Tříštivotrhavé bomby jsou konstruovány tak, aby obsahovaly co nejvíce výbušné náplně. Cílem je dopravit na cíl maximum výbušniny a dosáhnout co největších škod. Aby toho bylo možné dosáhnout, musí být plášť bomby velmi tenký, aby kompenzoval zvýšenou hmotnost náplně. Tento typ munice se skvěle hodí pro všeobecné účely, jako je ničení lehkých obranných zařízení a běžných staveb, jako jsou továrny a železniční stanice. Pokud však jde o ničení zesílených konstrukcí, jsou tyto bomby mnohem méně účinné. Jejich tenký plášť poskytuje malou průraznou sílu a většina výbuchu se rozptýlí směrem od cíle – řešením jsou průrazné bomby. A jejich extrémní variantou jsou britské bomby Tallboy a Grand Slam.
Foto: Bomba Grand Slam vážila 10 tun | Wikimedia Commons / Public domain
Užití tříštivotrhavých bomb bylo problematické zejména proti německým bunkrům, které byly proslulé svou neuvěřitelnou odolností a úrovní ochrany. Některé z nich, jako například ponorkové bunkry v Saint-Nazaire, byly chráněny 8 metrů silnou ocelovou železobetonovou střechou. Jiný komplex ve Francii s názvem La Coupole byl zakryt 55 000 tun vážící betonovou kopulí o tloušťce 5 metrů. Konvenční munice prostě neměla proti těmto opevněním šanci. Naštěstí měl britský vědec Barnes Wallis řešení: zkonstruovat bombu, která prorazí i takovou ochranu, resp. bombu, která využije principy zemětřesení.
Wallis v roce 1941 přišel s nápadem, který původně spočíval v 10tunové bombě, která měla mírně minout cíl, zaryt se hluboko do země a po krátké prodlevě explodovat. Výbuch zařízení neměl cíl vyhodit do povětří jako běžné bomby, ale otřást jeho základy a trvale poškodit stavbu tak, aby se nedala opravit. Celý koncept se opíral o skutečnost, že země přenáší rázové vlny mnohem účinněji než vzduch. Bunkr, který byl poškozen v základech, bude trvale zničen, protože i malý stupeň posunu může narušit citlivá zařízení jako potrubí. A může se stát, že bude narušena statika budovy, kterou následně nebude možné bezpečně využívat, ale ani opravit.
Aby mohl Wallis tento úkol realizovat, navrhl Tallboy – obrovskou elegantní bombu o hmotnosti 6 tun. Bomba byla naplněna 2,6 tuny Torpexu, výbušniny o 50 % silnější než TNT a pro tento úkol ideální, protože hliníkový prášek ve směsi prodlužoval dobu expanze výbuchu, což jí dávalo výhodu při generování delšího impulsu, který se přenášel zemí. Náplň však byla ta snadnější část. Obtížnější bylo dostat ji hluboko do země, aniž by se při nárazu rozpadla. To bylo vyřešeno pomocí tvrzeného, aerodynamického pláště z vysokopevnostní oceli. Za ním byl dlouhý ocas zakončený šikmými plochami, které Tallboy při pádu roztáčely a využívaly gyroskopického efektu ke zlepšení stability. Celkově byla bomba dlouhá 6,4 m.
Velikost a hmotnost bomby znamenaly, že ji mohl nést pouze těžký bombardér Avro Lancaster, který navíc potřeboval úpravy dveří pumovnice a odstranění pancéřování a obranných zbraní. Aby pronikla hluboko do půdy nebo skály, potřebovala bomba dosáhnout obrovské rychlosti, takže musela být shazována z výšky alespoň 6 000 m. Na své cestě dolů Tallboy dosáhl rychlosti 750 km/h, což je jen o něco méně než rychlost zvuku. Po dopadu na zem zaručovalo detonaci několik rozbušek, které mohly být nastaveny tak, aby explodovaly 30 sekund nebo 30 minut po dopadu. Přesná konstrukce a ruční výroba bomby znamenaly, že byla drahá, a posádky bombardérů dostaly pokyn, aby ji v případě nepoužití přivezly domů, místo aby ji odhodily, jak bylo běžné v případě standardní munice. Odolnost pláště neodjištěné bomby taková přistání činila bezpečnými.
Poprvé byla použita v červnu 1944 proti železničnímu tunelu v Saumuru, kde úspěšně pronikla půdou do hloubky 18 metrů, než explodovala a zcela tunel zablokovala. Mohutný bunkr Blockhaus d’Éperlecques ve výstavbě poblíž Pas-de-Calais byl rovněž napaden. Nejbližší dopadl téměř 50 metrů daleko, ale přesto poškodil z větší části dokončený bunkr tak vážně, že jeho stavba byla zastavena. Výše zmíněný komplex La Coupole byl rovněž vyřazen z provozu pomocí těchto zbraní. Během války byly použity při mnoha příležitostech a jen zřídka se setkaly s něčím, co by jejich obrovské síle odolalo.
Pokud byl cíl vyhodnocen jako extrémně odolný, disponovalo Královské letectvo těžším bratrem Tallboye – 10 tun vážící bombou Grand Slam, přezdívanou desetitunová Tess. Práce na Grand Slamu začaly v roce 1943 když se zjistilo, že Lancaster je schopen nést ještě těžší bombu. Tyto bomby obsahovaly téměř 5 tun Torpexu v tvrzených chrom-molybdenových pouzdrech a mohly zničit prakticky jakýkoli německý bunkr. Lancaster, který ji nesl, musel být značně upraven a až do vypuštění měl znatelný ohyb křídel. Odhození bomby letoun vystřelilo vzhůru o 70 až 100 metrů.
Stejně jako Tallboy mohl Grand Slam na své cestě dolů téměř překonat zvukovou bariéru a před explozí proniknout hluboko do země. Kvůli pozdnímu příchodu do výzbroje byl Grand Slam použit pouze při 41 útocích. Na konci války se plánovalo začít používat Grand Slamy proti německým podzemním továrnám, které byly obvykle zabudovány do pevné skály.
Tallboy zůstal ve výzbroji i po válce jako T-10, později přejmenovaný na M-121. Tato verze vyráběná v USA měla být použita proti houževnaté obraně na japonské pevnině před její kapitulací. Později byl používán v korejské válce bombardéry B-29 a zůstal ve výrobě až do roku 1955. Zbylé pumy byly uloženy do skladu, ale později byly ve válce ve Vietnamu použity bez ocasních ploch, aby vyčistili rozsáhlé oblasti džungle pro přistání vrtulníků. Poslední byla shozena letounem C-130 v roce 1969.
Zdroj: warhistoryonline.com
