Dvěstěletý javor cukrový kdysi stínil severní stranu našeho domu, jeho větve se skláněly nad dětskou ložnicí a zeleným trávníkem a táhly se na druhou stranu k jeho příbuzným v lese za domem. Na raných leteckých snímcích je vidět, jak se mladší strom natahuje ke slunci, s větvemi, které se teprve začínají rozprostírat nad vykácenou zemědělskou půdou.
V té době strom stínil loveckou chatu, jednu místnost, která se rozrostla na osm, lidské sny zhmotněné proměnami krajiny. Sto letokruhů označovalo přechod od lesa k obživě, od zemědělského živobytí ke koníčkům dojíždějících profesionálů. Strom to vše pozoroval, poskytoval útočiště generacím střízlíků a drozdů a sloužil veverkám jako jeviště pro jejich veřejná dramata. Jeho kůra tiše živila miliardy organismů, zatímco datli vyklovali úhledné řady, aby olízali bohatství uvnitř.
Zatímco lidé kolem stromu malovali dům, obcházeli jeho obvod a představovali si nové místnosti, jaké štěstí by jim mohly přinést. Strom byl svědkem narození nových dětí, rodinných rituálů, triumfů i tragédií. Ve sklepě se rozpadala dřevěná deska s vybledlou barvou: Ztratil se pes. Žlutý labrador jménem SAM, stálo na ní. Strom byl svědkem Samova útěku, paniky rodiny při hledání, jejich smutku, když balili jeho tělo a jemně ho uložili do země.
Stál pevně i přes technologický pokrok a lidskou činnost, když byla silnice za dvorem vyasfaltována a kolem se řítila větší a rychlejší auta. Ale noci byly stále tiché a drozdi, kteří zpívali slunci k spánku, ustoupili volání sov, které hnízdily ve větvích stromu, spojovaly zemi s nebem a chránily prastarou moudrost před vším, co se dělo za silnicí.
Strom bděl nad výstavbou bazénu kolem roku 1978, spolu s telefonní linkou u bazénu, aby si lidé mohli zaplavat, aniž by zmeškali jediný hovor. Stál pevně, zatímco majitelé domu nechávali na kuchyňském stole poházené zahradnické katalogy a kreslili hvězdičky a šipky vedle nových keřů, anglického břečťanu a japonských okrasných rostlin. Strom rostl, kymácel se a prohýbal, zatímco se na něj snášeli zahradníci jako kobylky a benzín z běžících motorů prosakoval do země.
A pak nás ten strom uviděl – Davida, Iris a mě –, jak přijíždíme v pronajatém autě, připraveni začít nový život v domě, který stál už rok a půl prázdný. Odnesla jsem Iris k oknu v jejím novém pokoji a poprvé jsme ten strom pozorovali skrz sklo. Jeho hrozivě se tyčící větve se nad námi skláněly, zatímco se les v soumraku stmíval.
Arborista nám bez okolků řekl, abychom ho pokáceli. Je nebezpečný, řekl, tikající bomba. Je jen otázkou času, až ho silný vítr porazí a zavalí dům nebo, ještě hůř, někoho z nás. Byli jsme nakloněni poslechnout varování, ale něco nás zadržovalo.
Byl to samozřejmě ten strom. I když se nakláněl a hrbil, obklopovala ho jakási neuchopitelná moudrost. Nedokázali jsme se přimět k tomu, abychom pokáceli bytost, která tu stála o více než století déle než my, která byla domovem tolika živočichů a tolik všeho živila. David začal stromu říkat „stařík“, což jsem rychle převzala, ale v hloubi duše jsem věděla, že tento strom je žena, matka, pozorovatelka s nesmírnou trpělivostí.
A tak jsme čekali. Zapalovali jsme kadidlo a procházeli se ozvěnami naplněnými místnostmi našeho nového domu, který byl stále zatuchlý a plný duchů. Jelikož jsme neznali žádný obřad, vymysleli jsme si vlastní a slíbili jsme zemi i lesu kolem nás, že jim nechceme ublížit. Naplnili jsme dům voňavým kouřem a naši kruhovou cestu jsme zakončili u okna, které rámovalo Starou ženu.
Abychom si strom mohli prohlédnout celý, museli jsme se sklonit, pokrčit kolena a natáhnout krk k nebi. Okno bylo zaseknuté – zaschlá barva a stářím pokřivené dřevo udělalo své starou barvou a pokřiveným dřevem – dalo se otevřít jen tak, že jste přitiskli tvář i dlaně ke sklu a opřeli se o ně celým tělem. Dovnitř vtrhl výdech stromu.
Nevěděli jsme, jak mu projevit úctu. Hledali jsme své vlastní kořeny, tak slabě propojené napříč zeměmi, které jsme nikdy neviděli, a sešli jsme se zde jako křehké důsledky dávné kolonizace, pronásledování a diaspory. Myslela jsem na lid Kitchawank, který tuto zemi spravoval 7 000 let, možná i déle, než se objevili britští a nizozemští osadníci a zbavili Muhheakantuk – řeku, která teče oběma směry – její poezie. Nazvali ji Hudson.
Stará žena tu tehdy ještě nebyla, ale její semeno tu tenkrát jistě bylo. Ryby ulovené v Muhheakantuk se jistě dostaly až k její matce, ať už prostřednictvím medvěda, ptáka nebo lidského lovce. Kitchawankové, jejichž potomci byli vytlačeni na západ, si toto místo uchovali hluboko v paměti předků.
Třásli jsme se v chladném konci března a přemýšleli o dávné minulosti tohoto kraje. Jsme hodni nazývat tuto zemi domovem? Všeobjímající pohled Staré ženy nic nezaručoval. A přece jsem našla něco jako útěchu, když jsem přitiskla dlaně na její zvrásněnou kůru a vnímala její tiché sténání, ale také šelest života.
Rozhodli jsme se s Davidem zkusit počít druhé dítě, navzdory našim obavám o budoucnost. Na rozdíl od Iris, která byla „náhodou“, toto dítě mělo být záměrné, plánované. Značili jsme si to do kalendářů a poslušně se milovali, tři po sobě jdoucí noci každý měsíc.
Někdy během dne jsem přiložila ucho na kůru Staré ženy, zatímco auta svištěla v nekonečných smyčkách po silnici dolů z kopce. Každé z nich vezlo jediného člověka a přehlušovalo jazyk, který bych snad mohla slyšet, kdyby jen na pouhopouhou jedinou minutu utichly.
Jednoho dne, krátce nato, přišel hurikán Isaias a zasadil Staré ženě poslední ránu. Po 200 letech života jsme s Davidem byli svědky okamžiku, kdy padla, stržena překvapivým poryvem větru z východu. Z okna, odkud jsme ji poprvé pozorovali, jsme sledovali, jak se Stará žena ladně naklání s lehkostí a očekáváním tanečnice skákající vzduchem, její stále zelené listy zářily v prudkém dešti. Bylo by moudré utéct do úkrytu, ale místo toho jsme tam stáli v úžasu, ochromeni při sledování tohoto okamžiku ohromující změny v životě, který byl dosud tak neměnný. Neozvalo se žádné strašlivé prasknutí, žádné skřípění dřeva, jen hluboký, zvučný úder na buben země, která přijala starý strom tím, že pohltila jeho zvuk.
Realita se na nás vrhla – Iris si zdřímla ve svém pokoji, přímo v dráze padající Stará ženy. Překáželi jsme si navzájem při úprku k postýlce, která byla zázračně neporušená, a Irisino malé tělíčko stále podléhalo vzestupům a pádům hlubokého dětského snu. Stará žena minula dům o pouhých pár palců; jediným důkazem jejího velkého pádu byla díra v okenní síti.
David vzal Iris do náruče. Já jsem popadla baterky, láhev mléka a pár skládacích židlí, zatímco vrčení větru sílilo. S dítětem v jedné ruce David vytrhl kovové dveře do sklepa, kde jsme si mysleli, že budeme v bezpečí před létajícími větvemi. Sběhla jsem po nerovných schodech, zapřela se nohama o zaprášenou podlahu a z podzemní tmy jsem natáhla vzhůru ruce s prsty roztaženými jako větve, do nichž David něžně položil spící dítě.
Seděli jsme v chladné kamenné komoře, obklopené kořeny Staré ženy. Iris se zdála pozoruhodně klidná a my jsme se brzy sžili s jejím rytmickým sáním z lahvičky. Asi o hodinu později hluk polevil; otevřeli jsme těžké sklepní dveře a vystrčili hlavy nad zem do úplně jiného světa. Bičující vítr vystřídalo vlhké dusno, řev větru utlumila přikrývka vlhkého ticha. Vypadl proud, čímž utichlo i hučení spotřebičů v pozadí.
Venku ležela Stará žena, impozantně, v celé své kráse, rozprostírající se alespoň na délku našeho domu, a odhalovala detaily, které se po léta skrývaly v koruně. Přiblížili jsme se k ní něžně a žasli nad obvodem jejího kmene i nad silou jejích lesklých zelených listů, které po tolik let poskytovaly úkryt ostatním.
Během následujících dvou týdnů jsme se pustili do uklízení. David rozřezal kmen motorovou pilou, zatímco já jsem odřezávala a odtahovala menší větve k našemu ohništi. Přišel se podívat arborista, který kdysi některé větve Staré ženy vyztužil. „Měl jsi štěstí, chlape,“ řekl směrem k ležícímu kmeni a zavrtěl hlavou. „Někdo tam nahoře na tebe dohlíží.“
Já však cítila pravý opak – že duch, jemuž bychom měli děkovat, se nyní s námi dívá nahoru, že je to ten velký strom sám, toužící jen po tom, aby se rozpadl zpět do země. Divokost zůstala v tom velkém pařezu, na němž listnatá liána využila příležitosti a začala šplhat šikmo vzhůru po zbytcích kmene.
Iris a já jsme každý den chodili ven a společně jsme ten pařez studovali. Položili jsme ruce na teplé dřevo a zblízka pozorovali život, který se stále vířil ve stromě, který byl podle všech ostatních měřítek mrtvý.
V těch dnech jsem Iris zvedala do náruče a tiskla ji k sobě, chvějící se z toho, jak blízko jeho zániku jsme byli, a ze své hlouposti, jak jsme podcenili sílu větru, dřeva a času. A ten čas – zoufale jsem ho chtěla zastavit. Snažila jsem se najít své vlastní kořeny, které by mě spojily s tímto pařezem, s tímto místem, a sdílet své zakořenění s dítětem, jehož srdce mi divoce tlouklo na rameni.
Mohla bych tak zůstat navždy, ale Iris se nikdy nechtěla zdržovat. Kroutila se, a já opatrně postavila její nohy na zem a ruce na kůru, kterou bez okolků začala odlupovat a prohledávat, zda v ní nejsou brouci, lišejníky nebo stopy po zobání. Tiše žvatlala svou dětskou řečí ke Staré ženě, zatímco se belhala a opírala se o ni.
Cítila jsem se odstrčená. V krku se mi začala tlačit jakási touha po domově. Kosti mi ztěžkly hlubokým pocitem ztráty – ztráty tohoto stromu, světa, který tu byl dříve, všech věcí, které už nikdy nebudou, a které jsem chtěla, aby Iris poznala. To, co tu tak dlouho bylo, mi nyní unikalo – lesní sukcese dušená liánami, zrychlení po krátkém zastavení před pádem, přechod, za kterým, jak se zdálo, už nebude návratu.
Brzy nato, když jsem seděla v čekárně u lékaře, přepadla mě nutkavá touha jít do lesa. Po obou stranách malé čekárny visely ploché televizory, z nichž každý vysílal dlouhé reklamy na domácí potřeby. Bylo nemožné se soustředit. Ani si nejsem jistá, jestli jsem vůbec poslouchala, co mi zdravotníci vlastně říkali. Hned poté jsem jela domů a rovnou mezi stromy. Když jsem procházela kolem pařezu, kývla jsem mu na pozdrav a vstoupila do lesa.
Okamžitě mě obklopila intimita vůní a tlumených zvuků. Neměla jsem žádný úkol, žádný konkrétní cíl. Jako strom – a navíc rozkládající se – mi Stará žena neposkytla zrovna jasný seznam pokynů. Opatrně jsem se prodírala dřišťálem a pozdně letním podrostem a odstraňovala bodláky z kalhot. Přejížděla jsem si špičkami prstů po krku a hledala klíšťata. Znovu jsem přemýšlela, co Kitchawankové věděli – co stále ve svých kostech vědí. Nezkušená, otupělá, přemýšlela jsem, co vím já, jak bych mohla vylákat na světlo své vlastní příběhy a zda by v budoucnosti této zdevastované krajiny mohly vůbec najít své místo.
Náhle mi – pod tichým dohledem Staré ženy – začalo dávat smysl, proč by tělo jako to moje – bez kořenů, bez předků, roztěkané, neklidné – mohlo mít potíže počít, vytvořit v sobě nový život. Každý můj krok se vtlačoval do vrstev, které v sobě skrývaly více historie, než jsem mohla tušit, více propletených spojení, než jsem si dokázala představit. Každý krok vpřed mi připomínal, že o tom nic nevím. A tak jsem šla dál.
Všude kolem mě, zapadlé v listí, obrostlé popínavými rostlinami a poloskryté v hlíně, ležely stopy a staré pozůstatky nedbalých lidí: rezavý kryt kola, kus karoserie pick-upu, dětské hrábě, rozbité pivní láhve. Ptala jsem se sama sebe, zda by to nejlepší, co bych mohla udělat, by nebylo zůstat doma a nebýt tak další překážkou, bránící lesu v regeneraci, bez neustálého skřípání bot a vyhazování odpadků.
Ale já po sobě žádné odpadky nenechávám! Kráčela jsem co nejlehčeji, a často se zastavovala, abych se rozhlédla, nadechla se a naslouchala. A přemýšlela jsem, jakou stopu, jaké zbytky či odpadky vlastně po sobě zanechávám – nejen v lese, ale v životě vůbec – a jakou bych možná chtěla zanechat.
Na úpatí svahu se cosi lesklo, jemněji než blýskot kovu, jako šepot v mém periferním vidění. Když jsem k tomu kráčela, z lesa se vynořila nádherná tůň, dost velká na to, aby zostřila vnímání a vůni vzduchu, dost hluboká na to, aby v ní zaznívala ozvěna zvuků okolních ptáků a hmyzu. Vylezla jsem na hromadu kamenů, sklouzla na bahnité břeh a sklonila se, abych ponořila ruce do vody. Vůně rybníka mě sladce přivítala, vůně listí a bažinaté země.
Co se stalo potom, je těžké vysvětlit. Jako v transu jsem sáhla do batohu, vytáhla zápisník a odtrhla z jedné stránky malý proužek papíru. Napsal jsem na něj jméno – jméno někoho, koho jsem neznala, jméno, které mě nikdy předtím nenapadlo – a ten papírek jsem zakopala pár palců hluboko u paty stromu.
Tento čin provázel pocit nevyhnutelnosti. Ačkoli to bylo impulzivní a bezstarostné, často přemýšlím o tom jménu, které se při deštích rozpadá v zemi a vodě, je požíváno hmyzem a ve tmě pohlcováno mikroby, mrzne a taje v struktuře půdy.
O několik měsíců později, když jsem byla čerstvě těhotná, vzala jsem Iris ven z domu na čerstvý vzduch. Jako obvykle jsme obcházely pařez Staré ženy a prohlížely si nové výhonky kolem něj.
„Tenhle strom měl kdysi HooHoo v břiše,“ řekla Iris a použila přezdívku, kterou vymyslela pro svou budoucí sestřičku nebo bratříčka, „ještě než bylo HooHoo v tvém břiše.“ V tu chvíli jsem věděla, proč jsem to udělala. Věděla jsem, že má pravdu.
Samantha Harvey je spisovatelka, klimatická aktivistka a pěstitelka rostlin i dětí v Hudson Valley v New Yorku. Povídka publikována na blogu The Dark Mountain Project
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
