Zajoch
17.7. 2019 Outsidermedia
Spolupráce třetích zemí s NATO má vždy protiruský charakter * * * * Řecko se změnilo na protektorát * * * * Jaký byl humbuk kolem Venezuely a kde je nyní?
Bělorusko a NATO – kam vedou hrátky myšky s kočkou
Arina Cukanova
8. července 2019
Začátkem června proběhla v Římě konference Lucemburského fóra pro odvrácení jaderné katastrofy a zaznamenána nebyla ani v ukrajinském ani v běloruském tisku. Přitom se v Lucemburku vyskytla prognóza ozbrojeného konfliktu Ruska s aliancí, který prý může být na území Ukrajiny nebo Běloruska, pokud v některé z těchto zemí dojde ke krizi.
Na Ukrajině již šestým rokem plane občanská válka a krize se očekává buď v létě po parlamentních volbách, anebo na podzim, kdy noví poslanci začnou přijímat první rozhodnutí. Radikální nacionalisté, kteří oslavovali 30. června v Haliči „tisíciletí ukrajinské mocnosti“, vyhlášené za hitlerovské okupace v roce 1941 a pomáhali masovým vraždám Židů ve Lvově, zvou své příznivce na podzim na barikády.
Co se týká Běloruska, nic nenasvědčuje těžké krizi, ale důvod k protestům umí Západ vytvářet a uvést je do pouliční fáze. V Bělorusku se tím může stát sabotování výstavby jaderné elektrárny v Ostrovci tak, aby běloruské vedení zastavilo spolupráci v atomové energetice s Ruskem. Diskreditační činnost v tomto směru běží dávno, především na sociálních sítích. Záměr je prostý – vzbudit ve společnosti strach z katastrofy podobné té v Černobylu a nasměrovat hněv ulice proti vedení země a Rosatomu. Na to jsou napojeny politické strany Běloruska, nevládní organizace, desítky internetových medií a stovky pisatelů v sociálních sítích, kteří den za dnem straší.
Na pomoc této „informační jednotce rychlého nasazení“ přišel pětidílný film Černobyl, který řeší najednou tři úkoly: Efektivně u lidí vyvolat strach z jaderné energetiky, cpát do vědomí lidí přesvědčení, že Sovětský svaz nebyl schopen budovat bezpečnou jadernou energetiku (takže to ani Rosatom nedokáže) a sugerovat, že na jaderné elektrárně pracují lidé bez kvalifikace, kteří nemají ponětí o tom, co dělají. Tragédie v Minsku na Den nezávislosti, kdy „pozdrav z Ruska“ zabil ženu a zranil desítky lidí, se už zneužívá v kampani proti běloruské jaderné elektrárně.
Po několika měsících informačního nátlaku se podpálí informační knot a hle, na ulici je dav s potřebnými hesly. Je to příklad krize na prahu prezidentských a parlamentních voleb a znamená aktivizaci všech možných krizových scénářů.
Západ má pro Bělorusko různé metody, mezi nimi dokument Catham House a v něm přímý poukaz na to, kam Západ dává peníze: „Měkká bělorusizace“, podkopání autority ruské pravoslavné církve a armády, rozvoj „občanské společnosti“, v čemž je skryt lidský materiál (potrava pro děla) na protesty a revoluce.
Zástupce tajemníka Rady bezpečnosti RF Nurgaliev uvedl: „Není pro nás tajemstvím, že NATO připravuje podmínky pro vládnutí v jednotlivých zemích CSTO prostřednictvím režimů kontrolovaných Západem, a to i s pomocí barevných revolucí. Chci zdůraznit, že spolupráce třetích zemí s NATO má vždy protiruský charakter. Je to mnohokrát potvrzená praxe. Cílem bloku je zasít rozpory mezi partnery a našimi spojenci v organizaci.“ Jinými slovy válka, kterou předpovídá americký profesor Legvold, již běží. Do plánů NATO je zařazeno i Bělorusko – země CSTO a člen unie s Ruskem.
Od 1. ledna 2020 bude Bělorusko šéfovat CSTO, kandidatura je odsouhlasena. Dne 4. července podpořili v Organizaci Lukašenkovu myšlenku na setkání generálních tajemníků CSTO, ŠOS, OSN, OBSE a NATO, aby „prodiskutovali nahromaděné otázky zajištění stability ve světě“. Lukašenko to ohlásil na summitu ŠOS v Biškeku. Podle něho „to nebude fungovat hned, ale vytrvalost může nést ovoce“. Úřadující generální tajemník CSTO Semerikov sdělil, že je zde určitý vývoj (v uvedených kontaktech) a myšlenka je již ve stadiu realizace. Společná konference o otázkách bezpečnosti CSTO a OBSE bude v Moskvě 30. října a na podnět Lukašenka se mohou účastnit i EU a NATO. Co se aliance týká, tak na výzvu ministra zahraničí CSTO z května k uspořádání konzultací o bezpečnosti neodpověděla. Neochota NATO ke spolupráci je alarmující.
Bělorusko je účastno v „mírovém“ programu NATO – PARP. Letos v dubnu přistála delegace ze štábu aliance v Minsku k projednání účasti Běloruska v plánování a hodnocení sil programu. Zástupce NATO představovali pracovníci mezinárodního sekretariátu a mezinárodního vojenského štábu aliance, ředitelství Strategického velení NATO, Spojeného velitelství společných ozbrojených sil NATO AJFC Brunsum, atašé pro obranu při velvyslanectvích USA, Británie, Německa, Polska ČR, a Bulharska v Bělorusku. Stejné to bylo i loni a předloni.
Do Partnerství pro mír je Bělorusko vtaženo od roku 1995. V roce 2019 se Bělorusové účastnili v rámci tohoto společného projektu cvičení v Gruzii, kde absolvovali „základní kurs horské přípravy“ pro případ mírových operací (NATO ?) v horách. Je pozoruhodné, že se ve stejných dnech v Gruzii začaly velitelsko-štábní cvičení NATO s účastí čtyřiadvaceti členských zemí aliance. Mimochodem Gruzie také začínala spolupráci s NATO od Partnerství pro mír, které se přeměnilo na přímou podporu aliancí režimu Saakašviliho a ten v roce 2008 napadl Jižní Osetii a ruské mírové síly.
Ukrajina je také „kvůli míru“ zapojena do programu NATO, ale nijak jí to nepřekáží již šestý rok bojovat s Donbasem, přičemž světu to podává jako „válku s Ruskem“. Dá se předpokládat, že v Bělorusku se jedná o totéž.
Hra NATO na Partnerství pro mír se zeměmi, které nejsou členy NATO, je hra na kočku s myší a ta nekončí ve prospěch myši. Hry NATO s Ukrajinou a Gruzií znamenají pro obě země, že jsou válečnými polygony. Kyjev dal pod oficiálním krytím vojenských cvičení povolení vojskům NATO roztahovat se na Ukrajině celoročně. Účastníci programu „Partnerství pro mír“ se pod vedením NATO zapojili od roku 2015 do největších manévrů na Ukrajině ve Lvovské oblasti. Je to naprostý surrealismus, vždyť mír na Ukrajině nebyl a není, nehledě na to, že partneři NATO „kvůli míru“ neustále nacvičují mírovou činnost ve válčícím státě.
V bohulibé snaze „přátelit se se všemi“ a „vylepšovat vztahy s NATO i s EU“ (jak je stanoveno v upřesněné „Koncepci mezinárodní vojenské spolupráce pro léta 2019 až 2023“ vyhlášené ministerstvem obrany Běloruska začátkem roku 2019) vykreslila vláda země pastorální obraz: „Pás dobrého sousedství“ členských států NATO obklopujících Bělorusko. Ve skutečnosti „dobří sousedé“ řízení aliancí otevírají jeden za druhým Overtonovo okno s jediným cílem: Odtrhnout malou republiku od skutečného a jediného garanta její bezpečnosti – od Ruska.
Převzato z Fondsk.ru
Pád Tsiprase a hrátky NATO na Balkáně
Anton Veselov
11. července 2019
Dne 7. července proběhly v Řecku mimořádné parlamentní volby, jejichž výsledky udělaly čáru přes rozpočet vládnoucímu bloku Syriza (koalice radikálních levicových sil) vedeného Tsiprasem. Dojde tak k přerozdělování mandátů v parlamentu. Pro koalici je to fiasko, když před tím jej utrpěla i v regionálních i místních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu. Tsipras byl před čtyřmi lety zvolen za podpory Západu a za přímé účasti Sorose. Bylo po něm požadováno bezvýhradné podřízení se věřitelům, zajištění rozšíření NATO na Balkáně a nepřátelství k Rusku, a to i za cenu poškození národních zájmů a navzdory názoru většiny obyvatel a škody pro vlastní zemi.
Tsipras nesplnil ani jeden ze svých předvolebních slibů. Měla se rozvíjet ekonomika, zvýšit životní úroveň a mělo se bojovat s korupcí. Podle organizace EY EMEIA Fraud Survey zaujímalo Řecko v roce 2015 dvanácté místo v hodnocení nejzkorumpovanějších evropských zemí, v roce 2017 se posunulo mezi první trojici. Větší korupce je již jen na Ukrajině a na Kypru.
Tsipras byl neobvykle horlivý při uzavírání Prespanské dohody o novém názvu Republiky Severní Makedonie, což umožnilo vstup této země do NATO. Současně Tsiprasova vláda zdůvodňovala svůj postoj odkazy na 8. století před Kristem, na Aristotela a Iliadu. Přitom nynější Makedonie nemá s Řeckem nic společného. Athény nic neměly proti názvu sousední země ani v roce 1945 (založení Lidové republiky Makedonie), ani v roce 1963, kdy se Makedonie stala součástí Jugoslávie s názvem Socialistická republika Makedonie.
Podle řecké agentury Pulse RC vystoupilo proti Prespanské dohodě 62 % obyvatel země. Lidé protestovali v ulicích, ale protesty byly tvrdě potlačeny policií se zatýkáním a vězněním. Ostře se ohrazovali i někteří poslanci. Své námitky proti dohodě vyslovilo také 22 biskupů Řecké pravoslavné církve a autonomní klášterní stát Svaté hory vyzval k celostátnímu referendu. Jeden z poslanců parlamentu ze strany Zlatý úsvit vyzval přímo v parlamentu armádu, aby svrhla politické vedení za zradu. V koalici došlo k roztržce a ministr obrany na znamení protestu odstoupil. Jeho strana Nezávislí Řekové má v úmyslu odejít z bloku Syriza. Ještě před tím odstoupil ministr zahraničí Kotzias, který byl veřejně řeckým ministrem obrany označen za Sorosova muže.
Všechno bylo marné, Tsipras pokračoval. Předseda Evropské rady jásal: „Oni riskovali, byli připraveni obětovat své vlastní zájmy pro obecné blaho. Zorane, Alexisi, jste výborní.“ Zoran Zajev je předseda vlády Makedonie, který se na Světovém ekonomickém fóru setkal se Sorosem a oznámil splnění úkolu.
Tsiprase nezastavilo ani nebezpečí realizace Velké Albánie, podle níž náleží Albáncům nejen vlastní Albánie, ale také celé Kosovo, srbské Preševské údolí, severozápad Makedonie spolu se Skopjí, jihovýchod Černé Hory včetně Podgorice, řecké území Epirus s městem Joannina a ostrov Korfu. Albánský předseda vlády Rama ohlásil otevření hranic s Kosovem a podtrhl: „Podle stejného principu očekáváme úpravu hranic s Makedonií, Černou Horou a s Řeckem“. Dnes se nedá říci, kolik nelegálních Albánců je v Řecku, ale je jich hodně.
Tsipras neúnosně zhoršil vztahy s Ruskem, když i přes řecký default jeho vláda usilovně kladla odpor ruským investorům. Gazpromu nepovolila vítězství v tendru na privatizace řeckých společností DEPA a DESFA, ruské železnice donutila odmítnout účast v privatizaci řeckých železnic a kontejnerového přístavu v Soluni a byla znemožněna dohoda na výstavbu ropovodu Burgas-Alexandrupoli.
V tisku byla rozvinuta kampaň proti Rusku a s vládní tolerancí byli napadáni ruští občané. Došlo k tomu v roce 2017 na ostrově Kréta a v roce 2018 v centru Athén, kde byli násilníky členové ukrajinského Pravého sektoru, kteří byli v Řecku podporovat ukrajinské Dynamo. Z nich bylo 18 zadrženo, ale ihned propuštěno „pro nedostatek důkazů“. Ve sdělovadlech se o incidentech nepsalo, v ruských z falešné delikátnosti a v řeckých z obav o ztrátu turistů. Ještě pro informaci: V roce 2014 navštívilo Řecko 856,2 tisíce ruských turistů.
V červenci 2018 se situace silně zhoršila, Athény obvinily Rusko ze zasahování do jejich vnitřních záležitostí a z nezákonnosti proti národní bezpečnosti Řecka ve snaze sbírat a šířit informace (!), z podplácení vládních úředníků a metropolitů Řecké pravoslavné církve se snahou získat vliv na Svatou horu Athos a v odporu k „urovnání makedonské otázky“. Vedoucí parlamentního výboru pro zahraniční vztahy, člen Syrizy Dousinas, vyhrožoval: „Jestli budou Rusové i nadále narušovat tento proces, odpověď Řecka bude tvrdá.“ Nato byli vyhoštěni ruští diplomaté, povolán z Moskvy řecký velvyslanec a vznesena nová neuctivá obvinění. Ruská strana žádala o předložení faktů, ale byla odmítnuta s tím, že jde o utajované věci. Proto ministr Lavrov odřekl svoji návštěvu Athén ke 190. výročí diplomatických vztahů Ruska s Řeckem.
Někteří Řeci si pamatují, co pro jejich stát Ruská říše udělala. Země byla na mapě světa zachována jako nezávislý stát zásluhou Ruského impéria, kde na počátku stál ruský admirál Fjodor Ušakov. Poté Rusko Řecku nejednou pomohlo zachovat si nezávislost. Přesto řecký ministr zahraničí vydal další nótu s novými nároky: „Protože se Rusko stalo spojencem Turecka a začalo mu dodávat zbraně a systémy PVO, soustavně se odklánělo od postojů přátelství a spolupráce, není v tuto chvíli schopno pochopit základní postoje zahraniční politiky Řecka. … Zdá se, že nechápe, že má Řecko v zahraniční politice své vlastní zájmy a kritéria.“
V prosinci 2018 nakonec Tsipras pochopil, že stojí u červené čáry a odjel do Moskvy, aby „objasnil postoj Řecka vůči Makedonii“. Avšak otázka rozšiřování NATO na Balkáně byla už prosazena a cílem cesty bylo požádat o peníze a plyn a snažit se odradit Moskvu od dodávek systému S-400 Turecku. Řekl, že pravoslavné Řecko může být mostem porozumění mezi NATO a Ruskem.
Ateista Tsipras asi neví, že řecká církev je rozdělena na Řeckou pravoslavnou a Konstantinopolský patriarchát. Proti první z nich vede vláda boj, nařizuje odstraňovat ze škol kříže a ikony, snižuje mzdy duchovním (tato církev není oddělena od státu), zvyšuje daně klášterům, povolila přehlídky homosexuálů i jejich sňatky, spolu s osvojováním dětí sezdanými pederasty. Konstantinopolský patriarchát zahrnuje sever řecké pevniny, Athos, Krétu a další ostrovy. V létě 2018 navštívil Athos americký velvyslanec v Řecku a jeden z ideologů ukrajinského majdanu Payette a požadoval omezit vzájemné akce Kinotu (výkonná katedrální autorita Svaté hory Athos) a ruské pravoslavné církve. Americké velvyslanectví v tomto případě nebylo obviněno z vměšování.
Po Tsiprasově návštěvě se nic nezměnilo. V březnu 2019 byl na letišti v Athénách zadržen ruský občan a teprve po pěti dnech byl propuštěn, když athénský odvolací soud přiznal, že „došlo k chybě“. Zatčení bylo bez mezinárodního zatykače. Dne 22. března byl na generálním konzulátu RF v Athénách odpálen ruční granát. V době útoku byla policejní stanice opuštěná, diplomatická mise tak byla bez ochrany. Nikdo nebyl zraněn, byly jen materiální škody. Agresor se nenašel.
Nyní Tsiprasovu sestavu zamění pravicově konzervativní Nová demokracie. Odborníci počítají s tím, že bude pokračovat ve stejném směřování. Existuje příliš velká závislost země na věřitelích. Podle jednoho z řeckých politiků je Řecko protektorát a není perspektiva osvobodit se od dluhů. Athény nyní hledají nikoliv jednoduché cesty: V dubnu přijal parlament rozhodnutí žádat od Německa reparace. Podle jejich propočtů je škoda způsobená druhou světovou válkou 309,5 miliardy EUR, plus škoda z první světové války 9,2 miliard. To stojí za úsměv, ale Řeci to berou vážně. V červnu předal řecký velvyslanec v Berlíně německému ministerstvu zahraničí nótu s požadavkem okamžitě začít jednání o platbách k „odškodnění za utrpení obětí a potomků obětí německé okupace, o návratu okupačních půjček a navrácení nelegálně vyvezených archeologických a jiných kulturních cenností“. O reakci německé strany není nic známo. Možná se nenašlo nic písemného.
Převzato z Fondsk.ru
Ocelové nervy Madura donutily Guaidóa k jednání
Ljubov Stěpušova
12. července 2019
Washington přiměl 50 zemí, aby uznaly samozvance Guaidóa legitimním prezidentem Venezuely a kde on nyní je? Jedná s Nicolásem Madurem o vyřešení krize. Bylo by zajímavé vědět, jak se asi nyní cítí vůdci těchto padesáti zemí. Je po humbuku.
Maduro je optimistický, Guaidó v zoufalství
Na ostrově Barbados proběhlo druhé kolo jednání venezuelské vlády s opozicí za zprostředkování Norska. Maduro informoval, že program měl šest bodů. Věří, že „pokud se pracuje s dobrou vůlí a nevměšují se gringos“, budou dosažené dohody Venezuele prospěšné.
Prezident Sjednocené socialistické strany Venezuely podtrhl, že se neposuzovaly jen otázky ekonomické, ale také sociální, kulturní i další a „to znamenalo velký rozdíl od dřívějších setkání. Jsem velmi optimistický a myslím, že krok za krokem otevíráme se strategickou trpělivostí cestu míru, nenásilí a konstruktivního dialogu pro Venezuelu.“
Předseda národního shromáždění Juan Guaidó mluví pokaždé o izolaci Madurova režimu a o jeho blízkém krachu a přitom vyzývá příznivce, aby nepropadali zoufalství. Prý je potřeba zvítězit nad dalším nepřítelem, jímž je zoufalství. Podle něho je režim izolovaný, sám, poražen a dokonce rozdělen. Ptá se, proč vládne zoufalství a nejistota, když Maduro už je téměř svržený.
Existuje Dohoda z RIA – TIAR, což je mezinárodní smlouva o vzájemné pomoci podepsaná většinou jihoamerických států, včetně Venezuely. Ale Venezuela, Mexiko, Bolívie, Kuba a Nikaragua ji prohlásily za neplatnou. Je známá jako smlouva o kolektivní bezpečnosti. Někteří lidé z venezuelské opozice v ní vidí možný právní základ pro budoucí zahraniční zásahy. Podle ní napadení jedné ze signatářských zemí znamená napadení všech podepsaných. Maduro bude zřejmě prohlášen za „agenta Kremlu“ a Rusko za „agresora“. Nic nového pod sluncem.
V dokumentu se uvádí, že 3,7 milionu Venezuelců je podvyživených, hlavně děti a ženy. Podle autorů dokumentu má hlavní vládní program potravinové pomoci známý jako krabičky CLAP dva vážné nedostatky: Nepokrývá důležité stravovací potřeby lidí, ta je poskytována jen přívržencům vlády se speciálními kartami „Carné de la Patria“. U lidí, kteří berou pomoc, se monitoruje politická aktivita. Dále je nedostatek léků a základních léčebných postupů. Podmínky ve zdravotnických zařízeních se hrozivě zhoršily. Bacheletová viní Madura z nevhodného zacházení, svévolných zadržování, mučení a vraždění stoupenců opozice „hlavně z nejskromnějších vrstev obyvatelstva“ – s využíváním „eskader smrti“.
Podle dokumentu bylo za posledního jeden a půl roku vězněno bez soudu skoro 7 tisíc lidí. Existuje strategie namířená na neutralizaci, potlačení a kriminalizaci politické opozice a kritiků vlády.
Provládní občanské ozbrojené síly známé jako „kolektivy“ napomáhaly zhoršení situace veřejnou kontrolou a pomohly potlačit demonstrace, jak uvádějí autoři dokumentu. Bacheletovou také rozhořčuje situace s domorodci. Uvádí: „Ztratili kontrolu nad svojí zemí i kvůli militarizaci ze strany státních zástupců.“
Otázka: Ve které jihoamerické zemi je obyvatelstvo dobře živené? Ve Venezuele neumírají děti na ulicích hladem jako v Kolumbii, Brazílii a Argentině. Pokud se sem vrátí levicové režimy, uvidíte jak se změní rétorika v západních mediích – přímo o 180 stupňů. Kde se dobře chovají k domorodcům? Například Amazonie v Brazílii si přeje vytvořit vlastní stát.
Ve věci léků a nemocnic je stav důsledkem zmrazení účtů Venezuely podle sankcí Washingtonu. Léky není za co kupovat. Přítomnost provládních sil organizujících domobranu není špatná a znamená to, že existují lidé, kterým režim vyhovuje. Je to socialistický režim, čili chudí zde žijí mnohem lépe než chudí například v Argentině. Rusové vědí, že lidská práva jsou fetiš pro globalisty – liberály, kteří v cizím oku vidí smítko, ale nevidí trám ve svém. Jsou jen výborným důvodem pro válku a sankce.
Čína zveřejňuje každoročně výkaz o porušování lidských práv v USA, ale v OSN se s ním nikdo neseznamuje, protože existuje 50 zemí, které budou kategoricky proti a ty druhé je možno přimáčknout finančně nebo administrativně.
Washington postavil před silové úřady úkol svrhnout vládu socialistů. Přichází kritika za kritikou, je zavedena blokáda, vtažena ulice. V podstatě je v zemi podněcována občanská válka: Ve zprávě Bacheletové není nic o tom, jak stoupenci opozice upálili chávisty a vypálili jejich obydlí.
Profesor Alfred Sayas, odborník OSN na lidská práva, nazval zprávu Bacheletové chybnou a neutěšenou. „Bohužel není vyvážená a nedělá závěry, které by mohly venezuelskému lidu pomoci.“ Podle profesora by se měla zpráva zaměřit na „opakované zločinné snahy o státní převrat“, které Jihoameričané přežili. „Není nic více protidemokratického než státní převrat.“Napsal: „Mezinárodní společenství musí najít způsob, jak donutit USA odvolat zločinné sankce, které vedou ke smrti desítek tisíc lidí. Je potřeba dívat se na ně jako na zločiny proti lidskosti ve smyslu Římského statutu.“
Náčelník Jižního velení USA varoval, že ruská vojska ve Venezuele zůstanou. A co je na tom pohoršujícího? Jsou tam na pozvání legitimní vlády a zadržují zahraniční agresi proti zemi. USA mají v Jižní Americe přes 80 válečných základen, neustále organizují manévry a převraty. Mění prezidenty, jak se jim zamane. Zastavit USA ve Venezuele je těžké, ale je potřeba nepovolit, jinak se vítězství v Sýrii změní v porážku.
Převzato z Pravda.ru
