DANIEL KAISER
Poslední dobou se zprávy z Východu nesou v mírně optimistickém duchu: ukrajinská armáda díky pokroku v zacházení s drony zastavila postup Rusů; z fronty se i na ruské straně konečně stává zóna smrti; ukrajinské drony pronikají hluboko do vnitrozemí agresora a poškozují jeho vojenskou a energetickou infrastrukturu. Málokdo sice ještě fantazíruje o tom, že by se podařilo vytlačit Rusko z Donbasu nebo Krymu, ale jakousi obří útěchou má být konstatování, že Ukrajina se během války stala vojenskou velmocí a že tuto kvalitu jí ani po válce už nikdo nevezme. Takže je asi na čase zajímat se o povahu této rodící se Sparty Východu.
Kyjev sice od roku 2001 (!) nebyl schopen uspořádat sčítání lidu, avšak bývalá tisková sekretářka prezidenta Zelenského Julia Mendelová uvádí, že pod jeho vládou žije už jen 25 milionů lidí, což je polovina počtu v době získání nezávislosti. Z těch 25 milionů občanů tvoří 11 milionů důchodci. Na twitterových účtech Mendelové a dalších exulantů, jako jsou univerzitní učitelé Ivan Kačanovskyj, Volodymyr Iščenko nebo Marta Havryšková, lze zhlédnout stovky videí násilných odvodů mužů z ukrajinských vesnic, z ulic měst, z trolejbusů, tramvají, nákupních center. Srdcervoucí metoda k doplňování armádních stavů má svůj hořký název: busifikace.
Podle oficiálních údajů stát eviduje 300 tisíc mužů, kteří se vyhýbají vojenské službě, buď v zemi, nebo za hranicemi. O to větší váhu na dnešní Ukrajině získala ta část mužské populace, jež ve válce s Ruskem pokračovat chce až do hořkých konců. V této frakci od počátku udávají tón etnonacionalisté a ti se zpravidla opírají o fašistické tradice ukrajinského boje za nezávislost jak na Moskvě, tak na předválečné Varšavě.
Minulé pondělí se Volodymyr Zelenskyj zúčastnil slavnostní repatriace ostatků jednoho z vůdců Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Andrije Melnyka na Národní vojenský hřbitov u Kyjeva. Prezident při té příležitosti vyslovil uznání všem, kdo svým nasazením umožňují návrat „velkých ukrajinských postav“ do vlasti tak, aby národ získal „svůj vlastní panteon hrdinů“. Melnyk coby občasný soupeř a pak zase spojenec hitlerovského Německa nese hlavní odpovědnost za masakry polského obyvatelstva na Volyni v roce 1943 (a ovšem předtím spoluodpovědnost za pogromy na Židech nebo vraždění „proruských“ Ukrajinců). Rehabilitace Melnyka plus rozhodnutí Zelenského udělit elitní jednotce armády čestný titul „Hrdinové UPA“ vzbudily rozruch v Polsku. Není to jen prezident Karol Nawrocki, který žádá odejmout Zelenskému polský Řád bílé orlice, pobouřen je třeba i Lech Wałęsa. Pobouřen by ale vlastně mohl být jakýkoli Evropan a samozřejmě by pobouřeni mohli být Ukrajinci, jejichž předci ve velké většině bojovali v Rudé armádě: z Melnykovy frakce nacionalistického hnutí se za války rekrutoval základ haličské divize SS.
Jak to, že oficiálně proti Zelenského politice paměti protestují jen Polsko a Izrael? Není to přitom jen historická symbolika, tady nejde jen o desítky měst s pomníky a ulicemi Melnyka, Stěpana Bandery, Romana Šuchevyče nebo dalších fašistů a válečných zločinců. Tady jde o pluk Azov, jehož zakladatel Andrij Bileckyj kdysi řekl, že posláním ukrajinského národa je „vést bílou rasu… do vítězné křižácké výpravy proti podlidem řízeným Semity“. Občasná námitka, že ty výroky popírá nebo že je pronesl dávno, že vůbec význam jeho a jemu podobných se nafukuje, bledne při pohledu na dnešní titulaturu. Dnes je Bileckyj brigádním generálem a velí Třetímu armádnímu sboru.
I Rusko má ovšem své neonacisty, zní správný protiargument. Nicméně přední Rus v oboru, Denis „Bílý král“ Kapustin, coby neonacista vyhoštěný z Německa se zákazem vstupu do Schengenu, našel i se svým Ruským dobrovolnickým sborem útočiště na Ukrajině.
Všude po Evropě neustále odhalujeme hnědé nebezpečí, vesměs tam, kde žádné není. Každá populistická strana zhnědla v ten moment, kdy se postavila proti masovému přistěhovalectví. Kupodivu to nebezpečí nevidíme v jediné zemi Evropy, která má s neonacismem těžký problém. A ne, není pravda, že obranná válka musí vést k jeho posilování.
ECHO 24
