Ve Stuttgartu jsem byl – nemýlím-li se – naposledy před deseti lety. Bylo to u příležitosti mého vystoupení na kongresu AfD a tehdejší prožitek pro mne zůstává nezapomenutelný. Vzpomínka není pozitivní: dominují v ní stovky vysoce ozbrojených policistů, kteří tam museli chránit účastníky kongresu. Něco podobného jsme v České republice mohli zažít naposledy v komunistické éře. Nikoli 25 let po jejím skončení.
I celá radikální politická, ekonomická a sociální transformace naší země proběhla v klidu a bez násilí. Ne náhodou se hovořilo o české sametové revoluci. Neměli jsme žádnou Antifu, žádné radikály na pravé straně politického spektra a levičáci spjatí s komunismem byli rychlou a úspěšnou transformací natolik otřeseni, že si žádné hlasité či násilné protesty nedovolovali. Stará levicová ideologie byla komunismem natolik zdiskreditována, že nepředstavovala skutečnou hrozbu. Nová levicová ideologie současnosti, která teď vítězí i u nás, je něco úplně jiného. Beru to jako osobní porážku, jako osobní selhání, jako osobní neúspěch. Měli jsme být na toto nebezpečí lépe připraveni.
