Během druhé světové války si američtí vojáci upravovali své standardní pistole Colt M1911 tak, že si nechávali vyrábět průhledné rukojeti (střenky) známé jako “sweetheart grips”. Základem bylo průhledné plexisklo zachráněné ze sestřelených letounů, kterým nahradili původní dřevěné rukojeti, a pod povrch vložili fotografie svých blízkých nebo dívek. Vojáci si tak mohli s sebou nosit do boje hmatatelnou připomínku domova, která sloužila jak k posílení morálky, tak jako jedinečná forma zákopového umění. Hodila se ale i k překvapivě praktickým důvodům.
Prakticky po celou historii si vojáci udržovali své blízké nablízku pomocí nejrůznějších amuletů nebo obrázků. Od vynálezu fotoaparátu nosili vojáci fotografie svých blízkých v přilbách, kapsách, Biblích, pouzdrech na cigarety a podobně. Během druhé světové války se objevil nový trend, kdy si vojáci uchovávali fotografie přímo ve zbraních. V roce 1933 uvedla společnost Rohm and Haas na trh plexisklo (polymethylmethakrylát). Tento materiál se během druhé světové války hojně používal k výrobě oken v letadlech i různých vozidlech. Jeho odolnost a nízká hmotnost z něj udělaly žádanou náhradu téměř ve všech případech, kdy bylo dříve použito sklo. Vojáci tak brzy začali zachraňovat plexisklo ze sestřelených letadel, aby jimi nahradili dřevěné rukojeti svých pistolí Colt M1911. Průhlednost jim umožňovala personalizovat rukojeti vložením obrázku milované osoby nebo “pin-upky” pod plexisklo. Zajímavostí ale je, že průhledný materiál umožňoval vojákům též vidět do zásobníku a moct si tak kontrolovat počet zbývajících nábojů. Aby jim tedy nezavazel onen papír, vkládaly se obrázky pouze pod pravou destičku, přičemž levá zůstala bez ozdob.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
