Světlo na konci tunelu, aneb záchod na hradě Šternberku zvaný prevét, nebo také výsernice. Zde se ale na chvíli zdržíme a povíme si o něm něco víc.
Nutno však poznamenat, že pro často tradovaný český název “výsernice” chybí doklad v dobovém materiálu. Podle archiváře Štěpána Kohouta ze Zemského archivu v Opavě se pojem nevyskytuje v žádném z českých slovníků od poloviny 14. do poloviny 20. století, nezachytila jej ani žádná z moderních lexikografických pomůcek, věnovaných staré češtině, ať již tištěných, anebo elektronických. Zřejmě tak jde o neologismus z konce 20. století. Údajně s tím začal nějaký průvodce ještě za minulého režimu a poněkud se to ujalo.
Pro označení sociálního zařízení se uvádějí ve staré češtině následující pojmy: Bartoloměj Klaret z Chlumce, Glossarius (cca 1360) – záchod /priveta/, sráč /cloaca/, potřebnie /latrina/ (první dva výrazy jednotlivě doloženy i dříve); Daniel Adam z Veleslavína, Nomenclator quadrilinguis (1598) – záchod, prevít, sroň; Václav Jan Rosa, Thesaurus linguae Bohemicae (1680) – záchod, trativod, sráč, srovod /prevít/; Jan Václav Pohl, Slovník řeči české (1783) – záchod, serna /Abtritt/.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
