PETR VLK
Že Evropa s e stává ekonomickým propadlištěm světa není žádná novinka. Že technicky a technologicky už zaostává téměř tragicky také ne. To všechno dávno víme a bylo již tisíckrát zkonstatováno. A ani by mne nenapadlo tomuto tématu věnovat další článek, kdybych nenarazil na ekonomických stránkách Figara na zajímavý text, který se věnuje počátkům, kdy se zrodil tento stav a především důvodům z nichž se zrodil. A já přiznávám, že po jeho přečtení mi rozhodně není dobře po těle, neboť problém má daleko starší datum narození, než mne kdy napadlo a ukazuje se, že ta ekonomická „rakovina“ představovala pevnou součást DNA Evropské unie, tentokráte vynechávám záměrně svoje obvyklé H, už v době, kdy Evropu ještě dělila železná opona!!!! Někteří na Západě už jistě tušili tenkrát, že je cosi a zřejmě i co špatně, ale jejich hlas nejspíš zanikl. Zanikl v oslavném ryku vítězů s pádem sovětského bloku, zanikl v naivitě nových Evropanů. Ale přečtěte si to sami
podle překladače
Během poválečného boomu Evropa dohnala zpoždění v produktivitě. V posledních čtyřiceti letech však zaostává kvůli neschopnosti zavádět společné průmyslové politiky.
„ Co jsi zdědil po svých otcích, získej to, abys to vlastnil. “ Tato záhadná Goetheho fráze na konci první části Fausta podnítila mnoho diskusí o složitosti dědictví. Vrhá také světlo na historii evropských vůdců v posledních desetiletích, kteří byli svědky rozpadu odkazu svých otců: rekonstrukce Evropy, která byla nejen prosperující a sociálně štědrá, ale také mocná. Technologické zaostávání, vysoké náklady na energie , fragmentace trhu, který měl být sjednocený, chronické nedostatečné investice… Draghiho zpráva, zveřejněná na podzim roku 2024 , rozsáhle zkoumala kořeny současného úpadku ve vztahu ke Spojeným státům a Číně a podrobně popsala několik pák pro znovuzískání kontroly, které se v praxi ukazují jako obtížně proveditelné.
V fascinující eseji o hnací síle růstu ekonom Antonin Berjot vzpomíná: Evropa kdysi stoupala po takovém svahu. Po druhé světové válce se rozdíl v produktivitě mezi starým kontinentem a Spojenými státy skutečně blížil současné úrovni. Během několika desetiletí však – díky rekonstrukci a masivním investicím – válkou zničený kontinent znovu získal svou konkurenční výhodu. Jeho inženýři se naučili napodobovat a poté dohánět americké inovace; regiony se soustředily na své silné stránky. Tomu napomohly ambiciózní národní průmyslové politiky s jejich důslednou podporou center základního výzkumu. V důsledku toho se ve všech zemích objevili šampioni v tomto odvětví, kteří pravidelně konkurovali americkým společnostem.
Liberalizace a sociální přístup k nezaměstnanosti
V 80. letech 20. století začala politika podpory dlouhodobých projektů prostřednictvím státních zakázek ztrácet na oblibě u vlád, které ji považovaly za nadměrné zasahování do ekonomiky. Evropa jednomyslně přijala politiku rušení omezení a podpory hospodářské soutěže, která daleko překonala standardy platné tehdy ve Spojených státech. Tento pohyb byl usnadněn „konstrukcí“ Evropské unie, která státům zakazovala dotovat potýkající se firmy, a to i ve strategických odvětvích.
Navíc v té době vlády, zaskočené neustále rostoucí mírou nezaměstnanosti, zejména ve Francii, přijaly politiku rozšiřování státního systému sociálního zabezpečení. Tato bezprecedentní kombinace – sociální přístup k zaměstnanosti a decentralizace technologických a průmyslových otázek na trh – se ukázala jako nebezpečná. Zvraty v této politice přišly v nejhorší možnou chvíli. „Osmdesátá léta nebyla jen dobou ustupující strategické moci státu a prosazování primárního postavení trhu,“ pokračuje ekonom. „Znamenala také začátek nové průmyslové revoluce, poháněné rozvojem informačních a komunikačních technologií a poté digitální ekonomiky.“
Rozpoznat specializaci
Během tohoto období se Evropská unie pokoušela převzít odpovědnost za průmyslovou politiku, ale potýkala se s vývojem účinných programů slučitelných se zájmy všech členských států EU. Tyto obtíže jsou do značné míry umocněny skutečností, že taková politika vyžaduje uznání regionální specializace – tedy přijetí toho, že některé země se stanou centry technologických klastrů (jako Silicon Valley ve Spojených státech), zatímco jiné si udrží méně produktivní ekonomiky.
*****
Takže ta rakovina, která přeměnila Evropskou unii na Evropskou uHnii je daleko staršího data, než bych čekal. Nakročilo se k ní už v průběhu osmdesátek, kdy si bruselští papaláši, zjevně trpící pocitem nedoceněnosti řekli, že k jejich zadku přilepená židle má smysl jen tehdy, když to z gruntu vezmou do rukou! A vzali! Stopli to, co fungovalo a začali se svými experimenty- malí místo velkých, lokální matadoři místo světových šampionů! A hlavně regulace a zase regulace.
Národním politikům to tak nějak vyhovovalo. Stříhání pásek a předávání metálů jim nikdo nesebral.
Ta rakovina by se nejspíš stala zjevnou ještě do konce milenia. Leč došlo k pádu železné opony a tehdejší unie dostala napít živé vody! V podobě obrovského a nenaplněného konzumního apetitu nových Evropanů, v jejich připravenosti pracovat za dumpingové ceny, v jejich ochotě jim za lacino předat své nejlepší podniky a celé sektory národního hospodářství a to včetně surovinových zdrojů.
Takže nemoc a její příznaky ustoupily. Jenže každá bonanza se vyčerpá. I tahle. Zejména, když onen naspeedovaný Brusel přišel s věcmi typu gender, LGBT, inkluze, aby to všechno později korunoval green dealem!!! Jehož ekonomicko likvidační potenciál je v lidských dějinách zcela nevídaný. Vše dorazila migrační tsunami a šafnutí, následně covid a nakonec válka na Ukrajině…… A máme hospodářsky rozvrácenou Evropu, kde studie typu Draghi koncí bez zájmu papalášstva z Bruselu někde v nejzastrčenějším archivu.
No future… Z tohohle fakt není úniku. Tohle si budeme muset odžít. Jakkoli autorka článku si zjevně myslí něco jiného. Nicméně má na to právo a její produkt stojí za převzetí a přečtení.
KOSA NOSTRA
