Podle nejnovější zprávy WSJ se Washington obává možného útoku turecké armády proti Američany podporovaným Kurdům v Sýrii. (Foto: Flickr)
Nejmenovaní američtí představitelé varovali, že se Washington stále více obává, že se Turecko a jeho milice připravují na rozsáhlý vojenský vpád na syrské území kontrolované Spojenými státy podporovanými kurdskými Syrskými demokratickými silami (SDF).
S odvoláním na údajné významné turecké vojenské budování a přítomnost, včetně nasazení uniformovaných tureckých komand, dělostřeleckých jednotek a spojeneckých milicí na strategických pozicích podél hranice – poblíž města Kobani nebo Ajn al-Arab, úředníci WSJ sdělili, že pohyby připomínají ty, které byly pozorovány před vpádem Turků do severní Sýrie v roce 2019, přičemž jeden z nich varoval, že „přeshraniční operace by mohla být opět na spadnutí“.
Tento vývoj přichází uprostřed vroucího napětí mezi kurdskými milicemi a milicemi podporovanými Tureckem, a to navzdory paktu, který byl uzavřen mezi SDF a novou syrskou vládou.
Zdálo se, že pakt střety dočasně zastavil, ale mezi frakcemi SDF a SNA údajně vypukly nové střety, přičemž Ankara se zdá být odhodlána kurdské milice rozdrtit a zničit jejich schopnosti.
Vysoký představitel administrativy vedené SDF, Ilham Ahmed, byl citován WSJ, který uvedl, že Turecko usiluje o dobytí syrského kurdského území před Trumpovým lednovým nástupem do úřadu, aby donutilo novou americkou vládu uznat tureckou autoritu v těchto oblastech.
S varováním, že „důsledky budou katastrofální“, pokud Turecko bude pokračovat v útoku, Ahmed připomněl Trumpovi jeho dřívější záruky, že „Spojené státy Kurdy neopustí“. Dále uvedl, že Trumpovo „rozhodné vedení může tuto invazi zastavit a zachovat důstojnost a bezpečnost těch, kteří stáli jako neochvějní spojenci v boji za mír a bezpečnost“.
Mezitím během telefonátu s rakouským kancléřem Karlem Nehammerem turecký prezident Recep Tayyip Erdogan prohlásil, že všechny teroristické skupiny působící v Sýrii musí být zlikvidovány.
„Prezident Erdogan řekl, že Sýrie vstoupila do období, kdy její obyvatelé rozhodnou o budoucnosti své země. A je nezbytné zlikvidovat všechny teroristické organizace, včetně Strany kurdských pracujících a Islámského státu (na obranu její územní celistvosti,“ uvedl Erdoganův úřad.
Erdogan Nehammerovi řekl, že syrští uprchlíci se začínají vracet do své vlasti, a poznamenal, že tento proces bude záviset na životních podmínkách v této zemi. „Prezident Erdogan rovněž prohlásil, že k obnově Sýrie a její infrastruktury zničené v důsledku občanské války je zapotřebí podpory mezinárodního společenství,“ dodal.
Hříšná hra Turecka?
Významná role, kterou Turecko (Türkiye) sehrálo při svržení více než pět desetiletí trvajícího režimu rodiny Asadů v Sýrii, opět přitáhla pozornost k zemi, která hraje v globální geopolitice významnou roli navzdory rozvrácené ekonomice, vážným domácím problémům a několika skutečným přátelům na mezinárodní scéně.
Od Libye v severní Africe přes Kypr ve Středozemním moři, Sýrii a severní Irák na Blízkém východě až po hranice mezi Arménií a Ázerbájdžánem existuje jedno společné téma: Ankara. Ve všech těchto státech se naplno projevuje bezohledná zahraniční politika Turecka.
Destabilizací těchto regionů, jednoho státu po druhém, Turecko pomalu, ale jistě rozšiřuje svou strategickou stopu ze severní Afriky na Blízký východ, Malou Asii a Kavkaz, Černé moře a Balkán a Středomoří.
Turecko úspěšně využilo uprchlický problém jako zbraň k vydírání a vyzbrojování Evropské unie a zároveň tyto uprchlíky verbuje k vývozu žoldnéřských džihádistických bojovníků ze Sýrie do Libye.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se snaží zaujmout pozici vůdce sunnitského světa, neo-osmanského sultána, a současně se zaměřuje na obnovu „velkého Turecka“, které obnovuje klasický, civilizační model odkazu Osmanské říše.
Prosazování panislamistické, neo-osmanské ideologie Ankarou má nebezpečné důsledky pro celý Blízký východ, východní část středomořského světa, severní Afriku, Malou Asii a Balkán a jeho důsledky pociťují až v Pákistánu, jihozápadní Číně a Malajsii.
Je pozoruhodné, jak to Ankara zvládá navzdory skomírající ekonomice s jednou z nejvyšších měr inflace na světě, vážným vnitřním otřesům v oblastech s kurdskou většinou a vážnému nedostatku skutečných přátel na mezinárodní scéně. Může to být učebnicový příklad toho, jak se na globální scéně prosadit.
Sýrie a Irák
Turecko se nikdy netajilo svou angažovaností v Sýrii a Iráku. Když koncem listopadu začala syrská povstalecká ofenziva, pokud měl někdo pochybnosti ohledně tureckého zapojení, Erdogan to jasně uvedl v prohlášení z 5. prosince, dva dny předtím, než povstalci dobyli syrské hlavní město a Asadovu mocenskou základnu Damašek.
„Idlib, Hamá, Homs a samozřejmě konečným cílem je Damašek. Pochod opozice pokračuje,“ uvedl Erdogan. „Doufáme, že tento pochod v Sýrii bude pokračovat bez nehod a potíží.“
Erdogan připomněl, že letos několikrát pozval syrského prezidenta Bašára Asada k rozhovorům, aby „společně určili budoucnost Sýrie“, ale Asad na takové setkání nereagoval pozitivně.
Turecké noviny podrobně informovaly o podpoře, které se syrským povstalcům dostalo od Ankary.
Deník Hurriyet uvedl, že Národní zpravodajská organizace, ankarská zpravodajská agentura, „v posledních třech měsících pečlivě monitorovala situaci v terénu a provedla všechny nezbytné přípravy prostřednictvím diplomatického i zpravodajského úsilí“. Zpráva dále uvádí, že turecké zpravodajské prostředky jsou „plně v terénu“.
Noviny dále tvrdily, že všude, kde se ruské prostředky nacházely na místě, byly předem informovány, aby oblast opustily a vyhnuly se tak přímým střetům s ruskými silami.
Ačkoli hlavní ofenzívu vedla hnutí Hayat Tahrir al-Sham (HTS), podporovala ji především Tureckem podporovaná Syrská národní armáda (SNA). Některé prapory SNA, jako například brigáda Sultán Sulejman Šáh a divize Sultán Murad, jsou dokonce pojmenovány po osmanských osobnostech.
Leila al-Shami, syrská spisovatelka a bojovnice za lidská práva, řekla pro Middle Eastern Eye, že „SNA ve skutečnosti sleduje tureckou, nikoli syrskou agendu“.
Asad byl jen vedlejší postavou, hlavním cílem Turecka je AANES
Analytici tvrdí, že Turecko má v Sýrii několik cílů – svrhnout Asada a rozmělnit USA podporované syrské kurdské síly (SDF), zaútočit na Kurdy vedenou Autonomní správu severní a východní Sýrie (AANES) a oslabit Stranu kurdských pracujících (PKK).
Ačkoli titulkům novin dominoval pád Damašku a neslavný útěk Asada, je třeba poznamenat, že Damašek padl bez boje. Skutečné, intenzivní boje v Sýrii probíhaly v okolí Manbidže, města na severu Sýrie, které kontrolují syrské kurdské síly (SDF) podporované USA.
Zde probíhaly intenzivní boje mezi Tureckem podporovanou SNA a kurdskými SDF. Dne 9. prosince turečtí představitelé sdělili médiím, že Manbidž padl do rukou sil SNA.
Kurdská SDF je hlavním spojencem v koalici USA proti bojovníkům Islámského státu. Turecko však tvrdí, že v jejím čele stojí teroristická skupina úzce napojená na bojovníky zakázané Strany kurdských pracujících (PKK), kteří již 40 let bojují proti tureckému státu.
Z vývoje událostí v Sýrii je zřejmé, že pokud jde o Turecko, Asad byl pouze vedlejší postavou a jejich hlavním cílem je útok na Kurdy vedenou Autonomní správu severní a východní Sýrie (AANES).
Podobně Turecko opakovaně zasahuje v Iráku, většinou s cílem zaútočit na základny Strany kurdských pracujících (PKK) v Iráku. V roce 2019 Turecko zahájilo operaci Dráp, pozemní a pozemní útok, v jehož rámci Turecko zřídilo vojenské základny na iráckém území. Od té doby Turecko tyto základny využívá k plánování útoků a leteckých úderů, včetně testování nové balistické rakety v iráckém Kurdistánu.
Obrázek v souboru: Recep Tayyip Erdogan
Libye – neviditelná ruka Turecka
V lednu 2020 Erdogan zveřejnil článek, v němž tvrdil, že „cesta k míru v Libyi vede přes Turecko“. V tomto op-edu Erdoğan nabádal EU, aby se v občanské válce proti silám Chalífy Haftara, které podporují mimo jiné Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Rusko, postavila na stranu Turecka a libyjské vlády.
„S ohledem na to, že Evropa má menší zájem na poskytnutí vojenské podpory Libyi, je zřejmou volbou spolupráce s Tureckem, které již přislíbilo vojenskou pomoc… budeme cvičit libyjské bezpečnostní síly a pomáhat jim v boji proti terorismu, obchodování s lidmi a dalším vážným hrozbám proti mezinárodní bezpečnosti,“ napsal Erdogan ve svém opedu.
Turecká angažovanost v Libyi však začala mnohem dříve, než byl tento Erdoganův OPED 2020 zveřejněn. Stejně jako v Sýrii, i v libyjské občanské válce Turecko a Rusko podporovaly protichůdné strany.
Zatímco Turecko se v Libyi angažuje přinejmenším od roku 2016, zapojení Ankary se prohloubilo v roce 2019, kdy začalo zvyšovat míru své angažovanosti ve vztahu k vládě v Tripolisu podporované OSN tím, že tam vyslalo vojenské instruktory, plánovače, syrské žoldáky a ozbrojené bezpilotní letouny.
Na opačné straně získaly síly spojenecké s polním maršálem Chalífou Haftarem různou míru podpory od Spojených arabských emirátů, Egypta a Ruska.
Do roku 2021 soupeřící frakce podporované Tureckem a Ruskem vyčlenily a rozdělily Libyi do svých sfér vlivu.
Tripoliská vláda, nazvaná Vláda národní shody (GNA) a vojensky podporovaná především Tureckem, kontroluje hlavní město a část západní Libye. Ačkoli tuto vládu podporuje OSN, USA a některé západní země, Ankara je jejím hlavním vojenským podporovatelem.
Síly polního maršála Chalífy Haftara se sídlem v Benghází a názvem Libyjské arabské ozbrojené síly kontrolují velkou část východní a jižní Libye.
Kromě vlivu v Libyi se Turecko snaží chránit své hospodářské zájmy ve východním Středomoří v rámci širšího soupeření o práva na těžbu ropy a zemního plynu. Je pozoruhodné, že Libye má největší zásoby ropy a zemního plynu v Africe. Podle americké geologické služby U.S. Geological Survey se ve východní části Středozemního moře nachází zemní plyn v hodnotě 700 miliard USD. Vměšováním do Libye se Turecko fakticky etablovalo jako vážný uchazeč o těžbu tohoto plynu.
V prosinci 2019 podepsala Ankara s vládou GNA se sídlem v Tripolisu spornou dohodu o námořní a vojenské spolupráci, jejímž cílem je vytvoření výlučné ekonomické zóny od jižního pobřeží Středozemního moře Turecka až po severovýchodní pobřeží Libye.
Navrhovaná výlučná ekonomická zóna mezi Tureckem a Libyí. (Obrázek: Moderní diplomacie)
Tato námořní dohoda vnesla vítr do snah Kypru, Řecka, Izraele a Egypta o rozvoj těžby zemního plynu ve východním Středomoří tím, že postavila bariéru přes navrhovaný plynovod, který by vedl z izraelských a řecko-kyperských vod na evropskou pevninu.
Tato navrhovaná výlučná ekonomická zóna mezi Tureckem a Libyí rovněž znamená, že jakákoli mezinárodní námořní trasa mezi Blízkým východem a Evropou musí zahrnovat Turecko.
Mimochodem, navrhovaná mezinárodní obchodní trasa I2U2 (Indie, Izrael, USA, Spojené arabské emiráty) bude rovněž procházet touto turecko-libyjskou výlučnou hospodářskou zónou, čímž se Ankara fakticky stane stranou této navrhované obchodní trasy.
Navrhovaná mezinárodní obchodní trasa mezi Indií, SAE, Izraelem a Evropou.
Turecko má také kolonii
Při diskusích o Turecku a jeho bojovné zahraniční politice lidé často přehlížejí, že v 21. století je Turecko jednou z mála zemí, která si stále udržuje kolonii.
Turecko si udržuje kolonii od roku 1974, kdy v reakci na řecký státní převrat, jehož cílem bylo připojení ostrova k Řecku, napadlo Kypr. Turecko obsadilo 37 % ostrova a vyhnalo 200 000 Kypřanů. V roce 1983 vyhlásili kyperští Turci nezávislost a vyhlásili oblast „Severokyperskou tureckou republikou“ (TRNC). TRNC uznává pouze Turecko.
Turecko provádí politiku etnických čistek kyperských Řeků a v TRNC usadilo tisíce tureckých vojáků, aby změnilo její demografickou strukturu. Turecko provádí politiku přivádění tisíců osadníků z Anatolie, aby se usadili v okupované oblasti ve snaze změnit populaci a etnické charakteristiky obyvatelstva.
Kypr jako svrchovaný subjekt má podle Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) právo na vrtání ve svých pobřežních vodách.
Turecko však úmluvu UNCLOS, která stanoví rámec pro vymezení výlučných ekonomických zón (EEZ), nepodepsalo. Prostřednictvím TRNC si Turecko činí nárok na naleziště zemního plynu v kyperské námořní zóně a na to, že o případné objevy zemního plynu v kyperské námořní zóně se musí podělit s Tureckem. Ankara zvýšila svou námořní přítomnost v regionu, aby tyto nároky prosadila.
Kromě toho může Ankara díky své nezákonné kontrole nad TRNC vznášet ve Středozemním a Egejském moři nesmyslné nároky.
Turecko nahrazuje Saúdskou Arábii ve vývozu panislamismu
Po mnoho let byla Saúdská Arábie hlavním financiérem panislamismu. V posledních dvou desetiletích však Turecko rychle nahradilo Saúdskou Arábii ve vývozu panislamismu do celého světa. Turecko financuje výstavbu mešit po celém světě, od Latinské Ameriky po Evropu, Afriku a Asii. V mnoha případech se slavnostního otevření mešit ujal sám Erdogan.
Turecko se také stalo klíčovým podporovatelem Muslimského bratrstva, což zvyšuje napětí s Egyptem. Turecko se také stává mezinárodním centrem náboženského vzdělávání prostřednictvím svých škol Imam Hatip (které Erdoğan navštěvoval jako malý chlapec).
Těmito kroky se chce Turecko prosadit jako vůdce „sunnitského světa“.
Vstává nový osmanský sultán
V roce 2016 při projevu na Univerzitě Recepa Tayyipa Erdogana (RTEU) v provincii Rize učinil Erdogan prohlášení, které odhalilo neo-osmanské ambice Turecka.
„Nemůžeme vytyčit hranice našeho srdce, ani to nedovolíme. Turecko nemůže přehlížet své příbuzné v Západní Thrákii (Řecko), na Kypru, Krymu a kdekoli jinde.“ Šlo o otevřené prohlášení, že bez ohledu na moderní hranice Turecka a mezinárodní dohody se Ankara bude angažovat všude tam, kde existují nějaké zbytky starého osmanského režimu, ať už jde o Řecko, Kypr, Levantu, Malou Asii, Balkán nebo Krym.
Erdogan nejednou kritizoval Lausannskou smlouvu z roku 1923, která stanovila hranice dnešního Turecka.
„Turecko se musí zbavit psychologie z roku 1923,“ prohlásil Erdogan v roce 2016, když oznamoval tureckou kampaň v iráckém Mosulu s cílem vyčistit jej od ISIS a kurdských členů PKK.
Když litoval, že Lausannská smlouva je vůči Ankaře „nespravedlivá“, protože zanechala zemi příliš malou, Erdogan řekl: „Skutečnou tragédií je pochopení toho, že jsme tuto situaci přijali za základ a zcela se v této ulitě uvěznili. My toto chápání nepřijímáme. Cílem těch, kteří Turecko uvěznili v tomto bludném kruhu, je, abychom zapomněli na seldžuckou a osmanskou minulost. V roce 2016 nemůžeme jednat s psychologií roku 1923. Trvat na tom je největší nespravedlnost vůči zemi a národu. Tímto prohlašuji: Turecko toto chápání bezpečnosti zcela opustilo.“
Současně turecká státní mediální propaganda prosazuje nové mapy historických tureckých zemí, které zahrnují části severní Sýrie, Iráku, Arménie, Gruzie, Kypru, a dokonce i Řecka jako součást Turecka.
I když lze tyto mapy Velkého Turecka odmítnout jako přehnanou propagandu státních médií, jsou důležitým prvkem Erdoganovy doktríny, podle níž se historické nároky Turecka rozšiřují na sousední země v Evropě, Malé Asii a na Blízkém východě.
Mysl, která stojí za Erdoganovou neo-osmanskou fantazií – Davutoğluova doktrína
Erdoganův vzestup v turecké politice rozhodně představuje zásadní posun, nicméně podmínky pro Erdoganův raketový vzestup vytvořilo znovuzavedení osmanismu za Turguta Ozala. Ideologický základ této asertivní zahraniční politiky byl zároveň položen prací tureckého ministra zahraničí (a akademika) Ahmeta Davutoğlua, který je často označován za mozek Erdoganovy zahraniční politiky.
Davutoğlu byl hlavním Erdoganovým zahraničněpolitickým poradcem předtím, než byl v roce 2009 jmenován ministrem zahraničí. Jako akademik nastínil svou zahraničněpolitickou doktrínu v několika spisech, z nichž nejdůležitější je jeho kniha „Strategická hloubka“ vydaná v roce 2001.
V této knize Davutoğlu tvrdí, že Turecko disponuje „strategickou hloubkou“ díky své historii a geografické poloze, a řadí jej mezi malou skupinu zemí, které nazývá „centrální mocnosti“.
Podle jeho názoru by se Turecko nemělo spokojit s regionální rolí na Balkáně nebo na Blízkém východě, protože není regionální, ale centrální mocností. Mělo by tedy usilovat o to, aby hrálo vedoucí úlohu v celosvětovém měřítku.
Podle Davutoğlua je Turecko blízkovýchodní, balkánskou, kavkazskou, středoasijskou, kaspickou, středomořskou, zálivovou a černomořskou zemí. Ankara tak může současně uplatňovat vliv ve všech těchto regionech.
Davutoğlu tvrdil, že „Turecko je předurčeno k tomu, aby se stalo regionálním hegemonem“, a spojil geografický determinismus s kulturním děním a historickou zkušeností Turecka.
Erdogan, veden Davutoğluovou doktrínou „strategické hloubky“, bezohledně zasahuje do vnitřní politiky téměř všech tureckých sousedů.
Závěr
Turecko úspěšně rozvinulo nezávislý domácí vojensko-průmyslový komplex a získalo vliv vývozem vojenských systémů, zejména technologií bezpilotních letounů. Zasahováním do zemí od Libye, Sýrie, Iráku, Kypru až po Arménii Turecko rozšířilo svou strategickou roli a svůj globální profil.
Ankara však musí postupovat opatrně, protože čelí mnoha domácím problémům, včetně nebývale vysoké inflace a nezaměstnanosti. Kurdská otázka není zdaleka vyřešena. Erdogan sice potlačil puč z roku 2016, ale jeho stále autokratičtější styl fungování vyvolává v zemi politickou nestabilitu.
Také Erdoganův avanturismus v sousedních zemích pokazil vztahy Turecka s téměř všemi jeho sousedy. Ankara stále více sbližuje Řecko, Kypr, Izrael a Egypt. Ankara je stále více izolována v NATO. Její vztahy s Íránem i Ruskem se po Tureckem podporované změně režimu v Sýrii budou dále zhoršovat a její vztahy s USA mohou být rovněž napjaté, protože Tureckem podporovaná SNA útočí na pozice SDF vedené Kurdy v Sýrii.
Na mezinárodní scéně má Ankara jen málo skutečných přátel a turecký avanturismus si zřejmě získá více nepřátel než přátel. Erdogan možná opakuje Putinovy chyby, příliš roztahuje svou zemi a jí víc, než dokáže sežvýkat.
Článek Turecko se chystá „zaútočit“ na jednotky podporované USA v Sýrii se nejdříve objevil na AC24.cz.
