FILIP ŠEBESTA
Někteří komentátoři dnes tvrdí, že woke ideologie je za zenitem. Zmiňoval to v poslední době například Ondřej Štindl v Echu (i když on měl na mysli spíše Spojené státy, což je asi něco trochu jiného). Po tom, co k člověku dolehly útržky ze zahájení pařížské olympiády a z následné debaty nad přijetím podoby úvodního ceremoniálu širokou veřejností, to moc na ústup woke nevypadá.
Ozvalo se celkem dost kritiky, což je velmi pozitivní. Je vidět, že tváří v tvář nepříčetnostem, jaké se odehrávaly v Paříži, přeci jen řada lidí v sobě objevuje zdravý základ. Ba co víc, nebojí se na jeho bázi projevit svůj názor. To je pozitivní a vůbec ne samozřejmá zpráva.
Vzteklá reakce na toto kritické přijetí olympijského zahajovacího ceremoniálu od lidí, kteří jinak neustále mluví o potřebě projevovat veřejně své „pravé já“ a své nejniternější, intimní, pocity a tužby, je příznačná. Jejich řeči o svobodě, která se prý měla projevit v podobě oné obscénní, nevkusné show, je zcela nekonzistentní s jejich zuřivým odsudkem těch, kdo svobodně projevili opačný názor. O svobodu zde evidentně nejde. Ta je touto skupinou lidí instrumentalizována jen když se jim hodí pro prosazování konkrétního souboru „hodnot“.
Na českých sociálních sítích se kritická recepce zahajovacího ceremoniálu v zásadě scvrkla do přihlouplé (a oboustranně) ahistorické půtky o povahu a dějiny křesťanství a katolické církve („má na rukou krev“, „křížové výpravy“, „upálení Mistra Jana Husa“ atd.). Někteří progresivní kněží a evangeličtí kazatelé tvrdili, že Ježíšovi by se celá akce zamlouvala. Odsuzoval by prý naopak její bigotní přijetí většinou pohoršených občanů, kteří, jak mnozí psali, jen projevili svou „malost“ a nedocenili světovost spektáklu, jenž jim zde byl předložen. Lidem, kteří nenašli v podobě zahajovacího ceremoniálu zalíbení, bylo sdělováno, že jsou jen přecitlivělí a že to transvestity by dnes Ježíš pozval ke stolu ve Večeřadle. Není důvod svévolně vykládat Kristovo učení, nicméně stojí za to si asi připomenout, že Ježíšova radikální láska rozhodně nezrušila nic ze Starého zákona.
Symbolem olympijského sportu byl odnepaměti ideál mužské krásy – Diskobolos, dnes se symbolem olympiády stala nesportovně obézní potetovaná lesba obklopená transvestity představující – kdo ví proč – Krista při Poslední večeři. Tedy v posvátném okamžiku, na nějž navazují křesťané tisíce let. „To konejte na mou památku“, slyší katoličtí věřící v rámci eucharistické liturgie ozvěnu dva tisíce let starých Kristových slov. Karikatura tohoto posvátného okamžiku se právem stala emblematickým momentem celého zahajovacího ceremoniálu her.
Redukce toho, co se kolem Seiny dělo, jen na spor o křesťanství, je ale zavádějící. Je projevem snahy těch, kdo hájí neobhajitelné, přenášet míč na druhou stranu hřiště, kde – a to je potřeba si přiznat – stojí v dnešní post-křesťanské Evropě jen velmi slabá obrana, vybavená chabými argumenty, jejíž povrchní slupkou protivník bez větších obtíží proniká. Bohužel mnozí diskutující tuto taktiku přijali a v dobré víře vedli nesmyslné a zbytečné spory míjející se s podstatou.
Pařížský ceremoniál totiž nebyl „jen“ o urážce křesťanství. Byl urážkou celé západní civilizace, její dřívější vznešenosti, touhy po kráse, touhy po dokonalosti – včetně té sportovní – které stojí už na antických základech.
Symboly jsou důležité. Snaha vnutit radikální nenormalitu jako nový normál, a obrátit význam našich civilizačních hodnot naruby není jen rozpustilým barevným třeštěním. Více než pětina francouzské mládeže z generace Z se dnes identifikuje jako LGBT+, v USA je to téměř třicet procent. To už není o přijímání jinakosti a nediskriminaci, to je sociální nákaza. Ideje zkrátka mají reálné důsledky.
Ale zpět k přijetí ceremoniálu veřejností. Ti, kdo se tentokrát odmítli podílet na obvyklém společensky přijatelném kolektivním lhaní a odvážili se naopak říci, že král je nahý a že to, co viděli na svých obrazovkách, se jim jednoduše nelíbí, že je to ošklivé, nevkusné, místy až perverzní a že nesouhlasí s hodnotami, které kolem Seiny byly prezentovány, byli za svá slova napadáni a karikováni. To oni byli lidmi vzývajícími radikální popření civilizační tradic a hodnot – těmito novodobými vandaly – paradoxně vysmíváni jako burani. Ale to je přirozené. Je-li totiž systém založený na lži vystaven pravdě, hrozí mu, že se bude poroučet k zemi, a tak se brání.
Zahájení olympiády bylo příznakem ztráty smyslu našeho bytí, jež bylo redukováno na ideál, pokud možno nekonečného, libertinského hédonismu. Vegetativní, živočišný, materialistický model, bez většího duchovního přesahu. Olympijský ceremoniál byl viditelným „kulturním“ svědectvím úpadku naší části světa. Západu, ke kterému chceme slovy našich vrcholných představitelů patřit, toho Západu, kritika jehož úpadku a sebevražedných tendencí je zde označována za „proruskou“. Půtky o křesťanství, jakkoli zásadní jeho obhajoba je, vzniknuvší v důsledku ceremoniálu, tak poněkud překryly samotnou podstatu toho, co jsme mohli vidět a co se týká nás všech, nikoli pouze věřících.
V případě, že by bylo možné se stáhnout do jakési vnitřní emigrace a žít si své životy mimo okolní furor, mohli bychom nad tím snad stoicky mávnout rukou. Ideologie, které se manifestovaly na pařížských nábřežích, jsou ale něčím tak všudypřítomným a vynucujícím si neustále pozornost a souhlas, že dostihnou člověka kdekoli. Bez odporu samovolně neodumřou. Proto je dobře, že kritika zněla tak nahlas, a to až do té míry, že přinutila organizátory reinterpretovat v rámci „omezení škod“ ceremoniál jako nevinnou taškařici, jež neměla v úmyslu nikoho urazit, a posléze pro jistotu smazat její záznam z oficiálního olympijského YouTube. Mlčení by znamenalo souhlas.
Ti, kdo tvrdí, že masově projevená nelibost vůči podobě zahajovacího ceremoniálu byla příznakem bigotního reakcionářství lidí chtějících návrat do 19. století, záměrně lžou. O nic takového nikdo neusiluje. Tím víc o to neusiluje široká a povětšinou netečná veřejnost, která se nyní hlasitěji ozvala. Nejde o bigotnost, jde pouze o projevy, řekneme, jisté zdrženlivosti nad modernitou, nad pokrokem a všemi jejich aspekty. Uměřené vyjádření přirozeně konzervativního nesouhlasu stojící proti nekritickému nadšení, které usiluje bourat a za každou cenu stavět „nové a lepší“. Kritický hlas tak říká jen jakési: poslyšte, buďme opatrní, tohle by mohlo mít neblahé následky. Ale i to je zjevně dnes pro mnohé už příliš…
Po skončení zahajovacího ceremoniálu postihl osmnáctý pařížský obvod masivní výpadek elektrického proudu. Celá čtvrť se v důsledku toho ponořila do tmy. Jedinou stavbou, která zůstala osvícena a zářila nad temnou částí města, byla bazilika Sacré Coeur, mimo jiné postavená také jako pokání po řádění revoluční Pařížské komuny. Symboly jsou zkrátka důležité.
Filip Šebesta, IVK
