Takzvaná “válka o humry” byl neobvyklý, ale velmi reálný námořní patový konflikt mezi Brazílií a Francií, který vypukl kvůli něčemu zdánlivě nepodstatnému – humrům. Konflikt začal, když francouzské rybářské lodě začaly lovit humry u severovýchodního pobřeží Brazílie s argumentem, že humři “plavou”, a proto jde o ryby. Brazílie namítla, že humři se plazí po mořském dně, což z nich činí přírodní zdroj kontinentálního šelfu, a tedy brazilský majetek. To, co začalo jako právní spor, se rychle vyvinulo v dosti napjatou demonstraci síly.
Humrová válka (portugalsky Guerra da Lagosta, francouzsky Conflit de la langouste) byl diplomatický a vojenský spor o práva na lov humrů (respektive langust), který probíhal v letech 1961 až 1963 mezi Brazílií a Francií. Incident se odehrál přibližně 100 mil od severovýchodního pobřeží Brazílie a zapojilo se do něj námořnictvo obou zemí. Celý konflikt bizarním způsobem eskaloval kolem jediné malicherné otázky: zda humři pod vodou plavou, nebo lezou. V roce 1961 začali francouzští rybáři z Bretaně úspěšně lovit langusty u břehů Brazílie. Místní brazilští rybáři si stěžovali, že jim cizí lodě ničí obživu a narušují suverenitu země. Právní spor se zasekl na interpretaci tehdejšího mořského práva. Brazílie argumentovala, že humři lezou po mořském dně, a proto jsou pevnou součástí kontinentálního šelfu. Podle tehdejších konvencí tak patřili výhradně Brazílii. Brazilský admirál situaci vtipně přirovnal k tomu, jako kdyby francouzské letadlo přistálo na vašem trávníku a začalo sekat trávu. Francie argumentovala, že humři ve vodě občas skáčou a plavou. Z toho důvodu je Francie klasifikovala jako ryby (volně plovoucí mořské živočichy) v mezinárodních vodách, které může lovit kdokoliv. Když Francie odmítla své rybáře stáhnout, začalo brazilské námořnictvo francouzské lodě zadržovat. Situace vyvrcholila na začátku roku 1963, kdy Brazílie vyslala k pobřeží torpédoborce a křižníky, přičemž město Recife se proměnilo ve válečné velitelské centrum. Francouzský prezident Charles de Gaulle reagoval vysláním moderního francouzského torpédoborce Tartu, aby chránil rybářskou flotilu. Ačkoliv proti sobě stály po zuby ozbrojené válečné lodě a atmosféra byla extrémně napjatá, nebyl vypálen ani jediný výstřel. Humrová válka nakonec skončila diplomatickou cestou. V prosinci 1964 podepsaly obě země dohodu. Francie uznala brazilské nároky na kontinentální šelf a výměnou za to získalo 26 francouzských lodí povolení k omezenému lovu po dobu pěti let. Válka měla obrovský význam pro mezinárodní právo, jelikož výrazně přispěla k pozdějšímu vzniku Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS), která jasně definovala exkluzivní ekonomické zóny do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží a vyřešila status zdrojů na mořském dně. To znamená, že humři tiše pomohli změnit námořní právo.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
