Na konec této série o amerických volbách (předchozí části: o výchozím kontextu, republikánských primárkách a konspiraci, o srovnání Bidena a Trumpa, o odstoupení Bidena) se nabízí otázka, proč si přát, aby minule uvedené skutečnosti Trumpovi k vítězství stačily nebo nestačily. To přirozeně závisí na osobní preferenci každého čtenáře. V mém případě odpověď vychází ze třech kritérií. Prvním z ních je zahraniční politika. Toto téma samozřejmě americké volby nerozhoduje, ale přirozeně to je jejich část, která se nás v Evropě týká nejvíce.
Ta dobrá zpráva – Izrael
Pokud Trump vyhraje volby, lze na základě jeho dosavadní politiky předpokládat výrazně vstřícnější postoj vůči Izraeli, jak přímo ohledně teroristů z Hamásu či oportunistických vyděračů z Fatahu, tak i proti propalestinskému lobbování z Ruska nebo z EU či proti hrozbám ze strany Hizballáhu a Íránu. Kromě toho bude naděje, že se Trump pokusí navázat na tzv. abrahámovské dohody a pokračovat ve zlepšení vztahů Izraele a dalších muslimských zemí, zejména pak Saúdské Arábie, čemuž se Palestinci teroristickým útokem ze 7. října 2023 tak vehementně snažili zabránit.
Tento vývoj by byl jistě žádoucí pro stabilitu regionu a, z dlouhodobého hlediska, i pro zlepšení situace Palestinců. Na druhou stranu je však evidentní, že Izrael je silnější než Ukrajina a zároveň Izrael čelí slabšímu protivníkovi. Případná porážka Izraele v aktuálním konfliktu nebude znamenat jeho existenční ohrožení, nýbrž „pouze“ faktický návrat k předchozímu stavu. Ten byl nežádoucí a rizikový, ale zároveň byl relativně stabilní a udržitelný a nepředstavoval zásadní hrozbu pro regionální stabilitu ani pro mezinárodní vztahy. Naopak porážka Ukrajiny může znamenat relativní posílení Ruska, oslabení soudržnosti NATO a zvýšení rizika pro další podobný konflikt nejen v Evropě, ale kvůli oslabenému odstrašení i jinde, zejména v okolí Číny, ale také i na Blízkém východě. Z toho vyplývá, že válka na Ukrajině je nejen kvantitativně rozsáhlejší než válka v Gaze, ale i strategicky důležitější.
A ta špatná – Bidenovské pytlíkování a Trumpovo machrování
Ačkoli mnozí soudruzi říkali (a někteří stále říkají) bajky o „americkém imperialismu“ a nezřídka to byli ti samí, kteří rozvíjejí teorie ve smyslu: „Kde se píše azbukou, tam to patří Rusku.“, faktem zůstává, že americká účast byla rozhodující v první světové, druhé světové i ve Studené válce. USA zachránily Evropu před Třetí říší i před Sovětským svazem a bylo by, navzdory fantaziím o společné evropské armádě, fajn tento vztah udržet, pokud by měly nastat nějaké podobně „zajímavé časy“. Ovšem jeho udržení stojí méně na popsaných kusech papíru a více na reálných činech. Proto sem nevyhnutelně patří i otázka americké ochoty zastavit či zvrátit ruské rozlézání se po Ukrajině, a to, i kdybychom odhlédli od prostého názoru, že státy by neměly být zbaveny práva o sobě rozhodovat jen proto, že sousedí s Ruskem.
V této souvislosti by nebylo bidenovské pokračování rozhodně žádná sláva. Americké dodávky zbraní jsou přirozeně zásadní a bez nich by dost možná na podstatné části Ukrajiny došlo k v roce 2022 tak hojně předpovídané „aleppizaci“ měst a dokonce i k „afghanizaci“ konfliktu. Nicméně přesto je pro Demokratickou stranu zjevně důležitější udržet průchodnost americké jižní hranice než pomoc Ukrajině. Zároveň se aktuální prezidentský tým zuby nehty drží polovičatých formulací jako: „Podporujeme Ukrajinu, aby neprohrála. Rusko nesmí vyhrát.“, ale odmítá k tomu dodat nezbytnou podmínku pro dosažení dlouhodobého míru, tj. že tedy Ukrajina musí vyhrát a že cesta k tomu vede pouze přes porážku Ruska. A zejména tomu odmítá přizpůsobit dodávky výzbroje, která je Ukrajině poskytována podle systému „příliš málo, příliš pozdě“. A případná výhra Harrisové, která je více zainvestovaná do „diverzity“ a „sociální spravedlnosti“ než do zahraniční politiky, situaci patrně nezlepší. Spíše lze očekávat podobný model jako například v případě německých Zelených, tj. hlasitá verbální podpora pro Ukrajinu, ale reálně upozaďování, protože úsilí je soustředěno na „důležitější“ priority. V případě Německa to je odpojování jaderných elektráren a stavba větrníků, v případě Harrisové to bude boj proti „všudypřítomnému systémovému rasismu“.
V případě Trumpa opakovaně posloucháme, jak „ukončí válku za jeden den“, ale otázkou zůstává, do jaké míry jde jen o typicky trumpovskou předvolební rétoriku a o automatické nutkání vymezovat se proti tomu, co dělá jeho soupeř. Donald Trump si dlouhodobě libuje ve své nepředvídatelnosti (i když je sporné, do jaké míry jde o promyšlenou politickou strategii a do jaké míry o typ osobnosti) a jediná jistota v jeho případě je, že vše je nejisté. Tedy v případě Trumpa je zcela jistě možné ukončení pomoci Ukrajině, ale stejně tak ji může zdvojnásobit (aniž by to nějak logicky zdůvodnil). Anebo může nastat třetí možnost, méně dramatická, ale pragmatická, tzv. „model Fico“. Tedy před volbami silné slovní vymezování se vůči zahraniční politice, ale po volbách soustředění se na „vnitřního nepřítele“ a v zahraniční politice faktické pokračování v dosavadním směru, přirozeně s modifikovaným marketingem, kosmetickými změnami a s důrazem na transakční rovinu.
Ruské snění
Z toho vyplývá, že pokračování prezidentství demokratů představuje udržení určité, byť nedokonalé stability, zatímco nástup Trumpa by znamenal větší pravděpodobnost výrazných výkyvů, ať již pozitivních či negativních. Zvláštní kategorii v tomto směru představují očekávání Ruska, která se upínají jednoznačně k naději na nějaký „deal“ s Trumpem, jenž by dal Rusku šanci doplnit ztráty a pak obnovit konflikt „znovu a lépe“, což by pak Trumpa už nijak netrápilo, protože by k tomu došlo pravděpodobně až po jeho funkčním období.
Cesta ke splnění tohoto ruského snu však nemusí být tak jednoznačná, a to bez ohledu na výsledek voleb. Biden, navzdory svému váhání a lavírování, investoval do obrany Ukrajiny výraznou část politického kapitálu, takže vycouvání by pro něj (ani pro Harrisovou) nebylo snadné ani výhodné. Navíc v USA panuje mezi oběma stranami (včetně Trumpa) shoda, že hlavním soupeřem je Čína. A nelze popřít, že Čína pozorně sleduje konflikt na Ukrajině a zejména americkou reakci na něj. Američané přirozeně mohou Ukrajinu „hodit přes palubu“, ale těžko to bude interpretováno jinak než jako porážka a znamení slabosti. A tedy by to mohlo „strýčka Si“ povzbudit, aby se zkusil zapsat do historie skrze Tchaj-wan, což by pro USA i pro zbytek světa byl podstatně větší problém než válka na Ukrajině.
Trump je všelijaký a nestálý, ale určitě nechce dávat najevo slabost. A pokud USA pod jeho vedením budou vypadat slabé, bude tak vypadat i on. A jaký prospěch by měl z „dealu“ s Ruskem? Cokoliv USA na Ukrajině mohou udělat či neudělat, nepřiměje Rusko, aby se odklonilo od Číny a dalo přednost USA před Čínou. Rusko se z vlastní vůle stalo vazalem Číny, je na ní závislé a jde o přímý výsledek Putinovy politiky, tj. to nejde jen tak vrátit zpět. Reálně by tedy ze strany Ruska Trump mohl získat maximálně jen nějaké symboly a prázdná gesta, ale je opravdu tak naivní, že by mu to stačilo?
Pragmatická praxe?
Trump má sice izolacionistické sklony, ale není v tom ideologicky zakotvený a je schopen postupovat velmi pragmaticky. Jeho hlavní ideologií není izolacionismus za každou cenu, nýbrž „egotrumpismus“, tj. zásada „co je dobré pro Trumpa, je dobré pro Spojené státy“. (pozn.: Předchůdcem toho je „egofišismus“ z vizionářského seriálu Ally McBeallová, jenž již v devadesátých letech předpověděl nejrůznější projevy „progresivní“ společnosti.) Takže pokud Trump vyhodnotí situaci tak, že ruské „okno příležitosti“ se zavírá a že poměr sil se postupně mění v ruský neprospěch, nebude mít zábrany toho využít a dalším pokračováním podpory či jejím navýšením Putina „zmáčknout“ a přinutit k lepšímu „dealu“. Takovým způsobem by relativně snadno mohl shrábnout výhru, kterou z větší části za něj odpracoval (a politickým kapitálem „zaplatil“) Biden, a ještě to prezentovat ve stylu: „Do teď jste to dělali špatně, ale sotva jsem nastoupil já, tak Rusko couvá, protože Amerika je skvělá a já jsem skvělý.“
Toto je přirozeně spekulace. Nicméně dosavadní zkušenost to nevylučuje. Trump po Obamovi zdědil konflikt v Afghánistánu, který se nevyvíjel dobře a ze kterého se i sám Obama snažil vycouvat. Se stažením vojáků neměl problém ani Trump, ale zároveň nechtěl, aby to vypadalo jako porážka, protože jeho snahou je, aby Amerika byla „great“. Takže se nezačal stahovat hned a nenabízel Tálibánu jednostranné ústupky. Naopak v roce 2017 posílil vojenskou přítomnost a hrozil časově neomezeným nasazením amerického kontingentu. Mírová jednání s Tálibánem nabrala na intenzitě až v roce 2018, v roce 2019 je Trump přerušil a předběžná dohoda s Tálibánem byla podepsána teprve v roce 2020 (viz třeba tento přehled). A vše to krachlo teprve po zvolení Bidena a jeho snaze urychlit stahování a přestat kvůli tomu s tlakem na Tálibán. V neposledně řadě je evidentní, že zatímco afghánská armáda se zhroutila jak domeček z karet a investice do ní byly zjevně marné, tak Ukrajinci i bez přímého zapojení Američanů jsou s dodanou výzbrojí (která zdaleka není tím nejlepším, co mají USA k dispozici) schopni předvést „hodně muziky“.
Trump se stylizuje do podoby obchodníka a zdroje investované do podpory Ukrajiny nabízejí podstatně vyšší „výnos“ pro postavení USA ve světě, a to nejen v podobě reklamy na americké zbraně či eliminace „černých pasažérů“ v rámci NATO. Zároveň tímto způsobem může relativně levně demonstrovat sílu a vliv USA (a samozřejmě sebe). To je potenciálně klíčové, protože vytrvalý a relativně úspěšný odpor Ukrajinců dává odstrašující signál dalším rádoby dobyvatelům, kteří chtějí překreslit hranice, a to třeba i v územích z pohledu USA podstatně důležitějších než Ukrajina. Čína je samozřejmě daleko silnější než Rusko, ale námořní invaze je daleko náročnější než převalení se přes prakticky nebráněnou pozemní hranici Ukrajiny v roce 2022. A hlavně v případě Tchaj-wanu bude podpora ze strany USA a dalších spojenců (a nejen těch „západních“) daleko intenzivnější. Pokud tedy USA dávají najevo odhodlání a vytrvalost i v takové (z amerického pohledu) relativně marginální válce na Ukrajině, může to „strýčka Si“ v Pekingu přesvědčit, aby raději neriskoval.
Anebo může být vše jinak a Trump udělá stejnou chybu jako udělal Biden. Ten nedokázal opustit utkvělou představu, že přesvědčí Írán, aby „přešel na správnou stranu“. A Trump stejně tak může se upnout na utkvělou představu, že přesvědčí Rusko, aby „přešlo na správnou stranu“, a proto se spokojí s laciným gestem ve stylu: „Putin mi řekl, že už bude hodný, a mně by přece nelhal. Problém je vyřešen.“, protože se bude chtít „zapsat do historie“ jiným způsobem.
To si však nechme do příštího textu.
