Z knihy povídek na památku mého dědečka. Krásné roky s ním zůstaly ve vzpomínkách.
Plížila jsem se kolem domku tety Mary jak voják ze Zelených baretů, ale bylo mi to prd platný.
„Milka moja dobrá. Tak rád ťa vidím. No chýtro sem, musím rozprávať tíško, lebo mi Mara nedá večeru. Tak by som pil a ona vraj daj si vodu. No čo som ja prasa? Tam nech dá vodu stvora jedna hlúpa. Ani cigaru nemám. Ako žobrák, ako žobrák,“ fňukal Tamáš báči, ale potměšilá mrňavá očička ho zrazovala víc jak teta Mara.
Můj prastrýc Tomáš byl postavička svérázná a svým způsobem půvabná. Hubený jako lunt, holá hlava a knír zahnědlý od kouření zakrýval celá ústa. Tvář vyschlá jako pergamen a člověk nepoznal, jestli mu je sedmdesát nebo sto let. V té době mu táhlo skoro na stovku, ale byl to děda čipera a lumpárna mu koukala z každého oka. Do kostela nechodil a to moji pobožnou tetu Maru štvalo tak, že denní spory o Boha byly u nich na talíři vlastně pořád, ale měli se rádi. Byli to sourozenci a teta Mara si ho vzala k sobě, když zůstal sám jako kůl v plotě. Děti ho nechtěly a teta měla moc dobré srdce, aby ho nechala opuštěného, a já ho měla moc ráda, protože bratr mého dědulky byl sice potvora, ale neublížil by.
„Aký žobrák Tamáš báči. Teta Mara vás chová ako v bavlnke a vy takto? No len vy dočkajte a ja jej to poviem, vy cigaň,“ smála jsem se nahlas.
„No len povez, moja, povez, ale prines mi víno a dej mi cigaru lebo zdochnem od smedu.“
„No čo som ja? Vaša trafika? A víno mám kde zobrať? Babulka má klúče od pivnice pri sebe.“
„Čo by si ty chodila k babke do pivnice. Každý chalan ti dá flašu, ak mu povieš. Janko aj po hlave skočí do pivnice, keď budeš chceť,“ smál se Tamáš báči s otevřenou papulou a ukazoval světu jeden zub.
„Ale ma hneváte. Stále len tu pijatiku a cigary. Dočkajte a skončíte na cintoríne,“ brblala jsem, ale pro víno jsem zašla a cigarety jsem dala.
Tamáš báči si ty poklady strčil do kapes od saka, které nikdy nesundával. Doufám, že aspoň do postele si ho nebral. Usmíval se šťastně jako dítě a už mě hnal pryč.
„No choď už, moja milá, preč. Tetka ťa zbadá a bude sa vypytovať a ty by si ma prozradila, tak choď.“
No vidíte to, sotva dostal svoje, tak mě skoro vyhodil, zalezl si mezi kukuřici a umím si živě představit, co tam asi dělal.
Večer jsem už byla doma a po svém zvyku seděla dědulkovi u nohou, když k nám přilítla teta Mara s pláčem.
„Janko, brat moj, Tamáš báči se ztratil. Musíme ho hladať. Chůďa staré, voľakde leží bez pomoci a já som ho ráno hrešila, že je starý ožran. Boh ma netrestaj,“ křižovala se tetka s očima obrácenýma k nebi.
„Nerevaj Mara, Tamáš báši neni ihla a Milka sa pozrie do krčmy, či tam nebol. No choď moja už aj, lebo se nám Mara zblázni,“ nenechal se dědulka vyvést z míry.
Rozběhla jsem se do hospody hledat Tamáše báčiho, ale on tam nebyl. Zeptala jsem se místních štamgastů a zjistila jsem, že dědulka měl pravdu. Nevím, jak tam došel, ale v hospodě byl a odešel prý namazaný jako slíva. Tak jsem to vzala cestou rovnou k tetčinýmu domku a koukala kolem sebe.
Našla jsem ho, jak spí ve škarpě naprosto spokojený a na tváři úsměv batolete. Do prčic, copak já budu každou chvíli potřebovat trakař? No co jsem nadělala. Doběhla jsem domů pro dědulku a trakař a společně jsme dopravili Tamáše báčiho k tetě, která na něj sesílala hromy a blesky, a přesto ho láskyplně svlékla, otřela houbou hubené tělíčko a uložila do postele. K bradě mu přitáhla peřinu, aby nenastydnul, a šla se pomodlit, aby mu Bůh odpustil jeho hříchy.
