Saljut 3 byla vesmírná stanice vypuštěná nosnou raketou Proton 25. června 1974. Oficiálně šlo o civilní zařízení, ve skutečnosti se však jednalo o první operační modul přísně utajovaného vojenského programu Almaz.
Foto: Saljut 3 | Wikimedia Commons / Public domain
Sovětští inženýři, obávající se toho, že by se američtí astronauti mohli pokusit přiblížit, monitorovat nebo dokonce sabotovat jejich stanici, tajně namontovali na její trup upravený automatický letecký kanón Richter R-23M ráže 23 mm. Tím vznikla první známá ozbrojená orbitální platforma v historii.
Tento kanón nebyl původně určen pro vesmír. Šlo o zbraň vyvinutou pro bombardéry Tu-22, schopnou extrémně vysoké kadence palby. Pro použití ve vakuu musela být upravena – zejména systém mazání, zapalování a odvodu tepla. Ve vesmíru totiž nefunguje chlazení prouděním vzduchu a jakýkoli přehřátý mechanismus by se mohl rychle stát nefunkčním.
Systém nesl označení Ščit-1 (Щит-1) a zásoba činila přibližně 32 nábojů. Nutno podotknout, že i samotná střelba z kanónu ve vesmírném vakuu představovala obrovské technické výzvy. Protože byl kanón pevně připevněn k trupu, musela se k zaměření cíle natáčet celá stanice.
Zásadním problémem byl zpětný ráz. Ve stavu beztíže by mohl jediný výstřel rozkmitat celou konstrukci, narušit orientaci nebo dokonce změnit oběžnou dráhu. Sovětští inženýři proto přišli s řešením: synchronizovali palbu kanónu s orientačními tryskami stanice. Ty se zažehly přesně ve stejný okamžik jako výstřel a kompenzovaly vzniklý impuls.
Další otázkou bylo samotné zaměřování. Saljut 3 nebyl vybaven moderními zaměřovacími systémy, jaké známe dnes. Využíval optické systémy a periskopické zaměřovače, podobné těm z vojenských letadel. Posádka nebo pozemní řízení musely cíl nejprve přesně identifikovat a následně upravit orientaci celé stanice.
Zbraň byla pravděpodobně určena především k obraně proti inspekčním satelitům nebo hypotetickým pokusům o zachycení stanice. V praxi šlo ale spíše o demonstraci technologických možností než o reálně použitelný bojový systém. Přesnost zásahu v kosmickém prostoru, kde se objekty pohybují rychlostí několika kilometrů za sekundu, by byla extrémně nízká.
Když se stanice v lednu 1975 blížila konci své provozní životnosti, rozhodlo se její pozemní řízení provést test kanónu. Jakmile se kosmonauti bezpečně vrátili na Zemi, byl systém aktivován na dálku. Stanice zaměřila předem určený cíl a jednotlivými ranami vypálila několik střel.
Podle dostupných informací proběhl test úspěšně. Nebyly zaznamenány žádné kritické odchylky v orientaci stanice ani nebezpečné vibrace. Přesné výsledky střelby však zůstaly utajeny a dodnes nejsou k dispozici detailní technické záznamy.
Krátce nato byl Saljut 3 stažen z oběžné dráhy a 24. ledna 1975 shořel nad Pacifikem v atmosféře. Stalo se tak po 214 dnech provozu a spolu se stanicí zanikla i většina důkazů o existenci tohoto unikátního zbraňového systému.
Program Almaz ale nekončil. Na stanici Saljut 5, která byla posledním z těchto vojenských modulů, se podle dostupných informací počítalo s pokročilejším systémem označeným Ščit-2. Ten měl využívat neřízené rakety místo kanónu, což by eliminovalo problém zpětného rázu, ale přineslo jiné komplikace – především v oblasti řízení palby a bezpečnosti vlastního objektu.
Celý koncept ozbrojených vesmírných stanic byl nakonec opuštěn. Důvodem nebyla jen technická náročnost, ale i změna charakteru studené války ve vesmíru. Namísto přímého ničení cílů se pozornost přesunula k průzkumu, špionáži a elektronickému boji.
Saljut 3 tak zůstává unikátní epizodou v historii kosmonautiky – důkazem, že i ve vesmíru se počítalo s použitím klasických zbraní.
Závěrem lze říci, že orbitální kanón nebyl slepou uličkou, ale spíše experimentem na hranici technických možností své doby. Ukázal, jak daleko byly obě supervelmoci ochotny zajít, pokud šlo o vojenskou převahu – a to i mimo atmosféru Země.
Zdroj: Kabinet Kuriozit
