ŠTĚPÁN CHÁB
Mám kamaráda z puberty. Fachman, který po úrazu musel přejít na jinou práci.
Byl klempířem, běhal po střechách jako nezřízený. Než z jedné spadl. Pak už se na střechu neodvážil. Holt, s člověkem šipka z šesti metrů zatřese. A tak si našel práci v Mělníku.
V neděli navečer odjede. Spí na ubytovně. Přes týden pracuje ve výrobě. V pátek se vrací. Celý týden nevidí rodinu. Za to mu na účtu přistane, chyťte se futer, 24 tisíc. Hezky řádně po zdanění. Hrubá mzda by odpovídala 28 až 31 tisícům. Čtyři až sedm tisíc si odsaje stát na daních a pojištění. Nemluvě pak o tom, co za zaměstnance odvede zaměstnavatel.
„Sociální spravedlnost bohatství neničí. Bohatství tak obrovské, že by nikdy nemohlo být spotřebováno smysluplným a klimaticky šetrným způsobem, není výsledkem zásluh, ale původu a účinků složeného úročení, štěstí – toho, že máte skvělého daňového poradce nebo velmi dobrého investičního makléře. A nezřídka je důsledkem mzdového dumpingu, vykořisťování nebo obchodování s lidmi.“ Pěkně to Bielertová napsala, jen co je pravda. Trochu opomněla, že onomu vykořisťování a obchodování s lidmi se říká zaměstnanost, ale prát se s ní nebudu. Nebudu se s ní prát ani nad výkladem zásluh nad tím, když někdo vybuduje miliardový byznys.
Přitom volala po důraznějším zdanění bohatých.
Hezká idea. Bielertová ji odmítá označit za komunistickou. Jen sociálně spravedlivou.
U mě její líbivá myšlenka vyvolává jisté rozpaky.
Slova o tom, že by stát měl daleko víc zdanit bohatství bohatých, je hloupé.
Jsem si jistý, že vedení fabriky, kde dělá můj kamarád z dětství, nejezdí v autech z bazaru a doma, jako můj kamarád, týden před výplatou nekrčí před prázdnou ledničkou rameny. Přesto jsem proti tomu, aby její majitel byl daleko víc zdaněný.
Uvažujme společně s paní Bielertovou. Stát by měl na majitele fabriky zatlačit a víc mu zdanit jeho bohatství. K čemu by to vedlo? Zvedlo by to platy oněm bídně placených zaměstnancům? Kdo konkrétně by se měl lépe? Stát, který by vybrané peníze promrhal na… na co, na cyklostezky? Není spíš rolí státu, aby stanovoval hranice pro zaměstnavatele? Protože pokud je někdo placen 24 tisíci měsíčně, jedná se, troufám si tvrdit, o zločin vůči morálce, mravům, o zločin vůči lidské důstojnosti.
Nemá stát zákonem spíš zvednout minimální mzdu tak, aby se z ní dalo žít? Donutit bohaté, aby předali adresně část svého bohatství zaměstnancům na důstojných mzdách? Takový člověk víc utratí, ve svém malém rozsahu rozhýbává ekonomiku. Z čehož stát těží v součtu daleko víc, než ze zvýšeného zdanění jednoho boháče, který, když se to s tím daňovým přetížením začne přehánět, začne mít zaječí úmysly, případně o to víc odrbe své zaměstnance.
Mluvit o tom, že se má více danit bohatství, je problematické. Pravdou je, že kupříkladu spekulanti na burze se v České republice mají jako koťátka v peřince. Často nedaní vůbec. „Stále populárnější je investování prostřednictvím různých aplikací. Pokud lidé investici drží dostatečně dlouho, zisky často vůbec nedaní,“ řekla pro Novinky generální ředitelka Finanční správy ČR Simona Hornochová. „I když na takové investici vyděláte 40 milionů korun, považujeme za společensky přijatelné, že z této částky neodvedete na dani ani korunu. Zatímco člověku, který vydělává 30 tisíc měsíčně někde ve fabrice, zdaníme prakticky všechno.“
Je trochu hloupé, že náš daňový systém očeše zaměstnance na kost, ale spekulanta na burze nechává roztáčet cifry, o kterých se většině ani nezdá. Ale idea, že všechny problémy světa vyřeší vyšší daně, je až mrazivě děsivá.
The post Trochu nerovnosti first appeared on Pravý prostor.
