Svět v rukou šílenců: Když se z obětí stávají kati
Žijeme v době, kdy se zdá, že se svět definitivně zbláznil. Jako obyčejní lidé unaveně sedíme u obrazovek, sledujeme zprávy a nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, kam až lidstvo dokáže zajít. Když ale ministr národní bezpečnosti státu, který vzešel z popela největšího utrpení v dějinách – holocaustu – veřejně prohlásí, že „celý Libanon musí shořet“, zůstává rozum stát. A lidskost pláče.
Jak je možné, že lidé, jejichž předkové zažili genocidu na vlastní kůži, dnes ústy svých vládních představitelů volají po spálení celé sousední země? Kam se podělo ono historické „Už nikdy více“?
Když se z traumatu stane zbraň
Odpověď je děsivá, ale prostá. Historické trauma se v rukou politických radikálů proměnilo v cynický nástroj moci. Izraelský ministr Itamar Ben Gvir, který tato slova vypustil do světa, nereprezentuje touhu obyčejných Izraelců po bezpečí. Reprezentuje čistý, nefalšovaný politický extrém. Živí se strachem a nenávistí. Prohlášení o „tisících plačících libanonských matek“ je čistá dehumanizace druhých.
Smutným paradoxem je, že na druhé straně barikády stojí úplně stejní fanatici. Íránský režim a jeho prodloužená ruka v Libanonu, hnutí Hizballáh, okamžitě tato slova využívají k vlastní propagandě. Íránský ministr zahraničí sice správně mluví o „genocidním šílenci“, ale už jaksi zapomíná dodat, že jeho vlastní režim léta otevřeně volá po vymazání Izraele z mapy světa.
Věčná válka jako byznys plán
Pod rouškou vzznešených frází o „právu na obranu“ nebo „boji za svobodu“ se pod povrchem hraje špinavá šachová hra. Pro extremisty na obou stranách je totiž mír tou největší hrozbou.
Současný izraelský premiér Netanjahu a jeho radikální ministři vědí, že jakmile utichnou zbraně, budou muset skládat účty za svá selhání a korupci. Náboženští fanatici v Íránu zase potřebují obraz krutého vnějšího nepřítele, aby udrželi pod krkem své vlastní, utlačované obyvatelstvo. Výsledkem je to, co vidíme dnes: cynický kult smrti, kde trvalá válka slouží jako politický program pro udržení moci.
Rukojmí na obou stranách
V téhle hře mocných nejde o spravedlnost. Jde o území, o vliv a o ego mužů v oblecích a uniformách. A mezi mlýnskými kameny této geopolitické mašinérie drtí obyčejné lidi.
Matky v Izraeli, které se třesou strachy o své děti před raketami Hizballáhu, chtějí totéž co matky v Libanonu nebo v Gaze, které vytahují své syny a dcery zpod trosek rozbombardovaných domů. Chtějí prostě žít. Jenže jejich hlasy přehlušuje řev sirén a fanatické výkřiky politiků.
Svět se možná zbláznil, ale my bychom si šílenství tleskat neměli. Ať už ty lidské stvůry mluví jakýmkoli jazykem a zaštiťují se jakoukoli vírou, volání po spálení celé země a vyhlazení národa zůstane vždycky jen jedním: zločinem proti lidskosti. A o tom se prostě mlčet nesmí.
Autor: Milena Doušková
