Růst takticko-technických požadavků je normálním jevem každé armády na světě. To nse stalo i u vozidel třídy tankette, česky také tančík. Původní koncept byl velice zajímavý, jednalo se o mobilní obrněné kulometné hnízdo, přesto tento koncept velmi brzy zastaral a byl zařazován po bok tanků, proti kterým ovšem neměl absolutně žádnou šanci. Poláci ovšem tančíky uzpůsobili k boji s tanky.
Polsko patřilo mezi státy, kde byly tančíky nejrozšířenější a vydržely ve službě nejdéle. V roce 1939 dokonce tvořily tančíky TK páteř polských obrněných sil a s počtem 650 kusů se staly nejrozšířenějším polským obrněncem. Mezi nimi se skrývalo pouze 20 kusů vyzbrojených 20mm kanóny FK-A wz.38 , které se mohly zapojit do boje s nepřátelskými tanky.
Polská armáda od začátku věděla, že její tančíky jsou nedostatečné. Požadavek na zvýšení jejich bojových schopností vyvstal již v srpnu 1931, byla potřeba silnější výzbroj, než jen kulomet ckm wz.25 (Ciezki karabin maszynowy wz.25 Hotchkiss). Řešení byla dvě. První řešení spočívalo v instalaci 4,7cm děla, výsledkem bylo specializované vozidleo, které mohlo sloužit jak k podpoře pěchoty, tak i k boji s nepřátelskými tanky. Podobný nápad měla i československá Škoda, která chtěla svůj tančík MU-2 vyzbrojit 3.7cm kanónem BA1 čímž mělo vzniknout vozidlo MU-4, to se ovšem nestalo. V Polsku však vznikla čtyři prototypová vozidla pod názvem TKD. 4.7cm dělo se však ukázalo jako příliš těžké a tak vzniklo i druhé řešení, které spočívalo v instalaci těžkého kulometu nkm wz.30 Hotchkiss ráže 13.2 mm. I toto řešení se ukázalo jako nevhodné, neboť penetrační schopnosti nebyly dostatečné a tak byly oba projekty v roce 1934 zrušeny.
V květnu 1935 byl vydán příkaz k instalaci 20mm kanónu, jednalo se o švýcarskou poloautomatickou pušku Solothurn S18-100. Instalace se ukázala jako poměrně složitá, neboť samotný závěr zabíral dvě třetiny délky bojového prostoru. Nakonec se vymyslelo nové uložení a v únoru 1936 byl tančík připravený ke zkouškám. Zkoušky proběhly uspokojivě, tančím měl průraznost 20mm pancíře na 200 metrů, což bylo dostatečné. Jako problém se ukázala nízká rychlost palby, která činila pouze 4-5 ran za minutu. To se dalo vyřešit instalací automatického kanónu Solothurn S15-100, jenže ten byl dvakrát tak těžký a ještě o 35 cm delší.
.jpg)
Foto: Tančík TK-S byl schopen se postavit tehdejším nepřátelským tankům, nicméně jeho potenciál se již nepodařilo využít. | Wikimedia Commons / Public domain
V letech 1936-37 byla testována řada autokanonů značek Oerlikon, Solothurn, Madsen, Hotchkiss či Hispano-Suiza. Zkoušen byl dokonce i franzouzský kanón 37 mm SA 18 z tanku Renault FT, ovšem to bylo ihned zamítnuto. Žádná ze zkoušených zbraní se nakonec neosvědčila, buď byly příliš velké, těžké, nebo mely nízkou rychlost palby. Nakonec se ukázala nutnost vymyslet zcela nový kanón.
Autokanón ráže 20 mm byl vyvinut pod vedením Bolesława Jurka v roce 1937. Oficiálně byl označen jako těžký kulomet (nkm, nebo najcięższy karabin maszynowy), nicméně se jednalo skutečně o automatický kanón. Jednalo se o upravený kanón původně určený pro polské letectvo, které o něj ovšem neprojevilo zájem, ale Fabryka Karabinów ve Varšavě rychle našla nového kupce. Prototyp s autokanónem byl hotov koncem roku 1938. Zbraň byla označena nkm FK-A wz.38 (těžký kulomet, Fabryka Karabinów, model A, vzor 1938). Upraven musel být i vnitřní prostor posádky, protože závěr byl větší, než u pušky Solothurn S18-100. Zkoušky konané na jaře roku 1938 dopadly úspěšně. Konečné rozhodnutí přezbrojit tanačíky TK-S autokanónem nkm FK-A wz.38 padlo v květnu 1939. Celkem mělo být modernizováno 150 tančíků: 80 TK-S a 70 TK-3. Přestavba jednoho TK-S stála 34 000 zlotých, zatímco přestavba TK-3 stála 35 000 zlotých.
Finální verze se konstrukčně nijak výrazně nelišily od sériových tankčíků TK-S vyzbrojených kulometem, jen byla změněna lafeta a periskop velitele/střelce byl posunut. Pro kanón Nkm FK-A wz.38 se v tančíku vezlo 15 zásobníků po 10 nábojích, na palubě se tedy vezlo 150 kusů munice pro hlavní kanón. Průbojnost pancíře byla 40 mm homogenního pancíře na 200 metrů.
.jpg)
Foto: Tančíky byly standardně vyzbrojeny kulometem, proti tankům tak neměly žádnou šanci. | Wikimedia Commons / Public domain
Poláci nejvíce závodili s časem, do vypuknutí druhé světové války bylo vyrobených pouhých 24 kusů, které byly přidělovány jako posily k útvarům vybavených standardními tančíky TK-S s kulometnou výzbrojí. Jistě nejznámější vozidlo sloužilo u průzkumné čety 71. tankového praporu Velkopolské jízdní brigády, vozidlu velel seržant Edmund Roman Orlík, první tankové eso druhé světové války. Orlík získal svůj první zničený tank 4. září 1939 při útoku na Brochów, nejznámější akcí je ovšem bitva 18. září u Varšavy. Orlíkův tančík se skrýval v lese a úspěšně se mu povedl přepad kolony německé 6. tankové divize nedaleko obce Pociecha, kdy se mu během chvíle podařilo zničit dva tanky Panzer 35(t) a jeden Panzer IV Ausf.B. Posledně jmenovanému velel německý šlechtic Viktor IV Albrecht z Ratiboře. Celkem se Orlíkovi podařilo zničit 10 německých tanků. Nicméně žádný jiný polský tankista se svým 20mm kanónem nedokázal úspěšně pracovat a tak se úspěchy a to i kvůli nízkým počtům nedostavily. Kdyby se polákům podařilo dokončit všech 150 tančíků včas, mohlo to silami na bojišti výrazně zamíchat, nicméně nestalo se tak.
Stíhač tanků TK-S mohl čelně zničit německé tanky z maximální vzdálenosti 350 metrů, nicméně německé i československé tanky mohly polský TK-S zničit na podstatně věší vzdálenost a to i více než kilometr, přední pancíř TK-S dosahoval totiž tloušťky pouhých 10mm.
Několik tančíků s 20mm kanónem se podařilo Němcům ukořistit a nechali je opravit v továrně Ursus, poté byly předány policejním jednotkám a po čase sešrotovány. Válku tedy nepřežil žádný kus, nicméně polský sběratel Jacek Kopczyński nedávno restauroval TK-S a to s použitím dílů z různých tančíků. Toto vozidlo je často vidět na historických rekonstrukcích.
Zdroj: Tank Archives
