napsal Leo K.
Předem je nutno říct, že invaze vojsk Ruské federace 24. února 2022 byla neoddiskutovatelným porušením mezinárodního práva a nelze ji omlouvat podobným porušením mezinárodního práva Spojených států prostřednictvím bombardovací kampaně NATO proti Svazové republice Jugoslávie nebo invazi USA (a koalice ochotných) do Iráku v roce 2003. Už od prvních samostatných krůčků jsme vedeni k tomu, že bít Toníčka nemůžeme omlouvat Bohouškem, který bije Aničku. Buďme tedy dospělí a řekněme otevřeně – invaze vojsk RF byla neoprávněna. Nicméně nám to však nebrání (opět pravdivě) popsat co konfliktu předcházelo a kam v kontextu Evropy jednadvacátého století patříme.
Řecko dodá na Ukrajinu velké množství zbraní, uvedl v červnu minulého roku řecký server Pronews. Zaslání pomoci ohlásil řecký ministr obrany Nikos Panajotopulos.
Nenávist má mnoho rozměrů. Jedním z nich je anti ruský rasismus, který Rusové pojmenovali nacismem. Dneska jsem si přečetl jeden jeho konkrétní projev, píše na svém webu Stanislav A. Hošek. Světová veřejnost byla doslova omamována zprávami o obrovských požárech na ostrově Rhodos. Ohrozily životy tisíců lidí, především dovolenkářů z Evropy. Řecká vláda se tam dostala do naprosto nezvládnutelné situace. Neměla sil ani na hašení požárů, ale ani na zabezpečení odsunu lidí. Řecko je na periferii EU, a to nejen svou polohou, ale i významem. Instituce EU, i jejích ekonomicky silnějších států nejevily příliš velkou solidaritu a nevykazovaly prakticky žádnou účinnou pomoc zoufalé Řecké vládě. Ta se proto obrátila ve věci hašení na Rusko. Na to Rusko, jejíž vojáci jsou v současnosti zabíjeni na Ukrajině i granáty z Řecka. A Rusko každý rok bez zaváhání posílalo svá špičková hasičská letadla. Letos nedostaly povolení k přeletu. Ne, že by samo nabídlo pomoc, ale bylo požádáno.
Tolik základní expozice dalšího příběhu, v jehož centru je europoslanec za ODS, JUDr. Jiří Pospíšil. Ten popisovaný děj okomentoval následovně, cituji: „Řecko trpí požáry a Rusko se toho snaží nechutným způsobem využít. Putinova propaganda tvrdí, že Západ selhává, přitom hasiči z Moskvy jsou připraveni Řecko nezištně zachránit. Myslím, že všichni moc dobře víme, jak taková ruská pomoc vypadá, A že Rusko nám nejvíce pomůže, když už nikdy zachraňovat nebude!!“
Jiří Pospíšil, ten samý, kterého glosuje Miroslav Macek: Ruská operní pěvkyně Anna Nětrebková má vystoupit 16. října v pražské Smetanově síni Obecního domu. Náměstek pražského primátora pro kulturu Jiří Pospíšil sdělil, že vedení hlavního města „bude hledat cestu, jak ten koncert ukončit“.
Škoda, že se nehledá cesta, jak ukončit činnost Jiřího Pospíšila…
Představy o Evropě jako druhého motoru transatlantického buldozeru jsou pro Evropu ponižující. Něco málo off topic: Evropa je v něčem neopakovatelná. Je to její jednota v různosti, něco – co je ve světě zcela unikátní. Proto tolik hlasů proti centralizující moci bruselské byrokracie. Ledacos už mizí. V první řadě zmizel duch Evropy. Jeho kultura. Zaznamenal to někdo? V následujících řádcích se píše o otázce kam zmizelo kulturní centrum Evropy, Vídeň, Budapešť, Praha? Evropa zmizení svého velkého kulturního centra nezaznamenala, protože Evropa už nepociťuje svoji jednotu jako jednotu kulturní. Nic nemohlo být Evropě s její vášní pro rozmanitost vzdálenější, než Rusko: uniformní, standardizující, centralizující, odhodlané přeměnit každý jednotlivý národ své říše (Ukrajince, Bělorusy, Armény, Lotyše, Litevce a další) v jediný ruský národ (nebo, jak se obvykle říká dnes, ve věku všeobecné slovní mystifikace, v „jednotný sovětský lid“).
A nejen to: vlastní tragédie střední Evropy nespočívala v tom, že se ocitla v ruském područí. Způsobila ji sama Evropa, v níž Evropa přestala být vnímána jako hodnota. Co na to říká EU s její vášní transformace v „evropský lid?“
Evropa se sice politicky sjednocuje, ale o svých duchovních základech nechce slyšet. Mocensky je slabá a nejednotná. Dům stavěný na skále nepřipomíná téměř v ničem – spíše dům umíněně stavěný od střechy. A kde je psáno, že se při všech svých úsporných žárovkách nezachová v mezních situacích stejně jako v případě Mnichova? Zkusme se zeptat:
Krátce předtím, než byla v listopadu 1956 jeho kancelář zasažena dělostřeleckou palbou, dálnopisoval ředitel maďarské tiskové kanceláře do celého světa zoufalé poselství, oznamující, že Rusové zahájili útok na Budapešť. Dálnopis končil slovy: „Zemřeme za Maďarsko a za Evropu.“
Co znamenala ta věta? Nepochybně to, že ruské tanky ohrožují Maďarsko a s ním i Evropu. V jakém smyslu byla však Evropa ohrožena? Chystaly se snad ruské tanky překročit maďarské hranice směrem na Západ? Nikoli. Ředitel maďarské tiskové kanceláře mínil, že ruský útok na Maďarsko je i útokem na Evropu. Byl ochoten zemřít, aby Maďarsko mohlo zůstat maďarské a zároveň evropské.
I když se smysl té věty zdá jasný, dodnes nás znepokojuje. Ve Francii jako v Americe si lidé zvykli uvažovat tak, že při vpádu do Maďarska nešlo ani o Maďarsko ani o Evropu, ale o politický režim. Nikdy by neřekli, že bylo ohroženo Maďarsko jako takové; a ještě nepochopitelnější by jim připadalo, že se Maďar tváří v tvář vlastní smrti dovolává Evropy. Když Solženicyn odhaluje komunistický útisk, dovolává se snad Evropy jako základní hodnoty, za kterou stojí za to zemřít?
Tak začíná Kunderova esej Únos Západu neboli tragédie střední Evropy.
27. července 2023 tomu bylo přesně devět let, co se stala tragédie (opisuji od Standy A. Hoška), jejíž oběti by měly být zdobit velitelství NATO, jako Picassova Guernica krášlí budovu OSN. Co se tehdy vlastně stalo? Cituji: „Mladá maminka Kristina Žuk si vyšla na procházku a v kočárku vezla svou desetiměsíční dcerušku Kiru. V samém centru, v srdci jejich rodného města bez varování dopadl první dělostřelecký granát… Sedmadvacetiletá Kristina Žuková se snažila zajistit bezpečí své desetiměsíční dceři. Zemřela spolu s dítětem, dceru už z náruče nepustila.
Ústavně nezvolený prozatímní ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov, který se v roce 2014 dostal k moci díky krvavému protiústavnímu převratu v Kyjevě, tehdy poslal ukrajinskou armádu s tanky a děly na Donbas jen proto, že tamní odmítli zaměnit svoji rodnou ruštinu v úředním styku za předepsanou ukrajinštinu.
Gorlovka leží blízko bývalé linie dotyku a celých osm let byla Ukrajinci ostřelována, zejména okrajové čtvrtě Zajcevo, Golmovskij aj. Zahynulo přitom mnoho civilních obyvatel včetně dětí. Místostarosta hovořil hlavně o nejtragičtější události z roku 2014: ukrajinský nálet na centrum Gorlovky (zahynulo 20 lidí) a nálet na gorlovskou čtvrť Kurganka, kde zahynula polovina rodiny Kucharčukových-maminka s dvouletou dcerkou Vikou.
„Všechno začalo rozpadem SSSR v roce 1991 a pokračovalo převratem v roce 2014, občanskou válkou na Donbase a nedodržováním tzv. Minských dohod z roku 2015 Ukrajinou. A nyní po osmi letech jsme všichni přivítali ruskou akci za osvobození Donbasu a Ukrajiny od fašismu. Bylo to jediné správné rozhodnutí! Lidé na osvobozených územích srdečně vítají vojáky DLR a ruské vojáky. Obyvatelé DLR chtějí, aby se DLR stala součástí Ruska,“ doplnil místostarosta.
Až do konference čtyř státníků v Minsku v únoru 2015 a schválení druhé minské dohody o klidu zbraní prosazoval prezident (od 25. května 2014 Porošenko) pokračování bojových operací ukrajinské armády proti proruským separatistům na východě země, které v květnu 2014 začala vláda premiéra Arsenije Jaceňuka. Porošenko označuje východoukrajinské separatisty z tzv. Doněcké a Luhanské lidové republiky jako „bandity“ a „ruské teroristy“ a od samého počátku ukrajinské krize odmítá vést se separatisty politický dialog.
Podle Porošenka nejsou zástupci separatistických republik „jednou ze stran dialogu“, protože ozbrojenci a teroristé nemohou zastupovat Donbas. V červenci 2014 Porošenko prohlásil, že za každého ukrajinského vojáka padlého v boji „budou zlikvidovány stovky teroristů.“
Dne 20. července 2014 zahájily ukrajinské ozbrojené síly útok na Gorlovku přes Dzeržinsk. Nejprve zasypaly palbou Majorsk, poté se vydaly na samotnou Gorlovku. 27. července – v tento den došlo k prvnímu většímu ostřelování centra Gorlovky. V pět hodin ráno ostřelovali salvové raketomety Grad ozbrojených sil Ukrajiny obytné domy na ulici Korolenka a budovu bývalé ambulance TBC. Ve středu pak zasypali nejrušnější oblast města – park u obchodu Melodija a lékařské fakulty. K večeru Ukrajinci konečně vtrhli dovnitř a od 18:00 až do noci chaoticky a nesouvisle zasypávali Gorlovku palbou.
V tento den zemřelo v Gorlovce v důsledku ostřelování 13 lidí. Mezi mrtvými byla 23letá Christina Žuk a její 10měsíční dcera Kira.
Všechny okolnosti tragédie, která se odehrála v parku Gorlovka, kde Christina a Kira zemřely, jsou nyní důkladně známy. Kristina žila v Kyjevě, do Gorlovky přijela za svou matkou. Ženy se chystaly opustit město kvůli zhoršující se vojenské situaci, odjezd byl již naplánován… Dne 27. července vyšla Kristina s dcerou na ulici. Při louskání ranních veršů bylo možné se nadýchat čerstvého vzduchu – zejména proto, že malá Kira si velmi oblíbila náměstí v Rudakovské ulici.
„Kira se právě naučila chodit. Na tohle náměstí chodili 2-3krát denně, skoro vůbec neodešli, tam, v té trávě, se učili lézt a chodit. Žili v tomto parku a zemřeli tam,“ vzpomínala později Christinina matka.
Najednou začalo ostřelování – svědci se shodují, že letělo ze směru od Dzeržinska, kde už byly ukrajinské ozbrojené síly. Soudě podle dostupných informací mířily ozbrojené síly Ukrajiny na budovu gorlovského ministerstva vnitra, v níž sídlilo velitelství gorlovské sebeobrany v čele se s. Igorem Bezlerem. Rakety Grad však zasypaly náměstí v Rudakovu, po kterém se Kristina a Kira procházely. Lidé, kteří se pod palbou nedokázali chovat, začali utíkat do stran a hledat úkryt – narazili však na výbuchy.
Takto na tento den vzpomíná jediná přeživší ostřelování náměstí v Rudakovu – Julia Kurenková:
„Ve 13:00 se ozval první výbuch. A pak další a další. Země se pod námi otřásla. Gorlovka byla ostřelována ze směru od Dzeržinska, kde sídlila ukrajinská armáda. Vyskočili jsme z lavičky a běželi, jak se později ukázalo, přímo do výbuchů… Byl to jeden z prvních útoků na Horlivku, nevěděli jsme, že v takových případech musíme padnout na zem. V tu chvíli nám vyběhla vstříc Kristina s dívkou v náručí. Najednou mě do očí udeřil jasný záblesk a vymrštil mě asi dva metry do vzduchu. Dopadl jsem na levý bok a nade mnou se ozvalo strašné dunění …
Uviděl jsem před sebou Kristinu… Nohu měla roztrhanou na kusy. Ale byla ještě naživu. A pořád opakovala: „Kiro, dcero, Kiro, dcero!“ Taky šeptala kletby na vrahy.
O půl hodiny později, když ostřelování ustalo, našli Kristinu a Kiru právě na tomto náměstí. Matka a dcera byly mrtvé. Těla matky a dítěte navždy ztuhla v jejich náručí…
Ukrajinská šavlistka Olha Charlanová nastoupila na mistrovství světa v šermu v Miláně proti Rusce Anně Smirnovové a porazila ji 15:7. Po tenistech se čtyřnásobná mistryně světa Charlanová stala první ukrajinskou sportovkyní, která se od začátku ruské invaze utkala v přímém souboji se soupeřkou z okupující země. Ukrajinka po souboji odmítla podat soupeřce ruku a byla kvůli gestu z turnaje vyloučena. „Můj vzkaz zní: my sportovci z Ukrajiny jsme připraveni čelit Rusům na sportovním poli, ale ruku jim nikdy nepodáme.“
Podpořil ji i ukrajinský ministr sportu Vadym Hutcajt, sám bývalý šermíř. „Nejdůležitější je, že ukázala Ukrajincům, že si nemůžeme potřásat rukama s našimi nepřáteli, s našimi vrahy.“ Sportovci by se měli věnovat sportu a ctít tak dávnou antickou tradici isthmických, nemejských, olympijských a pýthických her a neplést si politiku s osobním nastavením jako v případě zešílevšího bývalého hokejového brankáře Haška. Polští a čeští sportovci s tím problém nemají ač nebyl jenom Malín ale také Volyň. Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyni a Haliči bylo povražděno (1943-1945) jednotkami UPA přes 100 000 polských civilistů (včetně žen, dětí a nemluvňat), dalšího půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. Velitel UPA, Dmytro Kljačkivskij, zde nařídil likvidaci celé mužské polské populace mezi 16 a 60 let. Přesto většina z obětí byly ženy a děti.
Úpornost ukrajinského přesvědčení o své pravdě pak vychází z hrůzného tlaku propagandy. Pamatuji na videa Youtube (dnes už nedostupná), kdy Vladimír Kličko pár dní co zmizel Janukovič vyzývá shromážděné: „Kdo neskáče, ten je Moskal!“ Doslova jsem čuměl (nejde to jinak popsat) jak celé náměstí skákalo.
Odvážili byste se v takovém davu neskákat?
Tak zvaný Pravý sektor pod vlajkami UPA hromadil zbraně a předvídavě obsazoval banky. Server Aktuálně 17. října 2014 – reportáž z Kyjeva volání „Moskaly na nože!“ Co představuje Pravý sektor? Takto se představoval:
Velká ukrajinská reconquista: Za co bojuje Pravý sektor?
My, bojovníci a velitelé Pravého sektoru, aktivně bojujeme proti režimu, připomínáme si hrdinství kyjevského krále Svjatoslava Chrabrého, haličského krále Danyla, Bohdana Chmelnického a bojovníků Ukrajinské povstalecké armády, realizujeme právo lidu povstat proti bezpráví a uvědomujeme si svou odpovědnost před mrtvými a zraněnými hrdiny Majdanu.
Bojujeme
Za právo každého Ukrajince na lidskou důstojnost…
Za spravedlivý trestní proces s Berkutem a dalšími psy okupačního systému…
Proti ponižování a ožebračování ukrajinského lidu…
Proti válce vlády s vlastním lidem…
Za odpovědné voliče a politiky…
Za volbu soudců…
Proti zkorumpované a marginální demokracii…
Proti degeneraci a totalitnímu liberalismu…
Za tradiční lidovou morálku a rodinné hodnoty…
Za ukrajinské rodiny s mnoha dětmi…
Za duchovně a fyzicky zdravou mládež…
Proti kultuře konzumu a erotiky…
Proti jakékoli formě „integrace“ za podmínek diktovaných zvenčí…
Za jednotu a celosvětovou velikost ukrajinského národa…
Za velkou ukrajinskou a evropskou reconquistu… Vše teprve začíná! Od našeho Majdanu začíná obroda Kyjeva-Ruska/Ukrajiny, začíná obroda Evropy.
Sláva Ukrajině!
Sláva našim hrdinům!
A jak to dělali?
O tom vypovídá Korsuňský pogrom.
ČTK 5. června 2015 Prezident Petro Porošenko. „Mohu dnes říci, že Marjinka je úplně zbavena diverzantů. Zatčeno bylo 12 lidí, včetně jednoho občana Ruské federace,“ řekl prezident novinářům. Zadržení údajně kladli odpor se zbraní v ruce. Moskva stále popírá přímé zapojení do konfliktu, i když připouští, že na straně separatistů bojují i ruští „dobrovolníci“.
24. listopad 2016 Za zvuku minometů aneb Exkluzivní reportáž z východní Ukrajiny
…Boje na Východní Ukrajině pokračují už dva roky. Za tu dobu si podle OSN vyžádaly přibližně 10 000 lidských životů. […]Adam jezdí na Ukrajinu pravidelně. Proto může posoudit vliv, který má trvající konflikt na psychiku místních. „Válka je eskalací dlouhodobých postojů vůči jedné nebo druhé národnosti. Myslím si, že to tady někdo podporuje. Pracuje tu propaganda. Snažím se zůstat nezávislým pozorovatelem. Proto se bavím s lidmi jak z ukrajinského, tak z proruského tábora. Myslím si, že válka vzbuzuje v lidech hněv vůči tomu druhému národu ještě víc než předtím. Někdo to tak chce,“ říká mladý dobrovolník.
Je sice už rok 2023 a počet lidských životů nadobro ztracených před invazí vojsk Ruské federace stoupnul na (minimálně) 14 000 – a jakoby právě popsaná osmiletá ouvertura neexistovala. Není omluvou Putinova svévolného kroku, ale je (podle mého skromného mínění) dokladem ukrajinského velikášství. Kde všemu chce vládnout Zelenskyj. Stačí prý málo. Jen když bohatý Západ dodá zbraně, umoří Rusko svými sankcemi a Velká Ukrajina, ráj pro oligarchy, bude na světě. Přitom Západ přijme zemi do EU a rozdělí se s ní o své bohatství a zároveň Rusko umožní parcelovat na nerosty bohatou Sibiř těm, kteří tak touží po jeho surovinách, tedy nejen „světovému společenství,“ ale i Ukrajině. Chybí jen málo. Přesvědčit Západ a dokonce mu přikazovat, co má dodat.
Wow – to je role!
