Už je to zase tady: slavnostní předávání vyznamenání, potřásání pravicí, národní hrdost a nacionální pýcha, vyhřezlé do patetických projevů zkostnatělých a opuchlých politiků. Ať žije 28. říjen
Ilustrační snímek vlajky ČR
Už za pár hodin se zatřepetají červeno-modro-bílé vlajky na žerdích úřadů, do ulic vyjedou vlaječkami ověnčené tramvaje, šaliny, elektriky i lokálky, zkrátka bude zase co slavit! Už vidím šťastné tváře děti a dojaté slzy štěstí jejich maminek, už slyším mužné hlaholení otců rodin za slavnostním stolem. Před magickými 99 lety se zrodil náš stát, naše česká země, osvobozena z třistaletého jha v žaláři národů rakousko-uherské monarchie. I když, vlastně počkat, ono to celé nebylo zase tak jednoduché…
Jednak je třeba volky nevolky, s lítostí, že je to všechno tak zapeklitě složité, přiznat, že slavíme-li 28. října státní svátek, slavíme vlastně nevědomky -a mnozí obzvláště národně uvědomělí si to uznají jen s největším sebezapřením – vznik republiky nikoli české, ale československé. No, samozřejmě, že je dnes snad už zbytečné se k tomu vracet, ale přece jen… Ta vlajka, co nám tu tak ladně vlaje, vznikla jako vlajka Československa. Heroldicky symbolizuje Slovensko modrý klín, protože, jak jistě každý školák ví, historická vlajka českých zemí byla červená a bílá. Nemluvě raději o osudu Čechy vytunelované proslulé Československé námořní plavby a ČSA, tedy původně Československých aerolií….
Vraťme se ale do roku 1918, k onomu historickému okamžiku vzniku Československa. Vždycky když vidím nabubřelé žvýkací svaly politiků, cedících mezi zuby na první pohled vznešené, ale ve skutečnosti připitomělé ódy na hrdinný 28. říjen, zazní mi v hlavě slova Jana Wericha, který den přeslavný den před 99 lety na vlastní kůži zažil jako třináctiletý kluk.
„Po ulici šel dav lidí, kteří nesli takovou ohromnou standartu s velkým nápisem Tři sta let jsme trpěli. A představte si, ti lidi to ještě slavili,“ vyprávěl potom o mnoho let později své dceři Janě. „V našem národě to není nic novýho, vždycky se někde křičí nazdar a ať něco žije. Jenom nepochopím, jak dlouho o tom dokáže pyšně mluvit, psát o tom, mávat nad tím fangličkama. Nedojímalo mě to a dodnes mě to nedojímá, protože nevidím nic, co by mě na tom mělo dojímat.
Já jsem neviděl žádné hrdinství, žádné historické činy, já jsem to vždycky viděl jenom jako fotbalový mač, který jsme prohráli, protože sudí pískal proti nám a slunce svítilo našim hráčům do očí, a to mě přece nemůže dojmout,“ zafilosofoval si pěkně s nadhledem na téma vzniku Československa Jan Werich.
A můj oblíbený básník Vojtěch Dyk měl pro patetické nadšení v ulicích českých měst 28. října ještě ironičtější slova než Werich. Ještě v noci na úterý 29. 10 1918 napsal verše:
Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálku rozletí.
Jak je to krásné překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč všichni vy, jimž srdce pýchou ztvrdla,
jež opájí dne oslava,
poslyšte výkřik z básníkova hrdla:
Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Se sobectvím, jež vede v sráz!
Myslím, že se dá říct, že v tomto smyslu se Dyk projevil jako poměrně solidní jasnovidec. Bohužel.
Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském
