Před dvěma týdny jsem se pokusil rozlišit mezi pravicí zlaté mládeže v kabrioletech a budovatelskou pravicí. Na jedné straně lidé, co se nějak dostali k penězům a snaží se změnit (nebo udržet pravidla tak), aby peníze byly absolutním měřítkem všeho a aby bylo zničeno všechno, co by omezovalo moc peněz ve společnosti i soukromých životech. A taky změnit myšlení tak, aby to, že se oni dostali k penězům (v čemž je VŽDY i určitá role státní moci), bylo prohlášeno za přirozené, volnotržní, jedině možné apod. Všechny ostatní přesuny peněz pak mají být prohlášeny za amorální, nepřirozené, za „státní zásahy“ apod.
Jenže existuje i jiná pravice – lidé, co chtějí pracovat, budovat, vytvářet a váží si poctivé práce. Váží si pracovitosti a solidnosti, obdivují dobré výkony a hledají podmínky, které to budou optimálně podporovat. To je myšlení, které nevede ke státu minimálnímu, ale ke státu optimálnímu a optimálně zaměřenému. Je to myšlení, pro které je typický technologický optimismus a nikoliv hrůza z technologických novinek. Takové pravici můžeme odpustit určitou sociální necitlivost, protože nevyplývá z arogance, ale prostě z toho, myšlení je zaměřeno jinam. Postavit silnice, mosty, elektrárny, laboratoře, fungující školy atd. A to všechno nepochybně potřebujeme.
…celá ideologie minimálního státu nutně vede k rentiérství a ekonomickému i společenskému rozkladu…
Jak to tak v životě bývá, hranice mezi oběma pravicemi je nejasná, a existuje určit šedá zóna. Ale velkou část pravicových projektů a osobností můžeme zařadit poměrně snadno.
Mezitím se mi ozval šéf Svobodných Libor Vondráček, že oni rozhodně nejsou ta zlatá mládež v kabrioletech. Už to, že se ozval, cosi ukazuje. Někteří jiní by se neozvali, protože jim představa kabrioletové pravice imponuje. Mám za to, že celá ideologie minimálního státu nutně vede k rentiérství a ekonomickému i společenskému rozkladu, nicméně musím férově uznat, že dnešní Svobodní jsou úplně jinde než v dobách, kdy jsem s nimi udělal zkušenost já a kdy typickým funkcionářem Svobodných byl mladík, který ve svých přibližně 20 letech zázračně zbohatl a jehož otec seděl ve vězení za několikamiliardovou zpronevěru.
Tolik k pravici. Sluší se ale, abych napsal také něco o levici. Celkově pokládám soupeření mezi pravicí a levicí za hloupé a neproduktivní. Staré omyly se mají zahazovat, nikoliv oprašovat. Měli bychom se učit, že naše lidská hodnota nestojí na tom, že jsem měl v nějakém sporu před 20 lety pravdu. Obávám se, že jediný důvod, proč levice a pravice dosud existují, je to, že někteří investovali příliš mnoho kariérového úsilí, citů nebo vztahů do pravice nebo levice, a nechtějí o svou investici přijít. Pro všechny by bylo lepší, kdyby pravice a levice zmizely a místo toho jsme tu měli politické projekty férově zastupující jednotlivé společenské vrstvy nebo prosazující konkrétní vize a kdyby tyto projekty dokázaly snadno zanikat. To by ale byla utopie.
Jediný důvod, proč levice a pravice dosud existují, je to, že někteří investovali příliš mnoho kariérového úsilí, citů nebo vztahů do pravice nebo levice, a nechtějí o svou investici přijít.
Musíme se smířit s tím, že politický život ovládají ideologie vytvořené v jiné době než naší a zaměřené na řešení problémů, které už ani neznáme. Je to pořád lepší, než když ideologie vymizí a jsou nahrazeny nekonsistentní směsí romantických představ, pověr a konspiračních teorií (jak se to stalo před 100 lety v Německu).
Nicméně sluší se, abychom se také podrobněji podívali na levici. Jestli i tam lze rozlišit více proudů, které by odpovídaly kabrioletové pravici a budovatelské pravici.
A o tom něco příště.
