Pobyty na západních univerzitách měly mladým českým novinářům na počátku devadesátých let otevřít obzory. Měli si přivézt znalost jazyka, kontakty a širší pohled na svět. Podle Tomáše Turečka se ale dělo i něco jiného. „Byli indoktrinováni, to zcela jednoznačně, akorát jsme si to v té době neuvědomovali,“ říká v předchozí části rozhovoru o spolužácích, kteří se vraceli z půlročních stáží. Mluvili s nadřazeným pohledem o „českém rybníčku“, do kterého teď musí přinést, co se ve světě sluší a patří. Náš host strávil v klasických médiích bezmála čtyři desítky let a přiznává jeden trpký paradox. Západní žurnalistiku, kterou jsme tehdy obdivovali jako vzor, jsme neprohlédli, a tak jsme převzali i ty nejhorší praktiky.
Martina: Dá se odhadnout, Tomáši Turečku, odkud k nám ta víra stále proudí? Když jsme s Natálií Vachatovou před rokem dělaly rozhovor, tak ona rozebírala, jak z fondů USAID plynuly finanční částky do mnohých médií, a myslím, že mezi nimi byla právě třeba i BBC. Takže ano, finanční pobídka je jedna věc, ale druhá věc je ideová. Kde se to stále bere? Získávají novináři dobrý pocit, a také dojem, že jsou lepšími lidmi z toho, že jsou sešikováni?
Tomáš Tureček: Ekonomická situace je skutečně jedna věc, protože tím, jak dnes klasická inzerce, velcí klienti, přecházejí do jiných typů médií – sociální sítě, velcí technologičtí giganti typu Google, a tak dále – tak peníze v klasických redakcích ubývají, takže redakce musí hledat jiné zdroje financování. A samozřejmě, pokud nějakým způsobem přijdou peníze tu z nevládní organizace, tu od cizího státu formou nějakých fondů, nebo od velvyslanectví některých velkých západních států – tento způsob financování se dá dohledat.
Financují se tím politické neziskovky, financují se tím média, financují se tím politické strany, takže to je jedna věc. A druhá věc je – a proto jsme v oku dokonalé mediální bouře – krize klasické žurnalistiky. Protože lidé, kteří už v médiích pracují řadu let, dospěli k pocitu – u nás je to právě třeba Česká televize, což je krásný příklad – a proti České televizi nic nemám, aby si posluchači nemysleli, že tady na ně chci chrlit oheň a síru: „My vám zjevujeme pravdu, a pokud vy tuto pravdu nechápete, tak vám ji budeme zjevovat tak dlouho, dokud ji nepochopíte.“
Ale to je základní nepochopení principu novinařiny, protože novinář je člověk, který pravdu hledá, táže se, ale novinář, který pravdu našel, je velice nebezpečný člověk. V lehčích případech bych navrhoval, aby mohl třeba vyučovat na Katedře filozofie na Univerzitě Karlově, a v těžších případech to je skutečně případ pro psychiatra, protože novinář, který našel pravdu, není novinář. Ale takoví novináři se bohužel vyskytují v čím dále tím větším množství. Já teď udělám malou odbočku, možná nebude úplně vhodná, ale je to jako militantní forma islámu. Oni chápou, že nemusíme vědět, jak to všechno funguje, a že nejsme věřící – a tak nám zjeví pravdu, abychom tuto pravdu měli zjevenou. A pokud na to přistoupíme, a staneme se správnými věřícími, tak je to v pořádku. A pokud jsme – navzdory tomu, že nám pravdu zjevili – tuto pravdu nepochopili, tak pak zasloužíme nějaké potrestání.
Martina: Menší džihád.
Tomáš Tureček: Tak, třeba. A v případě novinářů je to podobné: My vám zjevíme pravdu, a pokud vy tuto pravdu nechápete, tak jste – slušně řečeno – Česko B, neslušně řečeno jste dezoláti, kterým vypadly všechny zuby, a tak dále. A tyto nálepky potom dále pokračují, a je to klasická neomarxistická metoda. Nálepkování protivníka, zahnat ho do kouta a dát mu najevo svou morální převahu. Takže v té chvíli – a tato chvíle nevznikla z ničeho nic, vznikala skutečně v průběhu let, byl to pochod institucemi – se vlastně z novináře, člověka, který má hledat pravdu, má se ptát a neustále má všechno zpochybňovat, stal člověk, který pravdu už drží v ruce, teď ji jenom zjevuje ostatním – a oni ji musí pochopit. Toto je součástí krize novinařiny vedle toho druhého pilíře. To znamená, že jeden je ekonomický, a druhý je ideologický.
Martina: Zdá se, že mnozí novináři jsou mnohem lepšími křesťany než křesťané, protože oni věří a nepochybují.
Tomáš Tureček: Oni nepochybují. Ano, oni nepochybují.
Martina: Když se podíváme na nestrannost médií, tak za první republiky neexistovala žádná nestranná média – dnes jim říkáme veřejnoprávní – protože každý list otevřeně sympatizoval s nějakou stranou, a přesto to nebylo na škodu rozkvětu demokracie. Proč tedy vlastně dnes vzýváme existenci médií, která kvazi nejsou na nikom a na ničem závislá? Protože když se teď díváme na práci veřejnoprávních médií, tak víme, jak vypadá „nestrannost“ v jejich pojetí.
Tomáš Tureček: Krásně jsi zmínila první republiku, a tam se to krásně ukázalo. První republiku – neříkám, že neměla chyby – lze ji považovat, i v kontextu vývoje v ostatních zemích v Evropě, skutečně za jakýsi etalon demokracie, a nic takového, jako veřejnoprávní média, neexistovalo, nikdo o sobě netvrdil, že je nezávislý. Taková věc by ani nikoho nenapadla. Každý list patřil nějaké straně, byly to stranické noviny, a pak tady byly Lidové noviny, které víceméně zastávaly hradní linii, když to velice zjednoduším. A všichni to věděli, bylo to absolutně přiznané, nikdo s tím neměl problém. Když se někdo cítil komunistou, koupil si Právo. Když byl někdo příznivcem Masaryka, četl Lidové noviny. Takto to bylo dáno, a demokracie fungovala, demokracie vzkvétala, a nikdo nepotřeboval zakládat, nebo otvírat redakce, které by prohlašovaly, že jsou absolutně nezávislé a že budou pouze, jako Ježíš nad vodami, informovat, padni, komu padni. Takováto věc přece nikoho nenapadla, a přesto demokracie fungovala.
Novinařina je řemeslo jako pečení chleba, ne akademický obor pro sociology žurnalistiky
Martina: A přesto jsme měli v té době mnohé z největších novinářů, jako Karel Čapek, nebo Ferdinand Peroutka. A hlavně – oni nebyli novináři. A teď se dostávám k otázce: Lze se vyučit novinářem? A má to smysl?
Tomáš Tureček: To je hezká otázka, děkuji. Ano, máš pravdu, všichni, Bass, Peroutka, Čapek, to byli všechno lidé, kteří byli buď spisovateli, jejich akademický background byl takový, že to byli studenti, nebo absolventi filozofické fakulty, byli to právníci, lékaři, jako Vladislav Vančura, a tak dále. Žádná taková škola v té době neexistovala. Takže – a za to mě asi nebudou mít na novinářské fakultě rádi – tvrdím, že novinařina je řemeslo, není to akademický obor. Když pak slyším v televizi, že mluví lidé právě z těchto fakult, nebo je to třeba sociolog žurnalistiky, a tak dále – aby se to ještě zvláštně akademicky nafouklo – tak se pousmívám. Protože já sám jsem to na této škole přece zažil, člověk dostal nějaký fundament, nějakou teorii, musel samozřejmě absolvovat, ale novinařina je pořád klasické řemeslo: Jako když se peče chleba, jako když někdo umí smontovat nábytek, tak novinařina je práce s textem. Je to prostě řemeslo, které zabere čas.
Člověk se musí vypsat, musí projít nějakou redakcí, musí zažít, co to je redakční uzávěrka, co je redakční rituál, ten neustálý koloběh, že každý den člověk znova a znova vstává jak Fénix z popela, aby na konci dne byly prázdné stránky zaplněny. Novinařina je řemeslo. Já si myslím, že každý člověk, který pracuje v médiích, by měl především ovládnout nějaký všeobecný přehled, vystudovat nějaký normální obor, a potom si – jako nějakou nástavbou – může třeba udělat nějaký mediální kurz, aby se naučil psát, nebo jít na nějakou stáž do redakce. Ale studovat v akademickém prostředí na vysoké škole novinařinu považuji za nemístný přepych. A byl to přepych i v naší době, protože – jak už jsem říkal – Fakulta žurnalistiky se v té době označovala za nejtěžší gymnázium v Praze.
Martina: Říkalo se, že nejtěžší je otevřít dveře.
Tomáš Tureček: Otevřít dveře, což platilo doslova.
Martina: Které jsou velké a těžké.
Tomáš Tureček: A taky se na tu školu dostat, protože to vždycky byla výběrová škola. A myslím, že je to výběrová škola i dnes.
Martina: Ale má více oborů. Fakulta sociálních věd má masová média, politologii.
Tomáš Tureček: Tak, politologii, sociologii, přesně tak.
Martina: Chrlí a chrlí.
Tomáš Tureček: Chrlí a chrlí. Já nechci nikomu sahat do svědomí, ale vím, jak na této škole vypadaly poměry na konci osmdesátých let, kdy jsem nastupoval. Byl to rok před sametovou revolucí, takže jsem zažil ještě i starou dobu, a potom jsem zažil počátkem devadesátých let ten kvas na této fakultě, kdy k nám chodili lidé, kteří nám opravdu mohli něco předat. Profesor Bělohradský, a tak dále. Prostě slavná jména, která se vrátila z exilu, která nás nějakým způsobem vzdělávala, motivovala, vyučovala. To je v pořádku. Ale když dnes vidím absolventy těchto škol, jejich profil, řekněme, nebo čím se zabývají, tak si říkám: „A kde je novinařina? Kde je žurnalistika? Kde je řemeslo?“ Protože to je aktivismus nejvyššího stupně. To nejsou novináři, to jsou aktivisté, a to je trošku něco jiného.
Za horké sazby by se takový trapas nestal, sazeči uměli česky lépe než dnešní absolventi
Martina: A ještě navíc, já jsem si tak četla o konci Lidových novin, a nebudu říkat, kdo to napsal, ale zaujal mě titulek: „Tištěné Lidové noviny 31. srpna definitivně zmize-li z českého mediálního prostoru.“ A já jsem si v tu chvíli říkala: „Asi chápu, proč ‚zmize-li‘.“
Tomáš Tureček: To by se dalo tesat. Je zvláštní – a je to docela půvabný detail, který jsi teď zmínila – protože když si vzpomenu na své dřevní začátky, když jsem ještě byl opravdu novinářský elév, tak jsem ještě zažil horkou sazbu, to znamená, že se to od dob Gutenberga více méně nezměnilo, takže se odlévalo olovo, dělaly se obtahy, používala se tiskařská čerň. A když člověk přišel za těmito fachmany do metérny, nebo dolů mezi sazeče, tak to všichni byli půl druhého profesora češtiny. Prostě uměli výborně česky, sami nacházeli chyby, a těm uchům, kteří přicházeli z novinářské fakulty, kolikrát věci opravovali a ukazovali jim, co nemají, a případně mají dělat. To byly prostě chlapi, řemeslníci, ale přesto toto řemeslo skvěle ovládali. Myslím, že za nich by se nic takového stát nemohlo, aniž by to prošlo korekturou. Rozhodně nemohlo nastat to, že Lidové noviny odcháze-li s měkkým i.
Martina: Když si vzpomenu na své zromantizované představy o novinářském řemesle, tak se mi samozřejmě vybaví slavný román Arthura Haileyho „Večerní zprávy“, kdy jsme všichni museli nabýt dojmu, že skutečný žurnalista je něco mezi detektivem, dobrodruhem, spisovatelem a záchranářem, protože příběh v této knize je opravdu velmi silný. Je to už doba dávno minulá, nebo vlastně nikdy neexistovala?
Tomáš Tureček: Tak asi v této podobě, ve které jsi ji popsala, myslím, že čestné výjimky asi existovaly. Konec konců novináři ve své době měli moc svrhnout amerického prezidenta, takže asi nějakou mediální sílu mít v té době museli.
Martina: Myslíš Watergate?
Tomáš Tureček: Watergate, samozřejmě. Ale doba, kdy novináři skutečně mohli trávit týdny, nebo dokonce v některých případech měsíce, na nějakém místě světa, kde se čekalo na nějakou událost, která se má odehrát, nebo se odehrávala, a oni o ní reportovali, a potom ji s velkou slávou přivezli, a vznikaly exkluzivní reportáže, cover story, které se potom objevovaly na obálce Time, a tak dále, tak ta už neexistuje. Byla tím docela slavná německá média. Vím, že dlouholetý šéfredaktor německého Sternu Klaus Lidtke prošel x pozic válečného reportéra, a tak dále. To pro mě byl třeba člověk, který zažil zlatou dobu žurnalistiky – tím myslím 60. a 70. léta na Západě – a on pracoval tímto způsobem, byl to skutečně kus vojáka, kus špiona, kus cestovatele, kus spisovatele. A to byly skutečné persony, to byly skutečné osobnosti, které byly velice dobře placeny, a jejich názor něco znamenal.
U nás v českých poměrech to samozřejmě až takové asi nebylo nikdy, takovéto osobnosti jsme nemohli mít, protože přeci jenom země s 10 miliony obyvatel není schopna generovat tak silná média. Ale když jsem se dostal – a pro mě to byl asi iniciační zážitek – na mou první cestu do Íránu, kdy jsme do Íránu přiletěli v době, kdy Saddám Husajn vyháněl Kurdy, nebo respektive je na severu plynoval, a Kurdové utíkali do sousedního Íránu, tak vypukla humanitární krize. A tehdy – bylo to právě počátkem 90. let – v Íránu týdny čekaly nejlepší novinářské štáby na světě, aby dostaly povolení od íránské vlády, aby se mohly do těchto oblastí dostat. Ony tam týdny čekaly na povolení, a byly tam skutečně všichni, od Reuters, od Associated Press, byly tam televizní štáby, rozhlasy, byly tam známé časopisy, a jejich redakce měly takovou sílu, že tam své novináře skutečně dokázaly držet, aby nic neuteklo. Protože ve chvíli, kdy íránská vláda dovolila, aby se reportéři ze světa dostali do těch oblastí, tak tam vrhla skutečně žurnalistická špička.
Do Kurdistánu jsme se připletli za dva dny, zatímco největší štáby světa tam čekaly týdny
Martina: A ty s Šibíkem.
Tomáš Tureček: A my s Šibíkem. Což je jenom znak bizarnosti celé situace. Protože celé to vzniklo tak, že do Teheránu měl z Prahy odletět vládní speciál, letadlo s humanitární pomocí, a protože to byl let ve smyslu „ráno tam, vyložit pomoc, a vrátit se odpoledne zpátky“, tak to samozřejmě nikdo nechtěl vzít, protože tím člověk stráví celý den, a ve výsledku je z toho potom malinký jedňáček na pátou stranu z domácího zpravodajství o tom, že jsme odvezli nějakou humanitární pomoc kurdským uprchlíkům. A to bylo právě krásné, to byly devadesátky, kdy do tohoto letadla, do tohoto speciálu byli puštěni čeští novináři. Ale opět to bylo asi jenom o tom, že napíšou nějakou krátkou zprávu, četkař napíše zprávu, udělá fotku, přiveze do Prahy, a do večerního vydání se to ještě dá jako zpráva. A protože my jsme byli samozřejmě mladí a hladoví, a chtěli jsme si vydobýt ostruhy, tak jsme se rozhodli, že – protože jsme přece ti „velcí novináři“ – že zůstaneme na letišti a že se zpátky nevrátíme. V tom letadle s námi byl pan Petránek, a vzpomínám si, jak nás přesvědčoval: „Hele, hoši, neblázněte, a vraťte se zpátky“. A my jsme říkali: „Ne, my jsme velcí novináři, my tady zůstaneme a jedeme dělat reportáž o Kurdech.“ A pan Petránek byl dokonce ještě tak hodný, že jsem mu mohl na kus papíru napsat zprávu, která se ode mě očekávala, tedy, že přistálo letadlo, vyložilo humanitární pomoc a vrátilo zpátky do Prahy. A takovéto novinářské eso skutečně tuto mou zprávičku na kusu papírku odevzdalo v mé redakci, abych neměl velký průšvih a aby mohli tuto zprávu otisknout. A my jsme tam tehdy zůstali, a protože štěstí přeje opilcům a začátečníkům, jsme nečekali ani dva dny, a zatímco všechny velké novinářské štáby a týmy tam už čekaly týdny, tak my jsme se po dvou dnech přichomýtli, doslova přichomýtli, k této dějinné události, a s těmito štáby jsme se potom mohli dostat do Kurdistánu.
V té době to bylo skutečně úžasné, a přestože by to za daných okolností byl velikánský průšvih, a redakce nás potom komplikovaným způsobem dostávala zpět, protože jsme neměli peníze, tak jsme přivezli nějaké reportáže a nějaké fotky. Ale prostě v té době se to takhle dělalo. Bylo to nadšení: „Dobře, náš mladej někam odjel, udělal průšvih, zůstal tam, nevrátil se, ale zase odvedl nějakou práci, tak my ho tam odtud vyexpedujeme, a když přijede domů, tak ho nebudeme plísnit, ale ještě mu poděkujeme.“ Takže takové věci se prostě v té době běžně děly, a nikomu to nepřišlo divné. Ale důvodem, proč jsem o tom začal mluvit, bylo to, že v té době si velké redakce skutečně mohly dovolit novinářskou práci tohoto typu. Neříkám, že se to u nás nedělo, protože třeba zmiňovaný Honza Šibík jezdil potom na velké reportáže, ať už to byla Rwanda, ať už to byl Bělehrad, ať už to byl Afghánistán, prostě jezdil na reportáže, přinášel fotografie, což už se dneska samozřejmě neděje.
Váleční reportéři dnes sedí v Malešicích a slyší výstřely v Kábulu, reportáže píšou od stolu
Martina: Když jsem před chvílí položila otázku ohledně vlivu novinářů, tak jsem si pak vlastně uvědomila, že noviny nejenom dokázaly sesadit amerického prezidenta, ale dobře zvolený PR tým, a dobře zvolení novináři dokázali vyvolat i válku v Nikaragui. Takže se dá říci, že novináři měli – a mají – obrovský vliv a dopad. A ten obrovský vliv a dopad trvá stále, a ještě se zahušťuje, protože internet přinesl určitý informační chaos, zahltil nás informacemi, a sociální sítě dokázaly udělat novináře prakticky z každého. Řekni mi, jakým způsobem se v tom může dnešní člověk orientovat? Už jsem položila otázku: Jak hledat věci? Ty jsi vzpomínal Jana Petránka, ale informací je tolik, a dnes už nepoznáš, jestli je to reportáž, která je autentická, nebo jestli ji za hodinu udělala AI. Co to znamená pro informovanost lidí, a pro budoucnost jakéhokoliv novinářského řemesla?
Tomáš Tureček: Podle mě většinová populace už ani nestojí o to, aby se dozvěděla nějakou kvalitní informaci, která dobře popíše nějakou realitu, nebo nějaký daný problém. To, co se říkalo, že dneska může být novinář z každého, protože každý, kdo má pomocí chytrého telefonu přístup na internet, tak už dneska může novinářskou práci vykonávat sám. Já si myslím, že bylo by potřeba se dostávat na různá místa světa, a aby tam byl člověk, který umí s informací pracovat nějakým způsobem profesionálně, umí vyhodnocovat. A výstup, který pak odevzdává čtenáři, posluchači, nebo divákovi, prostřednictvím nějakého média, by měl být nějakým způsobem profesionálně pojatý. Ale dneska se vlastně setkáváme s tím, že kdokoliv kamkoliv jede, si tam může něco nafotit na mobil, a může poslat nějaký příspěvek. Problém je v tom, že spoustě lidí – a já nevím, jaké je to procento – to jako informace stačí, protože nějakou složitou a dlouhou analýzu nepotřebují. My jsme se s tím setkávali v časopise, když třeba někteří lidé říkali: „Vaše články jsou moc pěkné, ale jsou moc dlouhé. Jdete moc do hloubky, a já už to neučtu.“ Pozornost už je tak roztříštěna, tak klipovitá, že vlastně není možné v dnešní době obsáhnout nějaké velké vědění, aby se člověk o konkrétním problému dozvěděl relevantní informace, které ho nějakým způsobem uspokojí.
Teď trošku přejdu do mediální teorie, ale slibuji, že jen krátce, ať nenudím posluchače. Dříve, když probíhal nějaký proces zpracování informace, tak tomu se říkalo content editing, content – obsah, editování obsahu. To znamená, byl tady nějaký člověk, nějaký editor, pokud možno, což v dobrých dobách bývali zkušení redaktoři, reportéři, kteří už si své odsloužili, a teď seděli v redakci a vyhodnocovali jednotlivé informace, které se k nim sbíhaly, a oni z toho vyhodnocovali to nejdůležitější, to, co by se mělo otisknout, opublikovat, nebo odvysílat. To byl content editing. Obsah se nějakým způsobem vytvářel z nějakých relevantních zdrojů. Ale my jsme v průběhu času přešli k jinému procesu, k tomu se tady právě v té mediální hantýrce říká content managing, kdy se tvrdí, že nějaký obsah tady existuje, plave všude možně kolem nás – a to jsou přesně ty věci, které k nám přicházejí z internetu, různé fotografie, různá selfíčka, různé krátké zprávy, ale i tiskové informace, které zveřejňují korporáty, které zveřejňují výrobci, a posílají je novinářům, a dokonce je to dělané tím způsobem, aby už se s tím novináři nemuseli moc hrabat, a nestrávili s tím práci, protože také musí neustále chrlit další články, takže už je to připraveno tak, že stačí Ctrl-C, Ctrl-V, zprávu zkopírovat, změnit včera na dnes, trošku tam změnit slovosled, mám k tomu poslané nějaké fotografie, a už z toho mám článek. Tak už vlastně jenom lapám ze vzduchu jakýsi obsah, který tady je, a už ho nemusím vytvářet, už nemusím nikam jezdit.
A také díky tomu, nebo kvůli tomu – abych tedy mluvil správně česky – tady vznikají váleční reportéři, kteří sedí někde v Malešicích, slyší výstřely v Kábulu, a píšou tímto způsobem od stolu reportáž z bojové zóny. Zatímco dřív, za minulého režimu, byl problém informace sehnat, a byla tady celá řada specializovaných oddělení, které měly informace před námi ukrývat. Ale novináři z tohoto byli vyňatí – to je zvláštní věc – protože aby člověk mohl informace skrývat, tak o nich musí něco vědět. Takže proto třeba pro novináře existovaly věci, kterým se říkalo monitory, což byly přehledy západních médií, kde jsme se dočítali, co se skutečně ve světě děje, tedy to, co se tady před běžnými posluchači, nebo čtenáři skrývalo. Dneska je to jinak. Dneska jsou všechny informace k dispozici, a když člověk ví, jak má hledat, tak si dohledá skutečně úplně téměř vše. Problém je, že jen málokdo ví, jak má hledat. A to se dostávám k panu Petránkovi. Pokud se člověk chce dozvědět nějakou informaci o nějakém konkrétním problému, tak mu na to nestačí jen kliknout, a otevřít si v mobilu, nebo v počítači jednu stránku, kde je nějaké předžvýkané těsto, které si člověk dá do hlavy, a už je z něj odborník.
AI overview schroustá články na 10 řádek a většině lidí to jako informace bohatě stačí
Martina: Zapomínáš na ChatGPT.
Tomáš Tureček: A to je další věc, která nám něco řekne, a většině lidí to stačí. Ještě donedávna ti ve vyhledavačích vyjely odkazy na nějaké relevantní články, a ty jsi musela jít, a jednotlivé články rozklikávat. Dneska ti AI overview, jak se tomu říká, schroustá z odkazů v podstatě nějaký výcuc, a předloží ti něco, co má třeba 10 stránek – ale kdyby aspoň 10 stránek – 10 řádek, a většina lidí si to přečte, a už jim to stačí, už v té věci mají jasno.
A potom další věc, a to je, že můžou neustále všechno komentovat, ke všemu se vyjadřovat, což také dříve nebylo možné. Existovaly věci, že člověk poslal nějaký názor do redakce, a pokud měl tento názor nějakou relevanci, tak mu to redakce třeba otiskla, a to byla veškerá komunikace, která je oboustranná, obousměrná. Dneska se každý vyjadřuje ke všemu, aniž o tom cokoliv ví, nebo o tom ví minimum věcí, a už k tomu zaujímá odborná stanoviska. Čili prostor se zvláštně roztříštil, takže vlastně není potřeba nic utajovat, nic schovávat, informace tady jsou k dispozici, ale my musíme věnovat obrovské úsilí tomu, abychom tyto informace našli. Myslím, že je tady pořád ještě nějaká díra na trhu, chcete-li, kdy lidé, kteří se zpracováváním informací profesionálně zabývají – a to jsou stále přeci jenom novináři, nebo novináři, které si já představuji, jací by měli být, zkušení editoři, kteří opravdu mají něco za sebou, kteří vědí, jak se informace hledají, jak se zpracovávají, které zdroje jsou seriózní, které jsou relevantní, takže ještě stále dokážou odlišit článek, který napsal člověk, od článku, který napsala umělá inteligence. Toto poznat už dneska také není legrace. Stále se to ještě poznat dá, ale vývoj je takový, že v brzké době už to možné nebude.
Martina: A navíc tito lidé se v určitém věku odebírají buď do soukromého sektoru, nebo státního, a stávají se tiskovými mluvčími, aby se uživili, protože redakce přijmou raději absolventy FSV, kteří jsou nadšeni, a stačí jim nízký žold.
Tomáš Tureček: Je to oblíbená metoda nejmenovaného šéfredaktora „dvacet za dvacet“. Tedy odchytávat dvacetileté absolventy, kteří vychází z Fakulty sociálních věd, dát jim dvacet tisíc, a tito lidé dělají to, co je potřeba. Jsou rychlí, jsou dostatečně povrchní, a nezabývají se věcí do hloubky, protože to ani není možné, protože pro to nemají teoretický fundament, nemají ani řemeslo, a hlavně na to nemají ani čas.
Martina: A nemají zkušenosti. Když si pustím veřejnoprávní média, když si otevřu Seznam, když si otevřu Respekt, tak nějak vím, co mě může potkat, a jakým myšlenkovým proudem se tyto informace budou vydávat. Když si vezmu ženský časopis, tak také mohu tušit, že bude pojednávat o rovnoprávnosti žen, a pokud možno o nějakých kvótách, protože v politice je málo žen, musí tam být více žen. Jsem stále bdělá. Ale pak jsou časopisy, které jsou objektivní, nebo popisují přírodu, popisují společenské věci, jako třeba National Geographic. Já nechci po těch letech strávených v roli šéfredaktora, aby ses snad navážel do svého bývalého dítěte, ale pozoroval jsi ideologizaci i tohoto dříve nedotknutelného časopisu, který vydávala společnost učenců, National Geographic Society?
Tomáš Tureček: Já už jsem o tom několikrát mluvil, takže to řeknu i tady, a mrzí mě to, protože tento časopis je stále jakýmsi etalonem novinařiny. A teď nemyslím, že by psali o politice, nebo o dalších věcech, ale přesto, jak se sociální vědy čím dál tím více propisují do novinařiny, tak také tady samozřejmě takové věci byly. A typickým příkladem je – a řeknu jeden, který je ale podle mě dostatečně odstrašující – je situace, kdy jsme měli skoro celé číslo o genetice, o výzkumu lidského genomu, a jeden článek byl o rasách. A první věta zněla: „Rasy jsou sociální konstrukt, shodují se dnes většinou sociální vědci.“ A mě tato věta úplně vyděsila, a tak jsem udělal to, že jsem tuto větu z titulu své funkce vyhodil, nebyla tam, a učesali jsme to, upravili jsme to. Protože jsem si vlastně s hrůzou uvědomil, že absolventi sociálních věd na Západě mají takovéto názory, to znamená, že rasy neexistují a že všechno jsou to sociální konstrukty, pohlaví existuje, gender neexistuje a můžeme si ho vybrat. Takže s tímto jsme měli také co do činění.
A člověk si vlastně s hrůzou uvědomil, že v časopise, nebo ve značce, kde by takovéto věci vůbec nečekal, protože bychom měli psát o dějinách, o geografii, o přírodě, o vědeckých objevech, a tak dále, se tyto věci i do těchto oblastí promítají. Takže novinařina je tím skutečně prolezlá do všech koutů. A protože jsem z generace, která ještě uměla číst mezi řádky, nebo vidí, kam vyznění článku má směřovat, tak jsme si na to dávali velký pozor, abychom to tam lidem neimplikovali, nenabízeli jim mezi řádky další takovéto věci, které by je mohly nějakým způsobem ovlivňovat. Ale když jsem to potom porovnával třeba s ostatními edicemi, tak jsem ke své hrůze zjistil, že země, které nemají očkování, kterého se dostalo nám – myslím v zemích, kde existoval reálný socialismus…
Martina: To znamená zkušenost s totalitním režimem?
Tomáš Tureček: Zkušenost s totalitním režimem… Tak v podstatě oni nemají dostatečné protilátky, a vlastně si to vůbec neuvědomují.
Martina: Mají choré čivy.
Tomáš Tureček: Ano, dá se to tak říct, že to prostě nevidí. A bavil jsem se o tom právě s kolegy z východní a střední Evropy, a musím říct, že mě poslední roky těšilo, že se to otočilo, když jsme založili trochu odbojovou skupinu, a kolegům v západní novinařině – kteří byli před tím našimi velkými učiteli, nebo jsme k nim vzhlíželi – vysvětlovali: „Podívejte se, to jsou věci, které my známe.“ A oni stále nechtěli věřit, že bychom je mohli něco také naučit. A pak už se to obracelo, protože si sami začali uvědomovat, že už to až tak není, že skutečně tyto věci jako MeToo, a tak dále, a „na černých životech záleží“ a všechna tato hnutí, která přicházela ze Západu – u nás se to naštěstí nikdy příliš nechytilo, ale…
Martina: Na FSV ano.
Tomáš Tureček: Na FSV určitě ano. Tam ano.
Martina: Když se podívám na to, jakým způsobem klesá náklad tištěných médií, kdy už od roku 2024 ohlásili třeba ve Washington Post zeštíhlení o třetinu zaměstnanců, odchod velkého počtu zaměstnanců oznámili už před dvěma lety v Los Angeles Times, The Wall Street Journal, ale taky Forbes, Time…
Tomáš Tureček: Mimo jiné také National Geographic.
Martina: Také National Geographic, ale dokonce i Sports Illustrated – i ty nádherné ženy v plavkách se zkrátka tolik neprodávají. Znamená to, že se musíme smířit s tím, že je soumrak tištěných médií?
Tomáš Tureček: Soumrak masově tištěných médií stoprocentně ano. Myslím, že se blížíme už do nějaké terminální fáze. Myslím, že tento typ médií bude existovat ještě dlouho, ale už to nebude mít s masovostí, nebo s dopadem a zásahem do společnosti nic společného. Já si představuji, že noviny budou v blízké době záležitost pro fajnšmekry, a tomu bude odpovídat cena, bude se muset za cenu připsat minimálně jedna nula. Bude to taková záležitost, jako když potkáš člověka na veřejnosti, jak si čte v kavárně noviny, protože s tím se už člověk dneska běžně nesetká. Když se podíváš na to, jakým způsobem klesají náklady tištěných médií, tak to je skutečně dechberoucí. Když jsem viděl poslední údaje z ABC, kolik se dneska prodává u nás největších deníků, to znamená trojice Blesk, Mladá fronta Dnes a Deník – já jsem to tak 2–3 roky nesledoval, protože mě to až tak nezajímalo – tak když jsem viděl ten propad za poslední tři roky, tak jsem se úplně vyděsil. Stačí, když pro posluchače jenom zmíním, že když jsem začínal v National Geographic, tak celosvětový náklad časopisu byl 10 milionů, a dneska je to podle uzávěrky 900 tisíc, 850 tisíc poslední rok.
Martina: Vlastně to připomíná situaci někdy na začátku 19. století, ještě před dobou masového denního tisku, kdy čtení novin bylo záležitostí pro společenské elity s dostatkem peněz a času.
Tomáš Tureček: Tak, a přesně toto se vrátí. Vrátíme se v nějaké spirále. Představuji si to takto: Člověk sedí v kavárně, zaplatí 150–200 korun za noviny, má od toho špinavé prsty, a bude pozorovat pohledy ostatních lidí, kteří budou říkat: „To je neekologické. Těch stromů, co muselo zemřít kvůli tomu, abys mohl mít své noviny. A v té tiskařské černi je olovo, je to jedovaté,“ a tak dále. Skutečně si myslím, že to bude vyloženě menšinová záležitost pro fajnšmekry.
Martina: Otázka je, kdo do nich bude psát, a co v nich bude ku čtení.
Tomáš Tureček: Tak to je otázka, samozřejmě. Rozhodně to nebudou moct být velké vydavatelské domy, to je téměř vyloučené, protože velké vydavatelské domy jsou dinosauři, kteří se těžkopádně otáčí. Je to jako velká bitevní loď, kdy otočíš kormidlem, a ona se několik kilometrů otáčí, aby změnila směr, zatímco dneska tady máme nezávislé novinářské osobnosti, influencery, kteří si udělají více méně své vlastní médium na koleni, a mají kolikrát větší dopad než skutečně velký vydavatelský dům. Takže u velkých vydavatelských domů, kde vychází x časopisů, x titulů, a tak dále – i s dalšími podpůrnými odděleními, jako distribuce, výroba, marketing, a tak dále – je jen otázkou času, kdy to tyto velké vydavatelské domy už neutáhnou. Oni se dneska samozřejmě přeorientovávají na nový byznys, investují do online, ale já jsem si stále ještě nevšiml, že by to, co přináší online, dokázalo nahradit obrovské propady, které jsou z těch klasických mediatypů.
Martina: Poslední otázka. Ty ale asi nehledáš informace o světě a událostech v papírových novinách a v časopisech, které máme k dispozici, ale vlastně už jsi také odkázán na internet a hodiny hledání.
Tomáš Tureček: Ano, je to tak. Ale k tomu si samozřejmě člověk musí přibrat také stále ještě specializovaná média, která existují, i tištěná, nebo i knížky. Je to neuvěřitelné, ale knížky v dnešní době stále mají k nějakému problému co říci. Nebo třeba specializované přílohy – i takové u nás dokonce jsou. Ale že by si člověk každý den vzal do ruky noviny, aby se dozvěděl, co se den předtím stalo, to je skutečně spíš jenom srdeční záležitost, kdy si říkám, že podpořím své kolegy, kteří stále ještě bojují. Ale že by mi to přinášelo nějakou informační hodnotu, která by mě oblažila, to v zásadě už asi ne. Takže se ani nemůžu divit, pokud náklady klesají, a lidé stále méně chodí do trafiky a čtou.
Martina: Tomáši Turečku, já ti moc děkuji za rozhovor. Děkuji ti za to, že sis na mě udělal čas, protože to se ne všem manželům vždy stává. Děkuji.
Celý rozhovor s Tomášem Turečkem o krizi novinařiny, úpadku tištěných médií a roli umělé inteligence si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. A nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
