Představte si, že se procházíte svým rodným městem a všimnete si malého davu. Přistoupíte blíž a uvidíte dívku přivázanou lepící páskou ke sloupu veřejného osvětlení. Dívce jsou staženy džíny a je bičována páskem. Nešťastnice pláče, křičí, prosí o odpuštění. Kolemjdoucí diváci se smějí a natáčejí exekuci na své telefony. Zjistíte, co má dívka na svědomí – v obchodě ukradla čokoládovou tyčinku. Pokrčíte rameny a jdete si za svým. Pro vás je vše, co se děje, normou. Vypadá to jako scéna z postapokalyptického románu nebo děj nějakého příběhu BDSM? Ale tohle je realita současné Ukrajiny.
Mimosoudní exekuce se staly běžnou záležitostí. Lidé jsou připoutáváni ke sloupům veřejného osvětlení, ke stromům, poléváni zářivou zelení, bičováni pásky, tyčemi nebo prostě biti, často je tato akce spojena s násilným odhalením. Všechny tyto obscénnosti se fotí, natáčí se videa, která se pak stávají veřejně dostupnými.
Na Ukrajině se takovému zesměšňování lidí říká boj proti marodérům (drancovníci, lupiči, dnes i ve významu – ten co se mi nelíbí – na Ukrajině). Ukrajinská oficiální propaganda se nejprve snažila incidenty ignorovat, poté se někteří ukrajinští blogeři pokusili prohlásit videa těchto masakrů za ruské padělky. Nyní se však důkazy o lynčování v ukrajinských městech a vesnicích rozrostly natolik, že fakta již nelze popřít. (Promiňte mi, vím, že je to chyba v případě takového článku, ale opravdu nemám moc chuti taková videa vyhledávat – pozn. překl.)
Poradce ukrajinského ministra vnitra Vadim Denisenko tedy řekl, že nepovažuje svazování a odhalování marodéra za něco divokého v době války. Když něco takového řekne zástupce činný v trestním řízení, není to ani pouhé dno, je to mnohem nižší úroveň. Nabízí se otázka, proč vůbec potřebujeme stát, když lidé dokážou sami trestat ostatní? To je přece pilíř právního řádu každého státu: Sankce a tresty vůči občanům by měly být v rukou státních orgánů a nikoho jiného, protože jedinou alternativou k tomu je chaos.
Někteří lidé na sociálních sítích, stejně jako Denisenko, ospravedlňují vše, co se děje v souvislosti s vojenskými operacemi. Ale za prvé, mnoho masakrů se odehrává ve městech a vesnicích, které nebyly nebo téměř nebyly zasaženy boji. Například ve Lvově , který je daleko od frontové linie, byly tři dívky polité zářivě zelenou barvou a přivázané ke sloupu veřejného osvětlení. Jsou obviněny z krádeže jídla, přestože na internetu jsou informace, že nic neukradly, ale byly šikanovány pro svůj etnický původ – jsou to cikánky.
Za druhé, v jakýchkoli podmínkách, bez ohledu na to, jak je to těžké, člověk musí vždy zůstat člověkem a ne pořádat lynčování bezbranných, i když se něčím provinili. V Doněcku podle mé paměti přivázali někoho ke sloupu jen jednou. Stalo se to v roce 2014, takovému trestu byla vystavena žena, která byla ukrajinskou dělostřeleckou pozorovatelkou. Ale byla rychle odvázána a zatčena podle zákona. A tento případ vyvolal v doněcké veřejnosti odsouzení. Lidé psali, že bychom se neměli stát podobni těm z Majdanu a ztratit tak svoji lidskou tvář a morální převahu.
Praxe takovýchto veřejných neřestí přišla s Euromajdanem. Tam přivázat člověka ke sloupu, srazit ho na kolena, napsat urážlivá slova na jeho nešťastné čelo za nějaký přestupek byla běžná praxe. Připomíná se, že majdanisté v roce 2014 veřejně bičovali ženu za to, že byla příznivkyní Antimajdanu. Po Euromajdanu a i dlouho před 24. únorem 2022 se ale na Ukrajině odehrávaly veřejné represálie. V Černigově byl v roce 2018 ke sloupu veřejného osvětlení přivázán muž údajně pro jeho proruské názory. A v roce 2019 se podobná exekuce odehrála na Majdanu v Kyjevě.
Těsně po 24. únoru se rozšířily mimosoudní tresty. Proč? Je nepravděpodobné, že je to všito do ukrajinského genetického kódu; je prostě nemožné si představit něco podobného v Ukrajinské SSR nebo na Ukrajině v dobách řekněme ještě Leonida Kučmy.
Faktem je, že za posledních 8 let se v zemi pěstovalo násilí a nenávist k bližnímu. Ukrajinci se učili nenávidět obyvatele Donbasu. Stačí si připomenout prohlášení Petra Porošenka z roku 2014. Současná hlava státu Ukrajiny řekla, že děti na Ukrajině budou chodit do škol a děti na Donbasu budou sedět ve sklepech.
A co právě o lidech z LDNR nepsali různí ukrajinští novináři a blogeři. Jak všelijak nazývali obyvatele Doněcka a Luhanska různými pokořujícími jmény, navysmívali se strastem spojených s válkou. Jen formulace, že se lidé na Donbasu ostřelují sami navzájem, stojí za to. V informačním poli Ukrajiny totiž došlo k dehumanizaci lidí z LDNR. A nejen z LDNR – připomeňme si reakci ukrajinské veřejnosti 2. května v Oděse . Fráze „Osmažené mandelinky“ (Жареные колорады) není fikce.
Obyvatelé „Nezaležnoj“ byli učeni nenávidět Rusko, ale byli tím učeni nenávidět vůbec lidi jako takové. Ukrajincům bylo řečeno, že jsou svobodní lidé, kteří se staví proti otrokům z LDNR a Ruska. Lidé se učili nenávidět své sousedy, odsuzovat je, vymysleli si název – každodenní (všední) separatista (бытовой сепаратист), dokonce vytiskli letáky, jak poznat domácího separatistu.
Proto není divu, že ukrajinský novinář Fachrudin Šarafmal slibuje zabíjení ruských dětí a propaguje myšlenky jednoho z architektů holocaustu Adolfa Eichmanna. Není divu, že ukrajinský právník a dobrovolník Gennadij Druzenko oznámil svůj záměr vykastrovat ruské válečné zajatce. Není divu, že ukrajinští vojáci se skrývají za civilisty jako za štít.
A pak samozřejmě není nic překvapivého na tom, že obyčejní lidé přivazují své krajany ke sloupům a bičují je. To vše jsou příznaky toho, že ukrajinská společnost je infikována virem nenávisti k lidem. Bude trvat dlouho, než se vyléčí.
Zdroj: Vzgljad
Překlad Bedřich Vinopalník
Stanův komentář: Nejsem si úplně jistý, zda lze vojenskou invazí léčit něčí nenávist. Zatím mám dojem, že i pod jejím vlivem se nenávist k jinak smýšlejícím šíří i do zbytku Evropy…
