Z knihy povídek na památku mého dědečka. Krásné roky s ním zůstaly ve vzpomínkách.
Jdu pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolám, vztáhnu ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to, jako by mě hladila matička země a tiše mi vyprávěla o všech krásách světa. Jdu pomalu, jen tak co noha nohu mine a vnímám kolem sebe tu krásu, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde jsem se narodila a žila. Nikde ani živáčka, jen já, klasy zlata, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Slunce mě hladí a líbá na unavené čelo, které jakoby se bálo, že kouzlo pomine. Ticho jen sem tam naruší ptačí zpěv. Zpívají si jen tak pro radost a já mám pocit, jako by mě učili žít a radovat se jen tak. Prostě jen tak.
Mám před sebou jediný kopec v celém, širokém okolí, a tak stáčím své kroky ke kulaté homoli, která mě zve na svůj vrcholek. Stojím na samém úpatí a něžné bílé břízky mě hladí a šeptají své pozvání.
„Pojď dál, stoupej výš a potom uvidíš, jaká krása na tebe čeká, až se sama příroda leká, aby té krásy a lásky na tebe nebylo příliš.“
Jdu dál, stoupám výše, teplo větru na mě dýchá svůj voňavý dech a já potlačím tichý vzdech a jdu až k vrcholu. Větve břízek se přede mnou rozevřou a já stojím před loukou posetou květinami, které mě zvou k tanci. Zouvám si botky a jen tak bosky běhám a tančím po louce, doprovází mě zpěv ptáků a šumění větví. Pak bez dechu klesám do náruče louky, abych si odpočinula. Moje ruka sklouzne podél těla a najednou ji chladí voda. Matka příroda mě zavedla až ke své studánce, co se na slunci třpytí jako rybí šupina. Tak krásná a přitom je v ní i temno, hloubka a tiché pozvání ke koupeli v ní.
„Pojď za mnou, děvče, a smoč v mé vodě své ruce. Má voděnka tě osvěží a smutné srdce vyléčí.“
Nořím své ruce až po lokty do vody a nechávám se omývat. Je mi, jako by mě pomalu uzdravovala, a mně klesají víčka únavou, a tak klesám vedle ní a stočená do klubíčka spím a nechávám k sobě přijít ty nejkrásnější sny. Probudil mě až brzký ranní chlad, kdy je obloha ještě temná a miliardy hvězd se ubírají ke spánku. Ještě mě jejich krása oslovila a potěšila. V těle mám sílu, že bych mohla skály lámat, a tak jsem se protáhla, usmála na svůj odraz ve studánce a rozbíhám se kopcem a lány obilí.
Sotva popadám dech, když v dáli vidím drobnou postavičku a srdce napoví, kdo to je. Můj dědeček. Chudáček starý. Zase hledá svoji vnučku, i když dobře ví, kde jsem a že se se sluníčkem vrátím jako ranní rosa. Utíkám dědečkovi vstříc a mávám mu na pozdrav. Vidím, jak si rukou cloní oči a hledá mě. Zastavil se na cestě lánem obilí a čeká. Jen chvilinku a jsem u něj. Chová mě v náručí jako maličkou.
„Milka moja, bola si pri studánke?“
„Bola som si, apapko, zobrať silu a zbaviť sa ťarchy na duši. Nebojte se o mňa. Už mi je dobře,“ usmála jsem na dědulku, zavěsila se mu do lokte a spolu jsme pomalu šli cestou známou tam, kde oba říkáme: „Chvála Pánu Bohu, jsme doma.“
