To je férový požadavek. Obecné rady umí každý jouda. V tom mají ti čtenáři naprostou pravdu. Takže zde sepisuji, ve vší krátkosti a skutečně s velmi ořezanou argumentací, návod na to, jak z onoho rozpočtu udělat z mého pohledu poctivý plán vládních financí. (Původní text o nepřijatelnosti schodku 386 a o důvodech, proč je tak špatný, naleznete ZDE.)
Jenom předešlu: Samozřejmě, že ta opatření by byla bolavá. Nelze řešit prohlubující se krizi financování vlády a státu způsobem, že si toho nikdo nevšimne. Když naděláte čtyři biliony dluhu, což je asi 43 procent toho, co tato ekonomika dokáže vyprodukovat za rok, tak nemůžete očekávat, že všechno půjde krásně dál, jako by se nic nedělo. Asi i naprosto ekonomickými znalostmi nepoznamenaný člověk moc dobře ví, že když mám dluh, tak musím platit úroky a obvykle i splátky. Neumím si představit nikoho svéprávného, kdo by toto nechápal.
Takže snad každý s platným občanským průkazem uzná, že když jsme nasekali velký dluh, budou s ním i velké potíže. Jen krátce dodám: Že jsme na nějakých 43 procentech HDP a že to je ve srovnání s vyspělými státy málo, že spousta zemí dluží daleko více, to je možná fakt, ale kvůli tomu, že Pierre nebo Konstantinos skočí z okna, nemusel by český Honza jít skočit také.
A nyní tedy k tomu, jak by se dal upravit rozpočet na rok 2027. Předesílám, že část těch opatření by znamenala legislativní kroky. Nicméně v případě politické vůle a využití příslušných možností dynamiky schvalování zákonů, což pravda znamená nutnost úzké spolupráce všech politických sil, by se to celé dalo stihnout ve velmi rozumném čase.
Nyní několik faktů o návrhu rozpočtu na příští rok.
Výdaje rozpočtu na rok 2027 se mají zvýšit z letošních 2,428 bilionu na 2,585 bilionu, tedy o 157 miliard. Příjmy mají ale vzrůst podstatně méně, totiž z 2,118 bilionu (2026) na 2,199 bilionu (2027). Čili meziroční růst je naplánován na 81 miliard.
Letošní schodek má být 310 miliard. Dejme tomu, že tuto sumu si zadáme jako cílovou i pro rok následující. Čili plánovaný schodek 386 miliard chceme snížit o 76 miliard korun. To je suma, o kterou zde nyní budeme hrát.
Kde by se daly najít konkrétní částky?
Začnu odspoda, od kapitoly 398, což je Všeobecná pokladní správa. Oproti oblíbené představě ekonomických analytiků, že právě zde se nachází černá díra a oblast, „do které nikdo nevidí, co se tam děje“ musím říct, že to není tak úplně pravda. Například touto linkou odcházejí naše příspěvky do společného rozpočtu Evropské unie a řada podobných prakticky mandatorních záležitostí. Ale pravda je, že leccos se tady schovat dá, a navíc právě zde jsou „zaparkované“ vládní rezervy. VPS má letos objem 266 miliard, příští rok to má být 298 miliard. Čili jdeme nahoru o 32 miliard, z toho je 14 miliard zvýšení plateb do EU. S tím nehneme. Ale o 16,5 miliardy mají vzrůst platby státu za pojištěnce zdravotním pojišťovnám. To je meziroční zvýšení o více než deset procent. Systém se nezhroutí, jestliže bude tento růst rozložen do dvou let a v roce 2027 bude realizována zhruba polovina (+8,2 miliardy).
To by oproti projednávanému návrhu znamenalo snížení schodku o 8,3 miliardy.
Kdesi v zákoutích VPS by mělo být schovaných 7,8 miliardy korun na financování České televize a Českého rozhlasu v příštím roce. V souvislosti s projednávaným rušením koncesionářských poplatků bylo opakovaně řečeno, že nebude nutné měnit návrh rozpočtu a že peníze definované vládním návrhem pro veřejnoprávní média jsou v rozpočtu obsažena. Nehodlám zasahovat do diskuse o svobodě médií, ale kdyby se změna nechala rok uležet a její účinnost by byla až od 1. ledna 2028, určitě by se vůbec nic podstatného nestalo.
Takže by nám k úspoře 8,3 miliardy přibylo dalších 7,8 miliardy, jsme tak na 16,1 miliardy korun.
Ministerstvo dopravy (kapitola 327) má naplánovaný růst výdajů o 12 procent meziročně, především do podkapitoly Dotace pro Státní fond dopravní infrastruktury. Tam návrh rozpočtu slibuje růst ze 125,6 miliardy na 143,4, tedy o 17,8 miliardy. Ano, já chápu, že je to částečně reakce na konec financování z Národního plánu obnovy, tedy pokus snížit dopady té změny, ale přesto tvrdím, že zvýšení je možné rozložit do dvou let. V roce 2027 by tedy bylo možné navýšit rozpočet o 8,9 miliardy a růst pak podržet i v roce 2028, pokud se to ukáže v souvislosti s financováním z EU jako potřebné.
K 16,1 miliardy předchozích úspor tím přidáváme 8,9 miliardy a jsme na 25 miliardách.
Slibná je i kapitola 313, tedy ministerstvo práce a sociálních věcí. Ta je nadhodnocená minimálně o 10,6 miliardy. Významná část z toho jsou peníze alokované na slib jednorázového příspěvku 2000 korun každému starobnímu důchodci (5,6 miliardy). Tento slib je ekonomicky z principu chybný. Za prvé má jít o dar, který bude plošný, takže zasáhne ty, kterým pomůže, ale stejně i ty, jejichž finanční poměry jsou v naprostém pořádku. Navíc rozhazovat další vrtulníkové peníze v době, kdy inflace pravděpodobně přeroste dost brzy tři procenta, je národohospodářský nesmysl. Dalších pět miliard je schováno v nadhodnocených výdajích na sociální dávky (na tom se shodují experti, nemám, proč bych jim neměla věřit).
K již ušetřeným 25 miliardám tedy přidáváme 10,6 miliardy korun a dostáváme se na sumu 35,6 miliardy.
Nyní ke kapitole 322 Ministerstvo hospodářství. Mírně upravený návrat dělení POZE mezi spotřebitele a rozpočet by bylo možné nastavit tak, aby to přineslo snížení výdajů rozpočtu o zhruba 16,5 miliardy korun. A samozřejmě ano, vím, je to v podstatě zvýšení daní, protože tato suma by zatížila konečné spotřebitele v ceně elektrické energie. Neslibovala jsem bezbolestnou léčbu, protože bezbolestná léčba neexistuje. Jestli ji někdo slibuje, nemluví pravdu, vymýšlí si, tahá vás za nos – nazvěte si to každý, jak chcete..
V rámci stejné kapitoly je možné v podseskupení 521 neinvestiční transfery podnikatelům a v podseskupení 631 investiční transfery podnikatelským subjektům snížit plán výdajů o 3 miliardy a 0,5 miliardy.
Tím by kapitola 322 přidala k předchozím úsporám 35,6 miliard dalších 20 miliard a dostali bychom se na úroveň 55,6 miliardy korun.
Nemám příliš ráda obecné proklamace typu „plošně škrtat pět procent na provoz“, protože ve skutečnosti ty věci nebývají tak jednoduché, jak se slovním revolucionářům zdá. Popravdě také platí, že počet skutečných úředníků, tedy pracovníků centrální státní správy a regionálních pracovišť státní správy v posledních letech nerostl, spíše stagnoval. Ano, vím, někteří politici opakují stále tu mantru o „bobtnání“ a „rozrůstání“, ale to jsou pohádky vycucané z prstu. Faktem nicméně je, že stále přibývá zaměstnanců školství a že takový trend není možné držet věčně, ostatně už střednědobý výhled této vlády předpokládá poměrně výrazné propouštění.
Osobně si myslím, že na provozu státu a na platech ve státní sféře by mělo jít v roce 2027 oproti vládnímu návrhu rozpočtu ušetřit asi 10 miliard korun. Vycházím z toho, že by měly nastat dopady předchozích antibyrokratických balíčků a snižování agend, měly by být také hmatatelné výsledky digitalizačních snah, takže by bylo vhodné, aby stát předchozí nemalé investice přetavil v nynější úspory. Uznávám, že by byla potřeba nějaká legislativní příprava v této věci, to zcela jistě, oproti některým předchozím nutným krokům by šlo o složitější změny, takže by nějakou dobu zabraly, ale to všechno je jenom o vůli využít prostor pro pozitivní činy.
Zatím je tedy ušetřeno 65,6 miliardy. Do našeho cíle zbývá deset miliard korun.
Hledala bych je v národních dotačních titulech, které se celkovým objemem blíží 40 miliardám. Historicky jsem přesvědčena o tom, že jsou to výdaje z nemalé části spíše škodlivé než prospěšné, neboť poskytují vybraným podnikatelským subjektům neoprávněné výhody vůči subjektům jiným. Z principu věci jde o semeniště rozhodovacího voluntarismu a potenciálně korupční prostředí. Rozumím podpoře malých a středních firem, které nemohou čerpat benefity z velikosti a na které dopadají z ekonomické logiky fixních nákladů některá opatření a regulace podstatně silněji než na velké firmy. Na tuto část by bylo nešťastné sahat. Ale mnohé z ostatních programů jsou zralé na přehodnocení a racionalizaci. Absolutně nevěřím tomu, že by zde nebylo možné snížit výdaje o deset miliard korun.
Tedy jsme na celkovém součtu rozpočtových úspor ve výši 75,6 miliardy korun. Ten rozdíl 400 milionů (do cílových 76 miliard) je v rámci velkých čísel vládního financování tak marginální, že ho není třeba řešit.
Takže toto je můj plán, jak by bylo možné schodek rozpočtu na rok 2027 udržet ve výši 310 miliard korun, tedy na stejné sumě, jaká je plánovaná pro letošek. Což není nijak ambiciozní cíl, ale sledovala jsem především legislativní proveditelnost.
Otevřeně přiznám, že v dalších letech by (alespoň podle mého názoru) bylo pro pokračování konsolidace potřebné sáhnout nejen znovu do škrtání ve výdajích, ale také alespoň mírně také do daní a posílení příjmů. Nicméně jsem naprosto pevně přesvědčena, že po stabilizaci na hodnotě 310 miliard příští rok by v roce 2028 bylo možné snížit schodek vládních financí k úrovni 220 miliard a v roce 2029 pod 150 miliard korun.
Chce to hlavně odvahu a schopnost přesvědčit českou společnost, že je to nutné.
