Je čas začít o důchodovém systému mluvit pravdivě. A přestat se tvářit, že stát občanům něco dává. On jim vrací jen zlomek toho, co jim vzal – a ještě si za to žádá vděk.
Důchodová iluze: Miliony v odvodu, almužna ve výslužbě
Český důchodový systém je často prezentován jako solidární a bezpečný. Politici s oblibou tvrdí, že „každý si na důchod přece šetří“ a že „reforma je na cestě“. Jenže realita je jiná – systém je v krizi a občané, kteří poctivě odvádějí vysoké částky celý život, se v důchodu často dočkají pouhé třetiny toho, co by mohli mít, kdyby si peníze spravovali sami.
Tvrdá čísla, která se veřejně moc neukazují
Při průměrné hrubé mzdě 43 000 Kč měsíčně odešle zaměstnanec na sociální pojištění přibližně 9 890 Kč měsíčně. Za 45 let práce tak do státního rozpočtu přispěje více než 5,3 milionu korun.
Průměrný starobní důchod je v roce 2025 přibližně 21 000 Kč měsíčně. Pokud člověk pobírá důchod 20 let (např. od 67 do 87 let), dostane od státu zpět asi 5 milionů korun.
Výsledek? Většina lidí si za celý život sotva „naspoří“ na svůj vlastní důchod – a to pouze v případě, že budou mít štěstí a dožijí se dostatečně dlouho. Ti, kteří zemřou dříve, zůstávají systému jako „zisk“.
Co kdyby si lidé mohli spořit sami?
Zajímavé je srovnání se scénářem, kdyby si občan mohl spořit 9 890 Kč měsíčně do vlastního fondu se zhodnocením pouhých 4 % ročně (což je velmi konzervativní odhad).
Po 45 letech by tak měl na účtu více než 15 milionů korun. Z těchto peněz by si pak mohl vyplácet důchod ve výši 76 000 Kč měsíčně po dobu 20 let – a stále by byl na tom lépe než ve státním systému.
Tato čísla nejsou fikce. Jde o jednoduchou matematiku složeného úročení, kterou by zvládl i žák základní školy. Jen stát s tím má problém – protože taková pravda je pro něj nepohodlná.
Průběžný systém: Ne spoření, ale daň
Navzdory častým politickým tvrzením si občané na svůj důchod fakticky nešetří. Dnešní pracující totiž platí důchody dnešním důchodcům – jejich vlastní budoucnost závisí na tom, kolik lidí bude pracovat v příštích desetiletích. A to je při současném demografickém vývoji značně nejisté.
Navíc peníze ze sociálního pojištění nejsou nijak rezervovány – stát je okamžitě používá na běžné výdaje, včetně nesouvisejících položek, jako jsou zbraně, dotace nebo marketing vládních kampaní.
Proč o tom politici mlčí?
Protože přiznat, že lidé platí miliardy a na důchodu dostanou zpět méně, je politická sebevražda. Místo toho se veřejnosti nabízí marketingová slova jako „solidarita“, „udržitelnost“ nebo „modernizace systému“.
Přitom jedinou skutečnou reformou by bylo umožnit občanům spravovat část odvodů sami, a tím je motivovat ke zodpovědnosti i k finanční gramotnosti. Jenže to by stát musel vzdát moc nad tokem peněz. A to není ochotný udělat.
Závěr? Nenechte se dál obírat
Je čas začít o důchodovém systému mluvit pravdivě. A přestat se tvářit, že stát občanům něco dává. On jim vrací jen zlomek toho, co jim vzal – a ještě si za to žádá vděk.
V době, kdy se plánují další reformy a zvyšování věku odchodu do důchodu, bychom se měli ptát ne „kdy půjdu do důchodu“, ale „co z toho vůbec budu mít?“
————————————————————————————————————————-
Strejcové a tetky tomu rozumí a vědí dobře jak je stát prolhanej
Strejci na lavičce před obchodem
Strejda Karel (míchá si kafe v kelímku):
„Tak jsem ti to včera počítal, Franto. Za těch 45 let jsem státu poslal přes pět milionů.“
Franta (opřený o hůlku, čučí do dálky):
„No jo. A víš, co z toho uvidíš? Dvacet táců měsíčně a ještě se na tebe budou tvářit, že ti dluží vděk.“
Karel:
„Kdybych si ty prachy šetřil sám, tak mám na starý kolena půl království. Ne důchod, ale rentu!“
Franta:
„Jo, ale to bys nesměl bejt tak blbej a věřit, že stát ti něco vrátí. Oni to utratěj, a pak řeknou, že jim chyběj lidi do systému.“
Karel:
„Tak ať si pozvou migranty, ti to jistě zachrání… nebo zavedou daň z dýchání. To ještě nemáme.“
Franta (zachmuřeně):
„Víš, co mě štve nejvíc? Že se tím nikdo pořádně nezabejvá. Lidi jenom drží hubu a čekají, až jim zvednou věk na sedmdesát.“
Karel:
„A pak je pošlou do krematoria rovnou z pásu. Ale důchodovej systém bude v plusu.“
Franta:
„Hele, Kájo… máš ještě tu kalkulačku? Spočítej mi, kolik by mi zbylo, kdybych se narodil v Lichtenštejnsku.“
Chceš to udělat i ve variantě s tetkami na lavičce, třeba před Jednotou? Mohla bys to přidat jako předsuvku k článku – čtenář se zasměje, naváže na fejeton, a pak přijde tvůj důrazný komentář s daty.
Tetky u Jednoty: Důchodová debata s rohlíkem v ruce
Božka (vytahuje síťovku):
„Rohlíky za tři kačky? To už není normální! A prej důchod se zvyšuje! Ha!“
Máňa (dosedne na lavičku, funí):
„Zvyšuje? Mně přidali šest stovek a vzali mi tři jinde. To není důchod, to je daň z trvanlivosti!“
Božka:
„Já ti to říkám furt. Celý život platíme jak mourovatý. Každá výplata oškubaná jak slepice na neděli. A teď? Dvacet tisíc a buď ráda!“
Máňa:
„Dvacet tisíc? Já mám sedmnáct, a to jsem dělala v kravíně dvacet pět let! V zimě, v létě, ve smradu!“
Božka:
„A víš, co je největší fór? Že jsme za celej život státu odvedly přes pět mega!“
Máňa (zakucká se smíchem):
„Pět mega? To bych si koupila chatu, auto, a ještě bych dětem něco dala. A místo toho mám slevu na tramvaj!“
Božka:
„Kdybych si ty prachy spořila pod matraci, mám teď důchod jak paní profesorka. A stát? Ten mi nabídne akorát brožurku o aktivním stárnutí!“
Máňa:
„To bych si zarámovala. A pověsila rovnou vedle složenky na daň z nemovitosti.“
Božka (zamračí se):
„Hele, Máňo, my jsme blbý. Ale naše vnoučata už snad nebudou. Doufám.“
Máňa:
„Nevím. Když vidím, jak si posílaj peníze přes mobil a ani neví, co je složenka, možná budou jednou ještě víc škrábaný než my.“
Autor: Milena Doušková
