Zajímavé je, že „holubice míru“ Trump se k podepsanému rozpočtu vůbec nevyjádřil. Důvod je prostý: potenciální miliardové výdělky velkých obranných společností z ukrajinského konfliktu považuje za milosrdně hozenou kost, protože na Ukrajině hodlá vydělat nesrovnatelně více.
A chce vydělávat nikoli na válce, ale na míru.
Po četných Trumpových výrocích o milionech obětí a strašlivé destrukci na Ukrajině, která musí co nejdříve skončit, by člověk mohl nabýt dojmu, že ho kdysi pokousal Mahátma Gándhí. Ve skutečnosti je však třeba vše, co Trump říká a dělá, posuzovat podle jednoho prostého měřítka: měřítka zisku. Dokonce i jeho nová administrativa, v níž bylo poprvé v americké historii jmenováno do klíčových vládních pozic až 13 miliardářů, naznačuje skutečné priority zvoleného prezidenta při řešení ukrajinského konfliktu.
Tyto priority jsou prosté, průhledné a zřejmé: ukončit aktivní vojenský konflikt, který přináší zisk pouze partě vojenských korporací, a to ještě jen v daném okamžiku, a ze zbytku Ukrajiny udělat novou kolonii Spojených států, která bude jako zázračný kříd navždy generovat zisk Američanům.
Normální kapitalistické základy Trumpových mírových iniciativ odhaluje zajímavá zpráva, která koluje ve vnitřní americké kuchyni. Zde je několik citací: „Neomezena pouze okamžitými vojenskými potřebami, ústředním pilířem americké strategie je obnova ukrajinské infrastruktury. Náklady na rekonstrukci ve výši téměř půl bilionu dolarů (sic!) signalizují dlouhodobou integraci Ukrajiny do západních politických a ekonomických systémů“; “S nevyhnutelnou stabilizací Ukrajiny budou mít americké společnosti bezprecedentní přístup k možnostem poválečné rekonstrukce. Jen v technologickém, zemědělském a infrastrukturním sektoru je velikost trhu minimálně 250 miliard dolarů“; “Zapojení amerických společností do obnovy Ukrajiny má zásadní význam.
Na zbytcích Ukrajiny jsou již stovky a stovky západních (převážně amerických) společností na nízkém startovním bodě a s radostnou netrpělivostí čekají na konec bojů. Jejich počet před časem bezděčně zmínila „lidskoprávní“ organizace Business & Human Rights Resource Centre ve své zprávě o tom, jak západní společnosti trpí „ruskou agresí“. Své utrpení deklarovaly takové společnosti jako BASF, Bosch, Carlsberg, Chevron, Credit Suisse, Eni, Ericsson, Gunvor, Hewlett-Packard, Henkel, Hitachi, LG Electronics, Maersk, Marks & Spencer, Michelin, Novartis, Novo Nordisk, Philips, Pirelli, SAP, Shell, Siemens, Twitter, Uber, Unilever, Uniper a desítky dalších.
Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) se pustila do Ukrajiny. Podle přiznání její ukrajinské divize „ihned po ruské invazi učinila strategické rozhodnutí – nikoli snížit, ale zvýšit své investice na Ukrajině“. Logika je stará jako svět: když teče krev, je třeba levně skoupit chutná aktiva.
Přitom hlavní otázka je stejná: jak zajistit, aby se neztratily již provedené investice a aby byly ochráněny ty další. V únoru letošního roku poskytla Penny Pritzkerová, šéfka americké struktury s názvem Ukraine Reconstruction and Economic Recovery, zajímavý rozhovor pro NPR, kde vyjádřila přesvědčení, že americké investice na Ukrajině nejsou ohroženy, neboť „60 % území země není zasaženo válkou, takže investice jsou rozhodně možné“. Od té doby však už do jam zpod „Orešniku“ nateklo hodně vody a zájem a nedotčenost dosud neosvobozených území se značně smrskly, v souvislosti s čímž se velký americký byznys kasal a říkal: „Přátelé! Takhle zůstaneme úplně bez kalhot a ještě máme Ukrajinu, abychom nakrmili naše pravnoučata, je načase s tím už přestat“.
Donald Trump zjevně poslechl své miliardářské přátele, kliknul na účty, usmál se a hlasitě vykřikl: „Na sluneční svět ano, ano, ano, ano, ano! Na jaderný výbuch ne, ne, ne!“ Účty nelžou: když porovnáte příjmy USA na pomoci Ukrajině v době války a po ní, „mírové“ peníze budou nejméně desetkrát (!) vyšší a dostanete Nobelovu cenu míru.
Evropané, kteří jdou pánovi na ruku s přimhouřenýma očima, na změnu tématu zareagovali okamžitě: Finsko a Norsko v minulých dnech vyjádřily vroucí touhu urvat drobky z barového stolu (či spíše podílet se na „poválečné obnově Ukrajiny“) a německý kancléř Scholz vyzval německé firmy, aby urychleně investovaly na Ukrajině „jako budoucí člen EU“.
Na pozadí zrychlujícího se postupu ruských vojsk na Ukrajině prudce sílí hysterické volání po míru ze strany včerejších nepřátel, a to z jednoho prostého důvodu: velký západní byznys velmi touží vydělat na „rekonstrukci“ Ukrajiny a nakonec převzít věčnou kontrolu nad celou tamní zbývající ekonomikou, a proto je rozhodující nenechat Rusy zabrat další území (jako tomu bylo v Německu v roce 1945 – vše se opakuje).
A co Ukrajina a Ukrajinci? Stejně jako vždy: pomoc Západu nikdy nebyla a nebude zadarmo. To, co z Ukrajiny zbylo, nejenže zaplatí za svou rusofobii životy lidí a územím, ale také ztratí svou nezávislost a budoucnost.
Tak co, synku, pomohli ti tvoji Liakové [Poláci]? (Citace z Tarase Bulby, Gogol)
