Chystáte se na někoho postěžovat? Možná si to ještě rozmyslete. Filozofové už dávno ukázali, proč je moudřejší hledat v druhých to dobré – i když se k nám nechovají dobře.
„V době dospívání jsme si se sourozenci někdy vzájemně ulevovali stížnostmi na lidi, kteří nám čas od času trochu znepříjemňovali život,“ napsala Angelica Reisová.
„Člověk by čekal, že po několika stížnostech pocítí jisté zadostiučinění. Jenže pokaždé, když maminka takový rozhovor zaslechla, jemně a zcela přirozeně dokázala na člověku, na kterého jsme si stěžovali, najít něco dobrého,“ vzpomínala Reisová. Byla to podle ní úžasná strategie, která vždy fungovala, i když jsme ji jako děti zrovna nemilovali.
„S přibývajícími lety jsem si této vlastnosti své matky vážila čím dál víc, až se můj obdiv proměnil v hluboký respekt. A není právě tohle správný způsob života – vidět dobro v situacích, i když vypadají bezútěšně, a vidět dobro v lidech, i když se mohou jevit nepříjemně?“ dodala Reisová.
„Postupem času jsem pochopila, že právě v tom částečně spočívá vyšší, božská láska. Neoplácet urážku urážkou a zachovat si lásku k druhým bez ohledu na to, jak se k nám chovají.“
Příběh Reisové odpovídá důležitému způsobu uvažování, který se dnes praktikuje jen zřídka: snažit se vidět v druhých to dobré. Nejde přitom o nic nového. Touto myšlenkou se zabývali už ve starověku filozofové a později také spisovatelé, psychologové a další významní myslitelé.
Římský císař a filozof Marcus Aurelius říkal, že i když na druhém člověku nalezneme chybu, měli bychom si dvakrát rozmyslet, než jej tvrdě odsoudíme. Jako jeden z hlavních představitelů stoicismu spatřoval Aurelius v každém člověku vrozenou hodnotu a důstojnost. Ve svých spisech rozvíjel myšlenku, že když se setkáme s někým, kdo se chová špatně, měli bychom se pokusit podívat na věc jeho očima a připomenout si, že může jednat spíše na základě mylného přesvědčení než ze zlé vůle. Tak k němu dokážeme být shovívaví – stejně jako bychom si přáli, aby byli druzí shovívaví k nám.
„Neboť tak jako každá duše bývá proti své vůli zbavena pravdy, stejně tak bývá proti své vůli zbavena schopnosti zacházet s každým tak, jak si zaslouží,“ napsal Aurelius. Později dodal: „Každý, kdo chybuje, míjí svůj cíl a bloudí.“
Z tohoto pohledu Aurelius vymezoval úlohu „moudrého člověka“ jako někoho, kdo má provinilého vést, a tím jej zachránit před ním samým – protože člověk, který sešel z cesty, tím není své viny zbaven. Mluvit s ním je však třeba s láskou a soucitem, které mohou obměkčit jeho srdce.
„Co ti může udělat i ten nejnásilnější člověk, pokud vůči němu zachováš laskavost a při vhodné příležitosti jej jemně napomeneš a klidně opravíš jeho omyl právě ve chvíli, kdy se ti snaží ublížit? Řekni mu: ‚Ne tak, mé dítě. Od přírody jsme určeni k něčemu jinému. Mně jistě neublížíš, ale ubližuješ sám sobě, mé dítě,‘“ radil Aurelius.
„Ukaž mu to jemně a taktně, opíraje se o obecné zásady,“ dodal.
Aureliova rada připomíná poučení o lásce a soucitu ze slavného románu Bídníci francouzského spisovatele Victora Huga. Hlavní hrdina Jean Valjean je odsouzen k roku vězení za to, že ukradl bochník chleba, aby nakrmil ovdovělou sestru a její děti. Z jednoho roku se však nakonec stane téměř dvacet a Valjean vychází z vězení plný hořkosti a nenávisti. Postupně sklouzne k drobné kriminalitě.
Když je přistižen při krádeži stříbrného nádobí v domě kněze, duchovní v něm přesto spatří možnost, že se může stát dobrým člověkem, a prohlásí, že mu stříbro sám daroval. Kněz svým soucitem obměkčí Valjeanovo srdce a ten se rozhodne změnit svůj život.
Za peníze, které díky knězovu daru získá, založí továrnu a stane se zámožným mužem, jenž štědře přispívá na dobročinné účely. Ve vrcholné části románu Valjean dokonce zachrání život policistovi, který jej stále považuje za zločince a pronásleduje jej po celý život.
Úcta k životu
Albert Schweitzer, německý lékař, filozof a hudebník, který v roce 1952 získal Nobelovu cenu za mír, přistupoval ke každému člověku, s nímž se setkal, se soucitem, láskou a úctou. Měl hluboký respekt k životu – vlastnímu i životu každého druhého člověka.
„Úcta k životu mi poskytuje základní princip morálky,“ napsal ve své autobiografii.
Schweitzer považoval za svou etickou povinnost chránit život každého člověka a umožnit každému jednotlivci, aby se mohl rozvíjet a naplnit svůj potenciál. V souladu s tímto přesvědčením se ve třiceti letech rozhodl zasvětit svůj život tomu, že bude „lékařem ve službách lidstva“. V roce 1913 založil nemocnici ve městě Lambaréné v Gabonu v západní Africe, kde léčil tisíce lidí, včetně pacientů s leprou, malárií a úplavicí. Každému se dostávalo péče s láskou a úctou bez ohledu na jeho majetkové či společenské postavení.
Rakousko-izraelský myslitel a pedagog Martin Buber filozoficky formuloval to, co Schweitzer intuitivně chápal. Buber považoval mezilidské vztahy za mimořádně důležité a za základ správného jednání ve světě. Ve své knize Já a Ty popsal dva typy vztahů: Já–Ono a Já–Ty.
Vztahy Já–Ono jsou účelové: jeden člověk používá druhého jako prostředek k dosažení určitého fyzického, duševního či emocionálního cíle. Vztah Já–Ty naopak znamená, že druhého člověka vnímáme v jeho celistvosti, ve všech rozměrech jeho bytosti. Takový vztah představuje skutečné mezilidské spojení založené na hluboké lásce. „Láska je odpovědnost Já za Ty,“ napsal Buber.
Podle Bubera schopnost milovat druhé lidi nevychází z úsilí ani ze snahy něčeho dosáhnout. Vzniká spíše tehdy, když se člověk vnitřně oprostí od vlastních emocí a myšlenek a zcela se zaměří na druhého. „Ty se se mnou setkává skrze milost – nelze je nalézt hledáním,“ poznamenal.
Taková láska podle Bubera vyžaduje také odvahu, protože předpokládá hluboké upozadění vlastního já. Tvrdil, že skutečná láska k druhým lidem představuje jeden z nejodvážnějších činů vůbec.
Také psycholog Abraham Maslow, jeden z hlavních představitelů humanistické psychologie 60. let, přikládal velký význam schopnosti rozpoznávat a rozvíjet dobro v druhých. Vytvořil přepracovanou „hierarchii potřeb“, na jejímž základě stojí nejzákladnější potřeby, jako je potrava, zatímco na vrcholu se nachází nejvyšší lidská potřeba – sebetranscendence.
Při překročení vlastního já a napojení na širší vědomí si podle Maslowa člověk uvědomuje jednotu vesmíru a pociťuje přirozené spojení se všemi lidmi. Namísto myšlenek zaměřených na sebe prožívá nesobeckost, péči a zájem o blaho druhých.
Maslow byl hluboce přesvědčen o vrozeném dobru člověka. Podle něj „dobro“ z lidského srdce zcela mizí jen zřídka, je však „slabé, křehké a nenápadné a snadno je přemohou návyky, společenský tlak a nesprávný postoj k němu“. Proto je důležité dobrou stránku člověka pěstovat a podporovat.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
