Tip na dobrou knížku:VŠECHNY CESTY VEDOU DO SANTIAGA

Tip na dobrou knížku:VŠECHNY CESTY VEDOU DO SANTIAGA

napsal Řezníček z Brna

TIP NA DOBROU KNÍŽKU: VŠECHNY CESTY VEDOU DO SANTIAGA

Autor knížky: Ladislav Zibura

Vydalo nakladatelství: Kniha Zlín ve společnosti Albatros Media a.s. 2023

Počet stran: 328

Prolog:

Zatímco náplasti, tejpy a špunty do uší představují na pouti vzácné zboží, jedné věci je zde dostatek.

Tou věcí je čas.

Na pouti se totiž nikdy nespěchá.

Cíl je nekonečně daleko a spěchat není kam.

Dobrovolně putujeme týdny pěšky, abychom prošli trasu, kterou bychom mohli za den urazit rychlovlakem.

Přesně tohle je ale podle mě jediný způsob, jak se vyrovnat s tím, že čas plyne tak rychle.

Jedině když dobrovolně používám ten nejpomalejší způsob přepravy, mám pocit, že nad časem vítězím.

Pouť mi připomíná, že nemusím být otrokem touhy po efektivitě.

Zůstávám svobodným člověkem.

Na KOSE vyšly v rubrice Tip na dobrou knížku všechny knížky Ladislava Zibury a tak nemohla nepřijít ani ta poslední.

Jako obvykle, Zibura mne nezklamal.

Při čtení jeho cestopisů se hodně nasmějete, ale občas máte i slzy v očích.

Četl jsem několik cestopisů o pouti do Santiaga.

Většiny líčí cestu jako takovou, ale  zde se mě líbí, že autor jen zběžně popisuje krajinu kterou prochází a stavby, které míjí, ale všímá si hlavně lidí, lidí doslova z celé planety Země, popisuje rozhovory s nimi, jejich zvyky i zlozvyky a to vše s velmi laskavým humorem.

A právě u toho se nejvíce nasmějete a někdy máte i slzy v očích.

Přidávám pár ukázek z knížky, snad Vás navnadí si knížku pořídit a vydat se s autorem na 800 km dlouhou cestu….

Ukázky z knížky:

Bistro vyzdobené poutnickými motivy se jmenovalo KM 714 na připomínku toho, že kdokoliv míří do Santiaga, má ještě pořádný kus cesty před sebou.

Omšelý nábytek a stěny černé od špíny zase dokládaly, že tahle provozovna má už něco za sebou.

Na Google mapách si bistro vysloužilo hodnocení 1.9 hvězdičky z pěti, což jsem doposud viděl jen u některých poboček České pošty.

Stejně jako hlad mě sem tak přivedla láska k neobvyklým zážitkům.

A vůbec jsem netušil, jakou báječnou zkušenost zde získám.

Buenos días, zvolal jsem zvesela ode dveří.

Buena, ozvalo se od baru otráveným tónem.

Stála za ním dáma ve věku a náladě mé středoškolské učitelky matematiky, která roky odmítala odejít do důchodu a občas nás bila.

Servírka čekala na moji objednávku a hleděla mi u toho do očí jako šelma připravená k útoku.

Uno café solo, por favor, začal jsem kávou.

UN!!! cafe solo, opravila mi dáma nesprávný rod.

Čekala mě ještě objednávka snídaně, ve které jsem viděl značná rizika.

Překladač ale považuji za zbabělé řešení, a navíc jsem byl zvědavý na další vývoj situace.

Ham and eqqs?

Zeptal jsem se v naději, že je hemenex mezinárodně srozumitelný výraz.

Dáma ale mou angličtinu pochopila jako vyhlášení války.

Jsi ve Španělsku, tak budeš mluvit španělsky, začala křičet.

Zaujalo mě, že čím hlasitější je její španělština, tím lépe jí rozumím.

Nakonec se mi podařilo vajíčka objednat.

Dáma mě přitom upozorňovala na každou chybu v gramatice a nutila mě jí opravit.

Pak se zabouchla v kuchyni aby o deset minut později postavila přede mě  směs vajíček a šunky.

Hranolky plavaly ve vrstvě tuku a proto jsem jich snědl jen pár.

Dáma mou nevděčnost neponechala bez komentáře.

Vzala ode mě talíř a hlasitě jim práskla o pult.

Tak panáčkovi nechutnali moje hranolky! zvolala.

Za gurmánský zážitek jsem i s dýškem ve výši padesáti centů zaplatil deset euro.

Odešel jsem s dojmem, že si tahle dáma dokázala vydobýt své jedinečné místo na světě.

Nejlepší poutnické bistro může být jen jedno a stojí hodně úsilí této mety dosáhnout.

Ovšem nejhorší bistro, to je také jediné.

A já měl čest ho tu navštívit.

(konec ukázky)

 

Opravdu povedené jsou rozhovory s poutníky z celého světa. Tak například Sofie z Německa….

Ukázka z knížky:

Vystavila jsem na internetu inzerát, že hledám paní na úklid.

Ozval se muž a nabídl mi, že mi občas přijde uklidit zadarmo.

S jedinou podmínkou, že u toho bude nahý, vyprávěla.

Steve vyprskl smíchy.

Takhle jsem si Německo vždycky představoval.

V duchu jsem s ním souhlasil a tušil, že přijde znechucený komentář.

Sofie ale moje očekávání nenaplnila.

Chodí mi uklízet už druhý rok, je nahý a opravdu od toho nečeká nic jiného.

Dost jsme se za tu dobu spřátelili, prohlásila.

Všichni jsme chvíli mlčeli.

Dobře, dostala jsi nás,

Já ti to fakt sežral, komentoval jsem.

Sofie ale uraženě vytáhla telefon, aby nám ukázala pár fotografii jako důkaz.

Zrovna nedávno jsem pořádala party pro kamarádky, protože se také chtěly podívat, komentovala jeden ze snímků.

Nahý svalnatý muž na něm šúroval obyvák, zatímco Sofie s kamarádkami seděly na gauči.

Podíval jsem se na Richarda, který často vyjadřoval znepokojení nad stavem světa.

I tentokrát hleděl do tmy a kroutil hlavou….

(konec ukázky)

 

Velké množství poutníků přináší i určité problémy…

Ukázka z knížky:

Znečištění okolí poutnické stezky se mimochodem s rostoucím počtem lidí stává čím dál větším problémem.

Když opouštíte vyznačenou stezku, měli by jste našlapovat se stejnou opatrností jako v zemích bývalé Jugoslávie.

Jinak se může stát, že až budete otáčet botu, budete se modlit ke svatému Jakubovi, aby na ní kromě hovna nebyl také toaletní papír…

(konec ukázky)

 

Zibura nelíčí jenom poutníky, ale také jednotlivé poutnické ubytovny, které provozují lidé doslova z celého světa, v některých případech i mniši.

Ukázka z knížky:

V sedm hodin nás dobrovolníci požádali, ať se shromáždíme venku.

Pak se ozval kostelní zvon a ve dveřích se objevili dva italští šedesátníci, kteří ubytovnu vedou.

Ve španělštině se jim řekne hospitaleros.

Tvářili se obřadně a měli na sobě pláště ověšené svatojakubskými mušlemi.

Vítejte v Ermita de San Nicolás.

V naší ubytovně držíme středověký zvyk, který nám připomíná nejdůležitější večeří křesťanských dějin.

Ježíš Kristus během poslední večeře omyl všem svým učedníkům nohy a právě tímto rituálem dáváme najevo úctu k poutníkům i my.

Pokračujte prosím dovnitř a připravte se, vyzvali nás.

Rozesadili jsme se na židle pod oltářem a sundali si boty.

Hospitaleros vzali do rukou umyvadlo a ručník a klekli si před námi na zem.

Richard se ke mně naklonil.

Možná to dělají už od středověku, ale obávám se, že po umytí mých nohou tuhle tradici ukončí, zašeptal.

Hospitaleros si klekli před mě a zeptali se mě na jméno.

Šťastnou cestu do Santiaga, Ladislav, pronesl latinsky jeden z mužů, vzal moji nohu a nad umyvadlem ji polil teplou vodou.

Druhý muž mi utřel chodidlo ručníkem a na závěr ho políbil.

Pak dvojice pokračovala o poutníka dál.

Pozoroval jsem, jak obřadně si počínají a soustředil se na ticho v kostele.

Narušovala ho jenom přání šťastné cesty a kovový zvuk měděného umyvadla, jak jej opatrně pokládali na zem.

V kostele vonělo kadidlo, vlhký vzduch a těstoviny, což mi pro italskou ubytovnu přišlo příznačné.

Celý obřad trval sotva pět minut.

Snad nikdy jsem si nepřipadal víc jako poutník.

Každý si z toho rituálu odnesl trochu jiný pocit.

Nizozemka ho označila jako dojemný, Italka za magický a Andrea za úchylný…

(konec ukázky).

 

Pouť je jednoduše místem, kde se lidé otvírají druhým a kde si můžete vyslechnout příběhy jako z filmu, které se ale opravdu staly.

Stačí se ptát a naslouchat, jak píše Zibura.

Třeba jedna stará paní z Německa, která měla neléčitelnou rakovinu se vydala na pouť.

Snad se tak rozhodla proto, že podle starých pověstí, ten kdo zemře na poutí, budou mu odpuštěny všechny hříchy a přijde do Nebe.

Neměl kdo by s ní šel a tak vyrazila sama.

Na cestě se jí ujali dva mladí kluci, kteří v tom viděli své poslání, starali se o ní a doprovodili jí až do Santiaga.

Paní zemřela dva týdny po návratu domů.

Ti kluci jí pak přiletěli na pohřeb…

A na úplný závěr, děkuji všem, kteří dočetli až sem, jedna z nejpozoruhodnějších příhod, které Ziburu na cestě potkala..

Ukázka z knížky:

 

Praha!

Tak to jistě znáš svatého Jana Nepomuckého, zvolal ten muž.

Jasně odvětil jsem.

Ironii naše země je, že na každém mostě nejdete sochu člověka, kterého shodili z mostu.

Nebudeš tomu věřit, ale já se jmenuju Johann Nepomuk.

Je to oblíbený světec naší rodiny a tak se stalo tradicí pojmenovávat po něm naše syny.

Jsem už sedmá generace Johannů Nepomuků, prohlásil muž.

Pak mi vyprávěl, jak miluje klasickou hudbu a občas jezdí do Prahy na koncerty.

Nejraději má Stavovské divadlo.

Sedm generací Janů Nepomuckých ve Španělsku.

Byla to jedna z nejpozoruhodnějších náhod, které mě na cestě potkaly.

A znovu jsem se přesvědčil, že se vyplatí nestydět a zeptat se….