Tomáš Tureček 1. díl: Platit za veřejnoprávní média je forma výpalného pro vyvolené

Martina: Mým posluchačům samozřejmě ještě dlužím informaci, že můj dnešní host je také mým manželem. Já pevně věřím, že vás to nebude rušit, ale v případě diskusí o stavu žurnalistiky to, myslím, není nic proti ničemu – maximálně zúročíme 30 let společných debat na toto téma. Tome, já jsem tě představila jako žurnalistu, který zažil v novinách nejenom částečně ještě minulý režim, ale samozřejmě pak jejich vzestup, který dospěl až do toho stavu, ve kterém jsme teď. Já jsem v úvodu mluvila o tom, že „zlatá éra žurnalistiky“ měla teprve nastat. Kdy byla? Kdy vidíš ty, že byla zlatá éra žurnalistiky?

Tomáš Tureček: Těchto vrcholů bylo samozřejmě několik, otázka je, jak hluboko do minulosti se chceme dívat. Pokud to mám vztahovat na poměry naší země, tak samozřejmě „zlatý věk žurnalistiky“ byla první republika – to se nedá vůbec popřít. A potom druhý vrchol, který asi bude našim posluchačům bližší, protože ho řada z nás zažila, je počátek 90. let minulého století, to znamená v době, kdy se naše země otevřela, a začala se budovat nová, svobodná, otevřená společnost, a tehdy, podle mě, žurnalistika opravdu zažila svůj druhý velký vrchol.

Martina: Mnohokrát narážím na to, že mi hosté z nejrůznějších oborů říkají, že si devadesátky přeci jen trochu idealizujeme. Byla svoboda projevu, ale také svoboda myšlení, v devadesátých letech v médiích skutečně absolutní?

Tomáš Tureček: Já bych řekl, že ano, protože si nepamatuji, kdy by přišla chvíle, kdy jsme byli omezováni třeba z hlediska šéfa, šéfredaktora, nebo kýmkoliv jiným, tedy, že to, co říkáme, co píšeme, co publikujeme, je nějakým způsobem nevhodné. Asi by nikoho samozřejmě nenapadlo propagovat nacismus, nebo podobné věci, to by asi někdo zakročil, ale svoboda byla taková, že se v podstatě to, co člověk napsal, ani příliš nekontrolovalo. Samozřejmě z hlediska kvality asi ano, ale vyznění, jestli je doleva, doprava, to asi počátkem devadesátých let nebylo. Jak jsi zmínila, pracoval jsem v zahraničním oddělení Mladé fronty Dnes, ale sledoval jsem třeba komentátory, nebo domácí oddělení, domácí politiku, a samozřejmě – dneska je to slovo, které se trošku zdráhám použít, ale použiji ho – „narativ“ byl takový, že budeme podporovat novou, demokratickou, otevřenou společnost, privatizaci, a tak dále. To znamená, že všichni novináři nějakým způsobem přiložili ruku k dílu, aby se tato změna udála, aby nastala. Ale dělali to nadšeně, dělali to sami od sebe, nikdo jim to neříkal.

Asi kdyby někdo říkal, že doba nestojí za nic a že dobře bylo v osmdesátých, sedmdesátých letech, tak popravdě nevím, co by se stalo, ale to se prostě nestalo, protože všichni byli nadšení z nové doby. Staří lidé, kteří byli v žurnalistice, řekněme, symbolem starého režimu, byli odejiti, nebo většinou sami odešli do důchodu, a nová doba žila více méně jednotným tempem. To znamená, že se všichni dívali stejným směrem, všichni chtěli budovat novou společnost. A nevšiml jsem si, že by tam byl někdo, kdo by propagoval nějaký jiný, dneska třeba menšinový názor.

Martina: To je vlastně zajímavá úvaha, protože když tady byl Petr Žantovský, tak se zmínil o jakési „spirále mlčení“ mezi novináři, kdy mluvil spíše o současné době. Ale když tě teď poslouchám, tak „spirála mlčení“ svým způsobem fungovala už tehdy. Když jsi zmínil privatizaci, asi se nenašel takový smělec, který by tehdy privatizaci napadal a říkal: „Počkejte, to není dobře. Není dobře tady dělat privatizaci, prodávat cukrovary, prodávat sklárny, všechno rušit.“ Vlastně jste svým způsobem také šli v jednom šiku.

Tomáš Tureček: To je hezký postřeh. Ano, to je pravdou, protože by nikoho nenapadlo zpochybňovat nový směr. Všichni jsme měli plné zuby režimu, který tady byl předtím, a chtěli jsme budovat nějaký nový, otevírali se nám nové možnosti. Takže si skutečně nevzpomínám, že by tam byl někdo, kdo by říkal něco jiného, co by bylo v menšinovém názoru, a že by se s ním oponovalo, nebo že by se s ním debatovalo, zdali je nastoupený směr v pořádku, nebo ne. Existovalo pouze „dopředu rychle“, nebo „dopředu pomaleji“, ale nikdy se nedebatovalo o tom, jestli bychom měli jít nějakým jiným směrem, třeba, jestli je dobré západní směřování naší společnosti. To prostě nikoho nenapadlo zpochybňovat.

Martina: Všichni jsme tam chtěli.

Tomáš Tureček: Ano, všichni jsme tam chtěli.

Martina: Vzpomínám si na jeden výrok režiséra Jiřího Menzela, kdy v nějaké souvislosti – když se nám do televizí začaly hrnout ne úplně kvalitní telenovely, a tituly, jak to tam můžeme najít dnes, jako Zabijáci lesbických upírek, a podobně – si Jiří Menzel tehdy dovolil říct, že by možná určitý druh cenzury nebyl až tak špatný, a dostal za to od všech novinářů strašlivou sprchu.

Tomáš Tureček: Ale tomu se asi nelze divit. Kdo zažil tu dobu, tak jakékoli zpochybňování nového směřování by víceméně znamenalo snahu vracet se zpátky, nebo by takový člověk byl podezříván z toho, že se chce vrátit do nějakých starých pořádků. A to samozřejmě nikdo nechtěl.

Za marasmem novinařiny stojí sami novináři, zlom přišel s 11. zářím a válkou v Iráku

Martina: Myslíš, že současná žurnalistika je v hlubokém marasmu? A případně – pokud ano – dá se vysledovat, kdy tento sešup začal?

Tomáš Tureček: Tak na první část této otázky říkám jednoznačně ano. Novinařina si z velké části může za svůj současný stav sama, ale neříkám, že to je jediný důvod, že by byla sama vinna. Jsou tady ekonomické záležitosti, snižování peněz, které jdou do klasických médií. Ale pokud jde o ten sešup, tak já asi nedokážu stanovit nějaké konkrétní datum, ale osobně to cítím tak, že přelomem, třeba v zahraniční politice – abych tedy mluvil o něčem, o čem hodně vím – bylo třeba 11. září, a byla to válka v Iráku. Protože zpětně vzato, když se na to podívám, tak jsme – nebo aspoň většina novinářů byla – nadšena z toho, co dělá západní společnost, co dělají klíčové západní státy, a neslušelo se to zpochybňovat. Dokonce si vzpomínám, že když začala válka v Iráku, a hledala se jakási koalice ochotných, tak to většinou byly právě země východní a střední Evropy, které nadšeně podporovaly všechny tyto kroky americké zahraniční politiky. A staré západní demokracie, jako je Francie, Německo, Británie, Itálie, Španělsko, v tom byly velice opatrné. Británie ne, Británii bych vyňal před závorku, to je trošku jiná situace, ale ostatní kontinentální západoevropské země byly velice opatrné. Vzpomeňme si třeba na proslulý výrok francouzského prezidenta Jacquese Chiraca, že východní Evropa opomněla příležitost mlčet. Takhle nějak to bylo tehdy. A to už se vztahovalo právě k těmto věcem.

Martina: Promarnila šanci mlčet.

Tomáš Tureček: Promarnila šanci mlčet. A my jsme se tehdy kvůli tomu velice zlobili, protože tento výrok byl typicky francouzsky arogantní, to samozřejmě ano, ale viděno dnešníma očima v něm byla velká pravda.

Martina: Nicméně vzhledem k tomu, kam to se svou vnitřní politikou domanévrovala Francie, tak myslím, že nám asi nemají co vyčítat.

Tomáš Tureček: To bez pochyby nemají.

Martina: Ještě se vrátím na přelom, kdy se lámala žurnalistika, to znamená, že končilo Rudé právo a pár přilehlých tiskovin, a začala se rodit svobodná žurnalistika. Ty jsi řekl, že lidé, kteří byli kontaminováni minulým režimem, buď byli odejiti, nebo odešli, a přišli mladí, noví. Uměli řemeslo? Protože mnohdy odešli velice schopní psavci, ale samozřejmě byl lustrační zákon, a tak dále. Ale přišli noví mladí. Kdo je to učil?

Tomáš Tureček: Musím říct, že většinu lidí, která v té době studovala žurnalistiku, tehdy to ještě byla Fakulta žurnalistiky, pak následně Fakulta sociálních věd – o které se vždycky říkalo, že Fakulta žurnalistiky je nejtěžší gymnázium v Praze, s čím bych docela i souhlasil – tato škola nemotivovala natolik, aby se věnovali studiu. Takže i většina mých spolužáků si třeba našla práci v redakci, a už se nějakým způsobem sžívala s klasickou novinařinou. A v té době tam ještě pořád bylo dost lidí, řekněme za střední generace, kteří si pamatovali klasickou redakční práci, a byli to lidé třeba o 10, o 15 let starší, než jsme byli my. To znamená, byli to pětatřicátníci, maximálně čtyřicátníci, a ti přeci jenom v sobě ještě nesli kus řemesla. Takže pokud člověk chodil na školu, a k tomu si ještě našel nějakou vedlejší práci právě v redakci, tak myslím, že se klasickou novinařinu, klasické řemeslo, učil za pochodu.

To se na fakultě samozřejmě člověk nenaučí, tam studuje teorii žánrů, a jsou to opravdu velice teoretické věci, které nemají s klasickou prací moc společného. Takže tam byli lidé, od kterých se dalo učit, a bylo tam i několik skutečných doyenů, kteří se třeba vrátili. To byli klasičtí osmašedesátníci, kteří sloužili v kotelnách, třeba Jan Petránek, a tak dále. Takže to byli lidé, kteří se vrátili zpátky k řemeslu, třeba zakladatel nových Lidových novin. A to byli lidé, od kterých jsme se samozřejmě mohli učit. Jana Petránka jsem nezmínil náhodou, to byl skutečný doyen zahraničně politické novinařiny, od kterého se toho člověk mohl opravdu hodně naučit.

Ze západních univerzit se čeští studenti vraceli indoktrinováni vševědoucím pohledem

Martina: Vzpomínám si, jak mi říkal, že začínal podle východu slunce. Takže nejprve v Japonsku, a pak, jak postupoval den, tak sledoval všechny možné zprávy, televize, servery. A přesto na sklonku svého života odcházel s nálepkou, že má „stockholmský syndrom“, protože si dovolil nebýt vysloveně protiruský. Kdy se stalo – a k tomu trošku náš rozhovor směřuje, abychom porovnali vývoj žurnalistiky – že se z žurnalistiky, to znamená z informování o faktech, které se kolem nás dějí, když se bavíme o zpravodajství, nemluvím čistě o publicistice – stal aktivismus?

Tomáš Tureček: To byl dlouhý proces, to netrvalo půl roku, ani rok, ani pět let. Já jsem o tom přemýšlel, a v podstatě, když se vrátíme zpátky do 90. let, kdy celá řada vysokoškoláků – a na naší fakultě to bylo totéž – měla možnost vycestovat na Západ, na západní univerzity. A když se potom vraceli z těchto půlročních pobytů, z „Erasmů“, a tak dále, tak si tito lidé samozřejmě jazykově velice polepšili. Ale já si myslím, že tam už začíná právě to, kdy se člověk něčím ze západní novinařiny nakazí, nebo tím, co zažili na západoevropských univerzitách, protože vývoj na našich školách byl úplně jiný. Rok 68 byl u nás úplně něco jiného než 68. rok v západní Evropě, nebo v Americe. To byly levicové bojůvky, demonstrace, barikády, a tak dále.

Martina: Joschka Fischer.

Tomáš Tureček: Joschka Fischer, Cohn-Bendit, a pozdější západoevropští politici – tato líheň tam byla jednoznačná. Dlouhý pochod institucemi trval desítky let. U nás to bylo samozřejmě všechno zkrácené, ale nakonec to k nám také proniklo, a noví lidé, kteří potom přicházeli z fakulty, nebo i ze sociálních věd, a třeba i z jiných škol, tak už si toto v sobě nesli.

Martina: Promiň, že tě přerušuji, ale – i přesto, že se to nedá vzít en bloc – chtěl jsi tím říct, že ti, kteří jeli na tyto různé stáže, pobyty, byli vlastně nenápadně uplaceni, zmanipulováni?

Tomáš Tureček: Byli indoktrinováni, to zcela jednoznačně, akorát jsme si to v té době neuvědomovali. Většinou to bylo tak, že když někdo po půlroce přijel – to si pamatuji jako dnes – tak to většinou bylo tak, že i když jsme se předtím dobře znali, tak se najednou člověk setkal s jakýmsi vševědoucím pohledem: „No jo, co vy tady v tom českém rybníčku, co tady asi tak víme? Tady se nehne voda.“

Martina: V „Hobitíně“.

Tomáš Tureček: Používaly se ještě jiná slova, „česká kotlinka“ a tak dále. „Tady se skutečně nic neděje. To ve světě všecko frčí, a my to sem musíme přinést a prosadit to.“ Takže to začalo tímhle nevinným způsobem, ale jak se potom postupně nahrazovaly starší generace novinářů, které odcházely do důchodu, a přicházeli tito noví, tak se samozřejmě zvyšovalo i procento těch, kteří zastávali tento jednotný názor. Já si třeba myslím, že Česká televize, nebo dokonce Československá televize, ještě počátkem 90. let odváděla opravdu výbornou práci. Zase tam přišli lidé, kteří tuto práci znali z dřívějška, byli třeba vyhozeni v 60. a 70. letech, vrátili se, byla tam pořád ještě střední generace, a přišli tam mladí, kteří se to chtěli naučit. Takže zpravodajství bylo mnohem pestřejší. A to se potom postupně měnilo, takže třeba v dnešní době je Česká televize úplně něco jiného, než byla třeba Československá televize, nebo Česká televize v polovině 90. let.

Veřejnoprávní média jsou výpalné, v České televizi dnes nemůže pracovat nikdo z jiného proudu

Martina: Co jsou dnešní ČT, Český rozhlas, veřejnoprávní média, z pohledu člověka, který do toho 40 let téměř viděl zevnitř, a ve spoustě věcí byl součástí?

Tomáš Tureček: Já jsem přemýšlel o tom, co to znamená „veřejnoprávní médium“, a abych řekl pravdu, tak já to úplně nevím. Mně tento název přijde podezřelý. Asi chápu, co tím chtěli autoři v 90. letech říct, tedy, aby to nebyla státní televize, a že si to veřejnost bude platit sama. Což tedy děláme formu výpalného, protože si myslím, že i lidé, kteří se na Českou televizi nedívají, ji stejně musí platit, ať se jim to líbí, nebo ne. A veřejnoprávní média, podle mě, neplní svou funkci, kterou by plnit měla, a to si troufám říct z pozice člověka, který v posledním čtvrtstoletí dělal nějaký časopis, dělal nějaký print, který v podstatě v anglosaském světě plní jakousi veřejnoprávní funkci. Protože přestože časopisy nebo takové značky, jako třeba National Geographic, nejsou placeny z žádných koncesionářských poplatků, tak je to ale placeno čistě z peněz lidí, kteří to rádi čtou, kteří se tím zabývají, kteří rádi přispějí, a stejně se jim dostává kvalitní žurnalistiky.

Martina: Ještě stále?

Tomáš Tureček: To už se malinko také posunulo, ale řekněme, že je to pořád ještě etalon novinařiny z hlediska zpracování reportáží, fotografií, a tak dále – to asi ještě ano. Vyznění už je možná někdy trošku jiné, ale pořád je to ještě kvalitní žurnalistika, aniž by na ni musel povinně přispívat každý občan státu, což my u veřejnoprávních médií musíme. Takže to, co se dnes vydává za veřejnoprávní službu, to není veřejnoprávní služba, protože se postupem času ve veřejnoprávních médiích ocitli lidé, kteří… Když tam dnes chce někdo pracovat, a vstupuje do tohoto prostředí, tak už musí být předvybrán. Není možné, aby tam přišel člověk z jiného názorového proudu, který tam bude prosazovat nějakou jinou redakční politiku. To se prostě v dnešní době stát nemůže.

Martina: Když někdo vstupuje do současných médií, tak týká se to, co jsi teď říkal – tedy, že musí být jistým způsobem předvybrán – jen veřejnoprávních médií, nebo médií obecně? Co si pod tím může náš posluchač představit?

Tomáš Tureček: Tak veřejnoprávních médií se to týká primárně, ale protože tito lidé jsou dneska různě recyklováni, nebo různě putují mezi jednotlivými redakcemi, tak se to šíří i do ostatních médií. Řekněme mainstreamová média, jako jsou velké deníky, jako jsou velké webové portály, tak myslím, že tam těchto lidí stále přibývá. Není to ještě tak vyhraněné, protože tam ještě stále jsou lidé, kteří mají třeba nějakou jinou názorovou platformu, ale tím, jak proběhl vítězný pochod institucemi, tak už tím byla v podstatě zasažena z velké části i novinařina. Dneska už to jsou opravdu jen jednotky titulů, které ještě zastávají jinou redakční politiku, kde se třeba cení to, že se v rámci redakce debatuje o jedné věci z různých pohledů, dává se lidem prostor. Ale v klasickém mainstreamu bych řekl, že to už je věc, která je passé.

Novináři dnes propagují, agitují a organizují meetingy na Letné jako za Marxe a Lenina

Martina: V rámci marxisticko-leninské teorie žurnalistiky se novináři učili, že úkolem tisku je být propagátorem, agitátorem a organizátorem. Mám pocit, že jsme opsali velký oblouk.

Tomáš Tureček: To jsme opsali. To byl náš „oblíbený“ předmět, Marx-leninská teorie žurnalistiky. A je to přesné, jenom se to překlopilo. Pár let, třeba 10-15 let, se tento předmět nevyučoval, asi se nevyučuje ani dnes, určitě se tak nejmenuje. Ale to, že úkolem novináře je informovat o tom, co vidí, aby si čtenář, posluchač, divák udělal nějaký konkrétní názor, to už se úplně nenosí. Protože my skutečně, jinými slovy, musíme čtenáře, diváky, posluchače sice informovat, ale musíme propagovat správnou myšlenku, musíme pro něco agitovat, a případně zorganizovat nějaký pěkný meeting, třeba na Letné, a tak dále.

Martina: Já si myslím, že když se zamyslíme nad tím, jak vypadalo raportování České televize z demonstrace na Letné, tak splnila všechny tři funkce. Propagátor, agitátor, i organizátor.

Tomáš Tureček: Zcela nepochybně. A podotýkám, splnila to velice dobře. Jako by všichni vedoucí pracovníci České televize studovali Marx-leninskou teorii žurnalistiky.

Martina: Když se vrátím na začátek 90. let, tak pro mnohé žurnalisty to byla léta, kdy mohli jezdit po světě, kdy se mohli jet dívat na místa činu, o kterých pak informovali. Bylo to dáno úplně jinou finanční situací? Nebo to bylo dáno tím, že se žurnalistika v té době učila být zdravou?

Tomáš Tureček: Myslím, že obojí. Ano, ekonomická situace tehdejších médií byla úplně jiná. Osamostatnily se tady různé tituly, privatizovaly se, ze svazáckého deníku Mladá fronta, se stala Mladá fronta Dnes, a stal se z toho největší list v zemi. A když jsem se na to díval zblízka, tak bylo vidět, že třeba inzerce, která se tehdy do klasického média investovala, přinášela pro redakci finanční nezávislost, takže redakce si mohla dovolit financovat věci, které už dneska zdaleka nemůže. Když se na to podívám z hlediska své profese, když jsem začínal Mladé Frontě Dnes, a měl jsem na starosti Afriku, jak si zmiňovala, tak skutečně byl počátek 90. let, a já jsem tehdy přišel za šéfredaktorem a říkám mu: „Prosím tě, teď zlevnily letenky do Afriky“, Že „zlevnily“ v té době, kdy plat byl nějakých 3-4 tisíce korun, znamenalo, že letenka stála půlroční plat, a nám to přišlo tak, že zlevnily letenky, protože v té době takové relace prostě byly. „A já bych do Afriky, když o ní píšu, konečně chtěl jet.“ A šéfredaktor mi tehdy řekl: „Tak dobře. Víš co, tady máš 5 tisíc dolarů, a za měsíc ať jsi zpátky. Nemusíš nic psát, načerpej tam informace, ať se seznámíš s realitou, ať chápeš, jak Afrika vypadá. A až se vrátíš, tak něco napíšeš“.

Když toto vyprávím dnešnímu absolventu, nebo studentu žurnalistiky, tak na mě nevěřícně kouká, protože si myslí, že se dělám legraci, protože přece nic takového nemohlo existovat. Ale já mohu potvrdit, že existovalo. A to byl jen jeden případ. Běžně se jezdilo na velké reportážní cesty. Vzpomínám si na Honzu Šibíka z Reflexu – to byly velké reportáže na 15-20 stránek, které se financovaly tím, že tam člověk odjel, byl tam třeba měsíc, dva měsíce, byl účasten všech velkých konfliktů, nebo všech velkých událostí, které se v té době ve světě děly. A byli tam po boku opravdu novinářských es z ostatních zemí světa. Čili toto celkem normálně fungovalo, a nikomu nepřišlo divné, že když se někde něco děje, tak že tam člověk skutečně odjede, stráví tam několik dní, případně i týdnů, a že každý den nemusí dělat několik vstupů, nemusí dělat stand-up na letišti s tím, že už odlétá. Nemusí poslat dvě zprávy na web, a na sociální sítě, nemusí posílat žádné informace, a nemusí chrlit informace, které by z něho neustále padaly, protože tok informací musí být nepřetržitý. Nic takového v té době neexistovalo.

Západní média o vraždění bělošských farmářů v JAR mlčí jako Rudé právo o Sovětském svazu

Martina: Když jsi strávil měsíc v Jižní Africe, setkal ses tam s našimi krajany, setkal ses tam s nejrůznějšími názory, a také jsi vlastně tehdy mohl poprvé nazřít na Jižní Afriku jiným prizmatem, než byla ideologická agitka, které jsme byli před rokem 89 v Československu vystaveni – to znamená, že Jižní Afrika je strašlivá země, apartheid. Vím, že ty jsi posléze svůj názor na spoustu bílých míst v historii Jižní Afriky změnil, poopravil, nebo úplně obrátil. Měl jsi šanci o tom tehdy psát? Nebo kdybys napsal, že to třeba není tak jednoznačné, tak by ti to neotiskli?

Tomáš Tureček: Já tě jen malinko opravím: První cesta do Afriky byla do východní Afriky, do Keni a Tanzanie. Ale pravdou je, že potom jsem svou pozornost otočil právě na Jižní Afriku, a na Jihoafrickou republiku speciálně, a vlastně od pádu apartheidu jsem tam jezdil pravidelně. A já jsem to v té době, kdy jsem tam byl, i psal, že to prostě není jednoznačné, protože to, co se tam dělo po pádu apartheidu, byly naprosto neuvěřitelné věci. A zase, byl rozdíl mezi tím, když člověk četl třeba západní média, a když četl média u nás, protože v západních médiích se pořád oslavovalo, že konečně padl nenáviděný apartheid a že se konečně dostala k moci utlačovaná většina a že je to v pořádku, a veškeré negativní věci, které tam probíhaly, se zcela přehlížely. To je to, co se děje dneska u nás, mimo jiné – ale v té době ještě ne.

Takže u nás bylo v té době možné – dokonce si vzpomínám – že tady vycházely inzertní noviny, nevím, jestli ještě vychází dneska, a pan vydavatel tehdy do těchto inzertních novin vkládal své rozsáhlé komentáře. A uveřejnil tam dvoustránkový, to znamená dvě tiskové strany, velikánský článek rozboru o Jižní Africe z pera Luďka Frýborta, našeho exulanta z Hannoveru. A to pro mě byla mantra, bible, kterou jsem si na každou cestu do Jižní Afriky bral s sebou, a porovnával jsem to s tím, co vidím, a musel jsem tomuto autorovi – se kterým jsem se posléze seznámil, a do dneška ho velice obdivuji – dát v těchto věcech za pravdu.

A to byly věci, které tady u nás běžně vycházely, tedy že to, že padl apartheid, ještě neznamená, že se tam zalilo všechno sluncem. A že do prezidentského úřadu nastoupil Nelson Mandela – což samozřejmě bylo v pořádku – a že tam vzniká jakýsi duhový národ – tak žádný duhový národ nikdy nevznikl, nic takového se nestalo, a jestli apartheid přežívá, tak stále přežívá – akorát v obráceném gardu. Nevšiml jsem si, že by se příliš informovalo o tom, co se dneska děje v Jihoafrické republice, a v západních médiích už vůbec ne. U nás se o tom někdy píše, ale v podstatě je ticho po pěšině, protože se naplnil správný narativ, to znamená, že se utlačovaná černošská většina dostala oprávněně k moci, a teď dělám uvozovky – a tím pádem je všechno v pořádku. A pokud se tam dějí nějaké věci, které nejsou zrovna úplně košer, tak to se holt stane.

Martina: Buď konkrétní.

Tomáš Tureček: Tak například vraždění a upalování bělošských farmářů. Myslím, že když si to posluchači vyhledají třeba na webových stránkách, na internetu, tak se asi budou divit. Podotýkám, že to chce skutečně silný žaludek na to, co tam se odehrává, a odehrává se to běžně. A když třeba bělošští farmáři chtějí odejít do nějaké jiné země, tak jim většina zemí odepírá vstup, protože přece nemají proč někam odcházet. Jsou čestné výjimky, třeba když dostal první bělošský farmář politický azyl v Kanadě, tak si jihoafrická vláda stěžovala, že kanadská vláda udělala chybu, protože jim přece v Jihoafrické republice nic nehrozí. Takže dneska už jsou na to i západní vlády opatrné, aby nebyly nařčeny z rasismu, řekněme. Ale to jsou věci, které se dějí, a nikdo o tom dnes neinformuje.

Martina: Doporučuji posluchačům už několik let starý rozhovor, který jsme natočili s ekonomem Vladimírem Pikorou, který byl v Jižní Africe, a snažil se speciálně tuto problematiku rekognoskovat. Takže my jsme se tomuto tématu už v minulosti věnovali, a můžete to najít v našem archivu. Když jsi tedy byl v Jižní Africe, když jsi se – je to domácí termín – takzvaně „nachytřil“, tak jak jsi vnímal to, že ostatní západní země informují zcela jinak třeba o problematice Jižní Afriky? Beru ji teď jenom jako jeden z příkladů, ale můžeme se pak vydat do Teheránu, do exodu Kurdů, z čehož jste také svého času dělali v Mladé frontě reportáž. Jak jsi vnímal, že vlastně svobodní novináři ze svobodného světa, kteří před námi měli mít obrovský náskok, neříkají nic, co by bylo realitou, kterou jsi tam potkal?

Tomáš Tureček: Měl jsem úplně stejný pocit, jako bych četl Rudé právo, když v 70. a 80. letech informovalo o výdobytcích vědy a techniky v Sovětském svazu. Úplně stejný pocit ve smyslu: „Musíme přece psát věci, které se odehrávají, že jsou správné. A pokud jsou tam nějaké nedostatky, tak je musíme velkoryse přehlédnout, protože důležité je přece finální dílo.“ Takže v Sovětském svazu se budoval komunismus, v Jižní Africe se budovala duhová společnost, ač to tak prostě nebylo. A protože nastoupený směr byl z hlediska západních novinářů správný, tak přehlédneme věci, které se tam mezi tím dělaly. Takže já jsem měl pocit, že najednou čtu noviny, které se vrátily o 25 let zpátky, že sedím v socialistickém Československu, a čtu si něco o Sovětském svazu, a přitom jsem četl západní noviny, které popisovaly situaci v Jižní Africe.

Martina: A zdá se, že tento způsob žurnalistiky jsme okoukali dokonale a bez zbytku.

Tomáš Tureček: To bych řekl, že ano. Učili jsme se velice dobře, a velice rychle, a dohnali jsme – a v mnoha ohledech i předehnali – vývoj žurnalistiky, který probíhal na Západě. Nám se to skutečně za několik posledních let podařilo velice vydatně dohnat.

CNN i BBC se zpronevěřily novinářskému poslání, zbývá jen Petránkova metoda více zdrojů

Martina: Když se podívám na zprávu z roku 2019, tak tady mám: „Zvláštní vyšetřovatel FBI Robert Mueller oznámil, že volební tým amerického prezidenta Donalda Trumpa nespolupracoval s Ruskem. Vyvrátil tak podezření, kterými americká média žila poslední dva roky. Stanice CNN, MSNBC, a další mainstreamová média lhaly Americe více než dva roky.“ To pak napsal na svém Twitteru moderátor Fox News. Řekni mi, odkud tedy teď posluchači mohou čerpat informace, když selhaly i takovéto etalony, jakými pro nás byly třeba CNN, Washington Post, a další noviny a stanice, které pro nás představovaly synonymum svobodné žurnalistiky? Kam se obrátit: Co dělat? Jak hledat?

Tomáš Tureček: Jediné, co se dá doporučit, je metoda pana Petránka – dej mu pán Bůh lehkou zem – který skutečně poctivě studoval zdroje z více míst, z více zemí. To je asi jediná šance, jak se dobrat nějaké reality. Protože všechny tituly, všechny značky, které jsi jmenovala, se v průběhu času, bez výjimky, zpronevěřily svému novinářskému poslání. Pro nás byl tehdy etalonem žurnalistiky International Herald Tribune – což byl kompilát mezi Washington Post a New York Times – vzhlíželi jsme k tomu, a všechny zprávy, komentáře, které tam vyšly, pro nás byly počátkem 90. let svaté.

Takže dneska velká média, ať jsou to kterákoliv, včetně BBC – což také byl v té době náš etalon žurnalistiky – byla nachytána v nedbalkách s tím, že novináři, kteří tam pracují, kteří tam fungují, razí nějaké určité vidění světa. Ať už to je situace v Jižní Africe, ať už je to Donald Trump, Putin, ať už je to celá řada dalších věcí, izraelsko-palestinský konflikt, tak se dá téměř s jistotou očekávat, že novináři, kteří pracují ve velkých redakcích, jsou jakousi velkou rodinou, která se dívá jedním směrem, a jakékoli odchýlení se od jejich informování, vznášení nějakých nevhodných otázek – nevhodných opět v uvozovkách – je nepřijatelné. Už jenom to, že se člověk zeptá, nebo že se ptá jinak, než se ptají ostatní, je podezřelé.

Martina: Není pravověrný.

Tomáš Tureček: Odchyluje se od pravé víry, přesně tak.

Celý rozhovor s Tomášem Turečkem o současném stavu žurnalistiky, indoktrinaci novinářů na západních univerzitách a selhání veřejnoprávních médií si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
A nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Všechny příspěvky s Tomáš Tureček