Manžel žil v Trutnově asi od roku 1925. Zprvu jako učeň jedné německé firmy, kde byl až do záboru. U firmy byli jen dva Češi – prokurista a můj muž.
Tím více jsem si ho vážila, že v německém prostředí, kde neměl žádné rodinné zázemí, zůstal Čechem. V Poříčí (nyní Trutnov III) založil s profesorem Krausem z českého gymnázia Sokol, byl členem Čs. obchodnické besedy atd.
Heslo na ceduli: Němci na nás nikdy nezapomenou!
Já jsem žila v Úpici a v letech 1934-1936 jsem dojížděla do německé obchodní školy v Trutnově. Stejně nás byla polovina Češek, takže německy se mluvilo jen při vyučování. Profesoři se k nám chovali normálně, ale některé německé spolužačky už občas dávaly svou národnost najevo. Dříve klidné soužití se začalo měnit v letech 1937 a 1938. Se svým pozdějším manželem jsem se seznámila v únoru 1938 na sokolských šibřinkách. V létě byl v Národním domě sjezd České obchodnické besedy. Při otevřených oknech jsme s chutí zpívali „Hej, Slované“, naštěstí k žádnému incidentu nedošlo, i když už se čas pomalu naplňoval.
Že Němci tajně pracovali, se můj pozdější manžel nečekaně dozvěděl v Žacléři, kde mu majitel tamního obchodu předložil tajný seznam členů NSDAP. Jaké bylo jeho překvapení, když mu manžel řekl, že je Čech. Pak manžel nastoupil vojenské cvičení, byla mobilizace a on jako četař-účetní musel likvidovat a předávat vojenský materiál, takže propuštěn byl až koncem roku 1938. Neměl kde bydlet, ani zaměstnání, a nebylo lehké nějaké slušné sehnat. Čechy a Morava byly přeplněny vysídlenci. Neměl ani peněžní prostředky, rodiče byli chudí, na vojně byl delší dobu a veškeré úspory do našeho předpokládaného manželství zůstaly ve spořitelně v Trutnově.
Sehnal místo až v Praze, horko těžko i podnájem. Dojížděl za mnou do Úpice. Až po dvou letech přešel kvůli bytu do Čelákovic, kde jsme po sňatku konečně založili rodinu.
V roce 1938 před záborem jsme se se známými z Úpice byli podívat na kraj poněmčené obce Radeč. Vítací transparenty byly velké, hlavně ten „My chceme domů – do Říše“. Když se to Němcům v roce 1945 splnilo, tak ještě po víve než padesáti letech nám to chtějí vyčítat jako zločin!
Příjezd Čechů vyhnaných Němci z českého pohraničí v r. 1938 před Wilsonovým nádražím v Praze. Počet vyhnanců, včetně státních zaměstnanců, činil přes 220 tisíc. Podrobněji ZDE.
