšíření konfliktu na přímý vojenský střet Ruska se Západem, resp. ke světovému jadernému konfliktu. Cenou za takové vítězství by byla masivní devastace části ukrajinského území a několik milionů zabitých a mnohem více zmrzačených Ukrajinců (a pochopitelně na ruské straně podobně, možná i víc lidských obětí).
Ukrajinské vítězství ve válce s Ruskem by mělo za následek kolaps moskevského impéria, řekl ve čtvrtek na Mnichovské bezpečnostní konferenci manažer fondu miliardář George Soros .
V připraveném projevu investor maďarského původu a zakladatel advokační sítě Open Society Foundations řekl, že třetí světové válce je třeba se „za každou cenu vyhnout“ a že „evropská podpora Ukrajině musí být zachována“.
Poznamenal, že administrativa amerického prezidenta Joea Bidena dodává Ukrajině zbraně, jako jsou rakety, tanky a munice, potřebné k tomu, aby odolala ruskému útoku, ale zjistil, že opozice ze Sněmovny reprezentantů, kterou nyní republikáni vedou, „vytváří další velký finanční balík pro obě strany z USA je nepravděpodobné.”
Ukrajinské vítězství by znamenalo, že Rusko již nepředstavuje hrozbu pro Evropu ani svět. Samotná Mnichovská bezpečnostní konference (MSC 2023) je vlastně jenom dokladem o snaze Spojených států o splynutí EU a NATO… transatlantičtí partneři musí stát bok po boku a také si musí potřást rukou s novými partnery, konference je důležitější než kdy jindy.
To je narážka na Pekingskou deklaraci zemí BRICS: Vítáme společné prohlášení BRICS o „Posílení solidarity a spolupráce BRICS, reakce na nové rysy a výzvy v mezinárodní situaci“, které přijali naši ministři zahraničí dne 19. května 2022, a 12. setkání poradců pro národní bezpečnost BRICS a vysokých představitelů o národních Bezpečnost, které se konalo 15. června 2022, a chválí jejich plodné diskuse o různých strategických otázkách…kde se dohodly, že své spojenectví politicko-ekonomické doplní o vojenskou alianci jako protiváhu NATO.
Od svého prvního setkání pod názvem Internationale Wehrkunde Begegnung si konference vybudovala pověst akce, setkávání pro strategickou komunitu, zejména pro ty z členských států NATO. Tedy jakousi valnou hromadu NATO. Jak loni prostřednictvím Twitteru poznamenal Ivo Daalder, tehdejší velvyslanec USA při NATO, Mnichov je „Oscarem pro odborníky na bezpečnostní politiku.“
Zajímavé bylo vystoupení generálního tajemníka NATO Stoltenberga, který se mimo jiné nechal slyšet výroky: „Musíme tedy Ukrajině dát to, co potřebuje, aby vyhrála a zvítězila jako suverénní, nezávislý národ v Evropě…Někteří se obávají, že naše podpora Ukrajině může vyvolat eskalaci…Aby bylo jasno. Neexistují žádné možnosti bez rizika. Ale největší riziko ze všech je, pokud Putin vyhraje.“
Stoltenberg – tenhle potenciální vrah radí přijmout jakékoliv riziko. Kam se na něj hrabe Ježíš, který vyzýval k lásce k bližnímu s rizikem, že bude rabíny odmítnut? A ten byl za Nový zákon ukřižován.
Jakou nese Stoltenberg odpovědnost?
Intrikující rádcové Darek Vostřel a Josef Kemr v pohádce „Šíleně smutná princezna“ nebyli jediným zesměšněním zákulisních politik.Václav Vorlíček se jí svým způsobem vysmál ve filmu „Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.“
Foustka, vždyť vy jste rozmetal celou evropskou špionážní síť. Vždyť vy jste zničil samotný smysl naší existence
– říká Jiří Pleskot v roli šéfa BIS Sovákovi (účetnímu nasazenému jako agent 13b). Ukazují (oba tvůrci) na jednu podstatnou věc. Intriky a zákulisní politiky nemohou mít úspěch, pokud je za své nevezme veřejnost. A tak je to i s válkou na Ukrajině. Naše veřejnost naskočila na špek a vůbec jí nevadí, že válečnictví – touha zničit, rozšlapat a definitivně zlikvidovat oponenta je v zásadním rozporu s civilizačním úsilím. Každý jedinec z nás (kteří tvoříme veřejnost), každý kdo podlehne ničemnému zpěvu válečnických sirén
nese svůj díl odpovědnosti za etnickou nenávist, zničenou zemi a hekatomby mrtvol na Ukrajině.
