Chrliče a grotesky na katedrále Notre-Dame shlížejí dolů a vidí v nás sami sebe.
„Proč jsem nebyl stvořen z kamene jako ty?“
—Quasimodo v románu Victora Huga Zvoník u Notre-Dame
Do Paříže jsem se přestěhoval před třemi lety. Moje francouzština je stále špatná, ale s tímto městem jsem se sžil. Je zvláštní nazývat domovem místo, které je v myslích tolika lidí tak romantizováno. Když jsem poprvé přijel, nevěděl jsem, co očekávat, ale stejně jako mnoho jiných jsem četl o Paříži z různých epoch. Bylo to tedy trochu surrealistické, když jsem poprvé uviděl Notre-Dame a byl svědkem její přestavby namísto těch nadčasových obrazů, které jsem znal z filmů, videoher a dokonce i z animovaného filmu od Disneyho, Zvoník u Matky Boží. Při těch prvních návštěvách mě přivítalo lešení, velká kovová bariéra blokující přední fasádu a jeřáby tyčící se nad věžemi kostela. Přední část kostela vykukovala zpoza nich a vypadala impozantně, ale jako vzpomínka na to, čím kdysi byl, a jako příslib toho, čím by se mohl znovu stát. To bylo před několika lety; od té doby jsem kolem něj prošel mnohokrát a pokaždé si všímal změn. Zpočátku jsem sledoval velmi pozorně, všímal si každé drobné změny a měl pocit, že jen já sám jsem schopen být svědkem celé proměny.
Nedávno byla „dokončena“ a bariéry byly odstraněny. Nahradily je dlouhé řady lidí čekajících na návštěvu. Po stranách a vzadu je stále několik jeřábů, které slouží k dokončení „drobných“ detailů, které je třeba vyřešit, ale v podstatě je kostel přestavěn. Bylo pro mě zvláštní konečně vstoupit do tohoto chrámu po tolika měsících, kdy jsem ho viděl zavřený.
Při mé první návštěvě jsem se zúčastnil mše. Šlo o běžnou nedělní bohoslužbu. Snažil jsem se sledovat francouzská čtení a kázání, ale mše je mše, takže mi to stejně připadalo povědomé. Soustředil jsem se na to, abych bohoslužbě porozuměl, ale neustále jsem prohrával souboj s lidmi, kteří se tlačili po stranách a fotografovali architekturu, a s uvaděči, kteří se marně snažili udržet je v pohybu a mimo provaz, aby respektovali posvátnost místa.
Dvě italské ženy, když uvaděč nedával pozor, proklouzly pod provazy, posadily se vedle nás a pořídily si pár selfie, než se s ostatními turisty odšouraly pryč.
Do jisté míry to chápu. Uvnitř toho chrámu se vznáší pocit vznešenosti a krásy, vědomí dějin a příběhů starších než naši rodiče a jejich rodiče. Být součástí toho, byť jen na chvíli, je neuvěřitelně lákavé. Poté, co jsem si prohlédl interiér, musel jsem obdivovat exteriér. Bílý kámen, klenuté oblouky, věže – to všechno řadíme k architektonickému slohu, zvanému „gotika“. Všechno se vzpíná a směřuje vzhůru k nebi. A samozřejmě jsou tu chrliče.
Podél kostela, na hraně našeho vnímání, když kolem něj procházíme, zahlédneme stvoření, která se šklebí, vrčí a řvou, sledují naší existenci, zírají na nás a hlídají naše pohyby. Možná nejsou tou první věcí, kterou si člověk všimne, ale vždy tam a nikdy je nepřehlédneme. Staly se synonymem pro Notre-Dame a samotného pojmu gotické katedrály.
Stojí v kontrastu s majestátností a krásou katedrály, a zdá se, že záměrně. Svatý Bernard z Clairvaux nebyl jejich příznivcem, to je pozoruhodné. Napsal: „Jaký je smysl těchto nečistých opic, těchto podivných divokých lvů a příšer? K jakému účelu jsou zde umístěna tato stvoření, napůl zvířata, napůl lidé, nebo tito skvrnití tygři?“
V jistém smyslu je jejich účel jasný. Slovo „gargoyle“ pochází z francouzského slova gargouille, což se překládá jako „hrdlo nebo jícen“. Někteří tvrdí, že slovo má napodobovat bublající zvuk, který vydávají, když z nich vytéká voda. Jinými slovy, původním úkolem chrliče bylo bezpečně odvádět dešťovou vodu z chrámových střech. Mnoho kostelů má stále chrliče, které dodnes takto fungují. Některé z nich však vodu nevedou, ačkoliv tak vypadají. Jejich odborný název je „grotesky“. Na otázku svatého Bernarda proto neexistuje jednoznačná odpověď. Vlastně nevíme, proč tam byly tyto groteskní plastiky fantastických bytosti umístěny.
Někteří říkají, že existují jako připomínka zla ve světě; v Barceloně mi bylo řečeno, že jeden z chrličů dokonce ukazuje k místu, kde se ve starém městě kdysi nacházel nevěstinec. Jiní říkají, že existují jako „kamenní kazatelé“, jejichž účelem je poučit negramotné o ošklivosti hříchu a o tom, že pravá krása se nachází pouze v Bohu. Kontrast grotesek, které sdílejí jeden prostor s božským, oslovil Victora Huga, který napsal svůj slavný román o kostele, který vše sleduje, a osamělém zvoníkovi, který toužil být součástí pařížského života.
Viktora Huga grotesky fascinovaly. Pro něj nespočívala jejich hodnota pouze v tom, že byly „kamennými kazateli“ pro nevzdělané. Tvrdil, že právě jejich ošklivost a děsivé tváře, jejich kontrast s chrámem, je činí cennými. Pouze tehdy, že jsme svědky a procházíme se pod jejich strašlivými grimasami a děsivými pohledy, můžeme skutečně ocenit krásu a vznešenost.
Několik let před Zvoníkem u Matky Boží, napsal Hugo hru o Oliveru Cromwellovi. Hra je velmi dlouhá a má početné obsazení, a proto se hraje zřídka. Co však činí tuto hru pozoruhodnou, je předmluva, kde Hugo píše cosi, co by se dalo považovat za manifest celého romantického hnutí. V předmluvě Hugo diskutuje a zdůrazňuje význam groteskního a jeho vztah k vznešenému.
Univerzální krása, kterou lidé dříve slavnostně připisovali všemu, není prostá jednotvárnosti; stejný dojem, který se neustále opakuje, může nakonec působit únavně. Jedno vznešené za druhým sotva vytváří kontrast a my potřebujeme trochu oddechu od všeho, dokonce i od krásy. Na druhou stranu se groteskní jeví jako odpočívadlo, jako prostřední stupeň, jako výchozí bod, odkud se člověk vydává směrem ke kráse s čerstvějším a bystřejším vnímáním.
O mnoho let později Hugo vydal svůj příběh o osamělém hrbáči žijícím na vrcholu velké katedrály, jehož jedinými společníky byly kamenné grotesky. Dodnes shlížejí na město a pozorují bohaté, chudé a všechny mezi tím, jak se věnují svým záležitostem. Ze svého vznešeného úkrytu na střechách katedrály shlížejí dolů a vidí v nás samy sebe. Ošklivost, kterou v sobě nosíme, jak tu vnitřní, tak tu, kterou nám vnucuje svět plný soudů. A chápou, že tyto věci nás nedefinují. Stejně jako nedefinují je.
Neradi si představujeme sami sebe jako monstra nebo ošklivé, znetvořené bytosti, ale taková je povaha hříchu a nikdo z nás není ušetřen jeho vlivu. Všichni podléháme znetvořujícím vlivům, které hřích vnucuje naší mysli i duši. Pouze díky tomuto pochopení můžeme vůbec doufat, že se nám podaří přijmout možnost existence bez ošklivosti. Hugo píše: „To, co nazýváme ošklivým, je naopak detailem velkého celku, který nám uniká a který je v harmonii nejen s člověkem, ale se vším stvořením.“
To, co my vnímáme jako „ošklivé“ nebo „odpudivé“, je pouze malý detail obrovského vesmírného celku. Naše neschopnost vidět v tom krásu není chybou daného objektu, ale naším vlastním omezením. Naše „zkreslující deformace“ nám brání vidět skutečnou realitu. Naše odsuzování druhých je projevem našeho vlastního vnitřního znetvoření.
Možná je to mou láskou k monstrům, ale přeju si vidět svět tak, jak ho vidí groteskní postavy. Nehledají ošklivost tak jako my. Nepozorují se v zrcadle. Nelamentují nad tvarem svého těla. Netruchlí nad stavem svého oblečení ani nehledají drobné chyby. A nevnucují to ani ostatním. Místo toho je jejich pohled obrácen ven, ke stvoření. Je na tom něco klidného a krásného. Vidí ve světě krásu, kterou my nevidíme. Vědí, že vnější podoba je nepodstatná a skutečná harmonie světa zahrnuje i to, před čím my ze strachu a hrdosti odvracíme zrak.
Jediný způsob, jak to vidět, je vidět to tak, jak to vidí obluda z katedrály. Kontrast našeho každodenního života je tím, co nám dává inspiraci k tomu, abychom se zlepšovali, tvořili a milovali, i když jsou chvíle, kdy je to těžké a raději bychom to vzdali.
Je to obtížné, vyžaduje to čas a trpělivost a může se velmi dobře stát, že se grotesky Notre-Dame změní dříve než já, ale vidět Paříž, vidět celé stvoření tak, jak to nahlíží stvoření ze střechy katedrály, to se mi jeví jako vznešené úsilí. Když se mí kamenní učitelé naklánějí přes okraje a zalévají tuto složitou zemi vodou z nebes, možná mě něčemu důležitému učí. Vždy, když procházím kolem toho slavného kostela na Seině, přemýšlím o tom a pozvedám oči k pařížskému dešti.
Publikováno v magazínu Plough, redakčně upraveno a kráceno.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
