K plejádě konfliktů a mezinárodních napětí současného světa přibyla (v největší intenzitě ke sklonku loňského roku, 2023) vize eventuálního mezistátního konfliktu rovněž na severu Jižní Ameriky. Krizi zde podmínil otevřeně manifestovaný požadavek Venezuely, od roku 1999 oficiálně Venezuelské bolívarovské republiky (República Bolivariana de Venezuela), na značnou část území sousední Guyanské kooperativní republiky (Republic Co-operative of Guyana).
Požadavek je vztahován na zhruba dvě třetiny teritoria Guyany, které leží západně od řeky Essequibo, protínající guyanské území ve směru od jihu k severu, k pobřeží Atlantského oceánu (jde o řídce zalidněnou oblast, kde na ploše asi 160 tisíc čtv. km žije přibližně 125 tisíc obyvatel). Základ problému přitom spadá už do dob dávno předtím, než předchůdce dnešního venezuelského presidenta Nicoláse Madura, Hugo Chávez, nastolil ve Venezuele autoritativní režim, mj. se opírající o tezi o „socialismu 21. století“, a zároveň se nápadně dovolávající odkazu Simóna Bolívara (1783-1830) – tj. původem Venezuelana, jenž v první čtvrtině 19. století patřil k hlavním politickým, vojenským a ideologickým předákům boje španělské Ameriky za nezávislost, a vlastně liberála, jehož ideje jednoty tehdy čerstvě nezávislých států v hispánské Americe vzaly ovšem rychle za své.
Foto: Mapa z roku 1896. Šedomodře je znázorněno území Venezuely, a zejména jí nárokované oblasti, ležící na západ od řeky Essequibo, kdežto barevné čáry značí linie, kam směřovaly předtím stupňované zájmy z britské strany (čili ve svém maximu dosahovaly až k oblasti delty Orinoka). Následná mezinárodní arbitráž v Paříži (při níž byl postoj Venezuely zastoupen USA) rozhodla do roku 1899 tuto situaci spíše ve prospěch Velké Británie, resp. Guyany jako tehdy její kolonie. | Wikimedia Commons / Public domain
Samotnou genezi problematiky můžeme hledat v podstatě právě už v éře španělské hegemonie v prostoru pozdější Latinské Ameriky, a ve faktu, že prakticky mimo španělské impérium se nacházela Guyana, která také teprve v roce 1966 dosáhla nezávislosti na Velké Británii (ostatně, východněji položený Surinam až v roce 1975 získal samostatnost na Nizozemí, a ještě východněji Francouzská Guyana je dodnes zámořským departementem Francie). Guyanu, pokud jde o populační potenciál, můžeme s jejími celkem asi 800 tisíci obyvatel klasifikovat jako malou zemi – a jistě oproti dnes možná 28-milionové Venezuele. Specifičnost jejího historického vývoje třeba od Venezuely odráží, spolu s angličtinou jako hlavním jazykem, např. indický původ největší části jejího obyvatelstva. Indové byli přiváženi jako pracovní síla na místní tropické plantáže poté, co Velká Británie v roce 1834 definitivně zrušila ve svém impériu otroctví (týkající se samozřejmě černochů afrického původu).
Jakkoliv byla pobřežní oblast Guyany, obývané aravackými a karibskými Indiány, známa Španělům už od třetí Kolumbovy plavby napříč Atlantikem na konci 15. století, tato vlhkými tropickými pralesy porostlá část jihoamerické pevniny (a byť Španělskem rovněž nárokovaná) nepatřila ke střediskům jejich kolonizace v tzv. Novém světě. Až po dalším více než století sem začínali pronikat Nizozemci – a ti si i podle mírové smlouvy z Münsteru z roku 1648, která v rámci vestfálských mírových jednání ukončila osmdesátiletou španělsko-nizozemskou válku, mohli ponechat všechna jimi tehdy již vlastněná „panství, města, hrady, pevnosti, obchody a pozemky v Západních Indiích“, aniž by se specifikovaly jakékoliv hranice. Pod kontrolou nizozemské Západoindické společnosti se od 17. století přitom nacházelo i pobřeží mezi ústími řek Essequibo a Orinoco. Mezitím pronikali do Guyany také Angličané – a nakonec (i když v tomto konkrétním případě přímou návaznost na současný problém ve venezuelsko-guyanském vztahu hledat nelze), s koncem druhé anglicko-nizozemské námořní války v roce 1667 byla Nizozemcům postoupena předtím anglická kolonie v Surinamu výměnou za severoamerický New York. Britové se pak jednotlivých nizozemských držav v Guyaně, exportérů třtinového cukru, postupně zmocnili na přelomu 18. a 19. století, když se Nizozemí změnilo ve vazala revoluční Francie. Na bázi britsko-nizozemské smlouvy, uzavřené v roce 1814 se závěrečnou fází napoleonských válek, byl Nizozemí vrácen Surinam, ale v britském držení zůstaly tři západněji položené kolonie (Berbice, Demerara, Essequibo). Aniž by opět byly vytyčeny nějaké hranice, tak se vytvořil základ celistvější kolonie Britská Guyana, zřízené roku 1831.
Foto: Současný stav. Oranžově znázorněna Venezuela a zeleně Guyana, přičemž ve světle zeleném odstínu je zachyceno území, nárokované Venezuelou a po venezuelském referendu z prosince 2023 také začleněné (jako Guayana Esequiba) do oficiálních map Venezuelské bolívarovské republiky. | Wikimedia Commons / Public domain
V rozlehlé španělské Americe zatím proběhly války za nezávislost, jež zrovna v sousední Venezuele nabraly od roku 1810 komplikovaného a velmi krvavého průběhu. V letech 1819-30 byla Venezuela zahrnuta do tzv. Velké Kolumbie, většího státního celku na severu Jižní Ameriky, jehož existence byla plně provázána s působením a projekty vzpomenutého Simóna Bolívara. Mladý venezuelský stát považoval za svou východní hranici právě řeku Essequibo, už v návaznosti na koloniální generální kapitanát Venezuela – a což, jak bylo později zdůrazňováno z venezuelské strany, uznávaly i mapy, vydávané ve druhé polovině 18. století v Londýně. Stejně tak bylo z téže strany zdůrazňováno, že když v roce 1845 Španělsko jako bývalá koloniální metropole uznalo nezávislost Venezuely (zhruba dvě dekády od faktického dovršení bojů za nezávislost), znovu se hovořilo o venezuelské svrchovanosti mj. nad provincií Guayana, ohraničenou na východě Essequibem. Na druhou stranu, již ve 30. letech 19. století byl k vytyčení západní hranice Britské Guyany pověřen Brity německý přírodovědec Robert Schomburgk; a už jím načrtnutá tzv. Schomburgkova linie zasahovala daleko na západ od dotyčné řeky. Protest, na jaký toto narazilo z venezuelské strany, vedl v roce 1850 k vzájemné dohodě, že ani jedna strana nepřistoupí ke kolonizaci sporných území.
S pozdějším objevem zlata a aktivitami britských kolonistů z Guyany se však tyto sporné oblasti měly nakonec ještě rozšiřovat. Už v roce 1887 přerušila Venezuela v důsledku toho diplomatické styky s Británií, a obrátila se na podporu USA, jejichž principy tzv. Monroeovy doktríny slibovaly zakročit proti šíření koloniálního panství evropské velmoci na úkor suverénního amerického státu. To v dalším desetiletí skutečně přerostlo v tzv. venezuelskou krizi, kdy se rýsovala až eventualita války mezi britským impériem a USA poté, co britský premiér lord Salisbury popřel právo USA jakkoliv do záležitosti zasahovat, kdežto naopak americký president Cleveland v prosinci 1895 pohrozil, že USA zřídí vlastní komisi k řešení hraničního sporu, a příp. pak přinutí Londýn k uznání jejího rozhodnutí. Jak připomínáno, byl to i to tehdejší problém Británie ve vztazích s búrskými státy na jihu Afriky (směřující k vypuknutí búrské války v roce 1899), co Londýn přece jen přimělo podrobit se mezinárodní arbitráži. V únoru 1897 došlo k dohodě o vytvoření mezinárodního arbitrážního dvora, jenž pak zasedal v Paříži, za účasti zástupců USA (hájících stanovisko Venezuely) a Velké Británie, a za předsednictví ruského zástupce. Jeho rozhodnutí z října 1899 vyřešilo spor převážně ve prospěch Britské Guyany – i když Venezuele přiznalo nárok na celou oblast delty Orinoka. Navzdory převažujícímu uspokojení britské strany, toto rozhodnutí bylo alespoň oficiálně akceptováno i Venezuelou. V roce 1905 byla hranice v reálu vytyčena britsko-venezuelskou hraniční komisí.
Situace se opět komplikovala od roku 1949, kdy bylo posmrtně zveřejněno vyjádření amerického právníka Mallet-Prevosta, přítomného na někdejším pařížském jednání, a podle nějž bylo faktické diplomatické vítězství Velké Británie z roku 1899 výsledkem mj. i jejího společného postupu s tehdejším carským Ruskem. O náladách ve Venezuele mohl svědčit údajný plán vojenské invaze do oblasti Essequiba, objevivší se za vojenské diktatury generála Marcose Péreze Jiméneze, krátce před jejím svržením v lednu 1958 (a kdy by tedy scénář konfliktu s Velkou Británií mohl evokovat asi hlavně případ invaze, realizované později, v roce 1982, argentinskou vojenskou juntou na Falklandy/Malvíny). Znovu svůj požadavek na část guyanského území Venezuela veřejně vznesla o něco později, za vlády presidenta Rómula Betancourta v letech 1959-64, kdy celkovou atmosféru v Latinské Americe, Venezuelu nevyjímaje, poznamenal ohlas kubánské revoluce – s argumentací, že levicově národní hnutí v Guyaně, domáhající se nezávislosti na Velké Británii, učiní ze země analogii Kuby Fidela Castra. Dodejme, že situace v guyanské politické reprezentaci přibližně v té době skutečně zaměstnala i americkou CIA v součinnosti s britskou tajnou službou. V roce 1962 také Venezuela dosáhla na poli OSN toho, že někdejší rozhodnutí z Paříže bylo uznáno fakticky za neplatné. Na územním statu quo přesto nic neměnila ani dohoda, jíž bylo dosaženo za nových rozhovorů mezi Venezuelou a Velkou Británií v Ženevě v únoru 1966, nedlouho před vyhlášením nezávislosti Guyany v květnu téhož roku. Guyana se poté stala další ze smluvních stran této dohody. Sporná oblast zůstala v praxi její součástí, aniž by se ale vylučovala jistá práva svrchovanosti Venezuely nad regionem, a předpokládalo se, nedojde-li k mírovému vyřešení otázky, přenechání tohoto na vhodném mezinárodním orgánu, příp. na generálním tajemníkovi OSN.
Každopádně, v říjnu 1966 obsadili Venezuelané Guyanou nárokovanou část ostrova Anacoco na pohraniční řece Cuyuní (kde dosud setrvává venezuelská vojenská základna) a začali zde budovat mj. přistávací dráhu. Později Venezuela, za odsouzení guyanskou vládou, rozšířila prostor svých výsostných vod při svém východním pobřeží. V roce 1969 způsobilo jisté napětí nevelké a krátce trvající separatistické povstání v oblasti Essequiba, s proklamovaným cílem nezávislosti na Guyaně i Venezuele (když vzbouřenci, uprchnuvší do Venezuely, obdrželi její občanství). Při dalších peripetiích v mezinárodněprávní rovině, souvisejících s platností zmíněné ženevské dohody (poznamenejme, že v roce 2018 byla věc generálním tajemníkem OSN svěřena do agendy Mezinárodního soudního dvora v Haagu), problém pak často zůstával v čistě latentní formě, a např. ani tzv. bolívarovská revoluce ve Venezuele nepřinášela nějaké jeho bezprostřední vyostření. Napovídala tomu i návštěva presidenta Cháveze v Guyaně v roce 2004, anebo slova guyanského velvyslance v Caracasu z roku 2005, jenž, pochvalující si stávající úroveň vztahů obou sousedních států, prohlásil, že „dny, kdy se Guyana obávala nějakého druhu intervence z Venezuely, jsou dávno pryč“.
Pozadí aktuálního problému
Jak bylo zmíněno, ke konci 19. století se Venezuela ve svém sporu s Velkou Británií spoléhala na podporu USA s jejich Monroeovou doktrínou (a nakonec, podobně tomu mohlo být i o něco později, za další venezuelské krize let 1902/03, kdy se u jejího pobřeží, kvůli pohledávkám vůči této vnitropoliticky nestabilní zemi, objevily flotily Velké Británie, Německa a Itálie). Pokud s nějakou podporou USA počítala Venezuela též v atmosféře studené války v 60. letech 20. století (s poukazy na vliv levice v Guyaně a obavy z kubánského scénáře), pak je nápadný obrat, k jakému v jejích vztazích s USA vedly důsledky tzv. bolívarovské revoluce (a za jistou ironii můžeme považovat, že právě i Castrova Kuba měla posloužit jako určitý vzor nynějšímu venezuelskému režimu). Jedním z často připomínaných rysů venezuelského socialismu pod vedením Cháveze a jeho nástupce je výrazný ekonomický neúspěch země, která po velkou část 20. století patřila, pro svá ropná naleziště, k nejvíce prosperujícím v latinskoamerickém kontextu. Naopak, v roce 2015 byla v režii americké korporace ExxonMobile objevena bohatá naleziště ropy a zemního plynu v pobřežních vodách západní části Guyany, v důsledku čehož začali někteří komentátoři Guyaně předvídat pozici (v analogii k ekonomickému vzestupu „ropných“ států Arabského poloostrova) „druhého Kataru“.
Foto: Příslušníci venezuelské tzv. Bolívarovské armády (Ejército Bolivariano), pozemní složky v rámci širší tzv. Bolívarovské národní ozbrojené síly (Fuerza Armada Nacional Bolivariana). Snímek z října 2021. | Wikimedia Commons / Public domain
Jistě i v takových okolnostech tkví zásadní příčina krize mezi Venezuelou a Guyanou, kulminující (nejspíše) v minulém roce. Důležitým momentem zde bylo referendum ve Venezuele z 3. prosince 2023, v němž se většina hlasujících vyslovila pro vytvoření nového státu Guayana Esequiba v rámci venezuelské federace. O tom už v září téhož roku bylo rozhodnuto venezuelským parlamentem, patrně v reakci na oznámení z ministerstva zahraničí USA o podpoře Guyaně ve využívání přírodních zdrojů v Essequibu – a na což zase Guyana reagovala apelem na Mezinárodní soudní dvůr, v zájmu zabránit už samotnému referendu a pokusu o prosazení nějaké formy kontroly nad dotyčným teritoriem z venezuelské strany. Po uskutečnění uvedeného referenda informovala světová média o nařízení presidenta Madura venezuelským státním ropným a těžařským společnostem k přípravám na průzkum v nárokovaném regionu, jenž byl z Caracasu prohlášen novou vojenskou zónou, a o kroku, směřujícím k udělování venezuelského občanství obyvatelům Essequiba.
Oba státy uvedly své ozbrojené síly do stavu pohotovosti (a na straně Guyany se situace odrazila i v nehodě vrtulníku Bell 412EP v hornaté oblasti nedaleko venezuelských hranic 6. prosince 2023, jež stála životy 5 vysokých důstojníků guyanských sil). Posléze napětí přece jen polevilo s osobním setkáním presidentů obou států, Nicoláse Madura a Mohameda Irfaana Aliho, na hlavním mezinárodním letišti karibského ostrovního státu Saint Vincent, konaným ve čtvrtek 14. prosince z iniciativy Společenství latinskoamerických a karibských států; a při němž se obě strany zřekly použití síly v řešení sporu. Bezprostřední hrozba ozbrojeného konfliktu byla zažehnána. Prvořadě asi už vzhledem k rozdílu ve velikosti populace je sotva překvapivá jasná převaha vojenského potenciálu na straně Venezuely. Jestliže podle odhadů americké CIA z prosince 2023 disponovala Venezuela asi 150-tisícovým aktivním vojenským personálem, síla guyanských ozbrojených sil byla v první polovině roku 2024 odhadována na 4-5 tisíc vojáků.
Zatímco z guyanské strany bylo zdůrazněno faktické odhodlání k obraně, jakož i jednoznačná preference diplomatického řešení situace, krize samozřejmě rychle nabrala širší mezinárodní rozměr. USA (a jistěže bez ohledu na obecnější snahy Bidenovy administrativy o zlepšení vztahů s venezuelským vládnoucím režimem) vyjádřily připravenost Guyanu v případě venezuelské agrese podpořit. V souladu s existující bilaterální smlouvou ve vojenských záležitostech, ve vzdušném prostoru Guyany, a ve spolupráci s jejími obrannými silami, zahájilo letecké operace Jižní velitelství USA (SOUTHCOM), jehož akční okruh zahrnuje prostor Střední a Jižní Ameriky a Karibiku – a což na venezuelské straně vedlo k obviněním, že to je Guyana, kdo v součinnosti s USA hrozí vyvolat v regionu konflikt. Ve prospěch Guyany vystoupila také Brazílie (a zase bez ohledu na to, že nejobecnější postoj jejího presidenta Luly da Silva vůči venezuelskému vedení nelze označit za antagonický, a naopak, připomínala se kupř. jeho podpora přistoupení Venezuely k seskupení BRICS). V reakci na nastalou krizi Brazílie posílila detašovanou vojenskou jednotku ve svém federálním státě Roraima v Amazonii, jenž hraničí s Venezuelou a Guyanou. Velká Británie na podporu integrity své někdejší kolonie (s níž ji dodnes pojí členství v Commonwealthu) vyslala ke konci roku 2023 do Guyany pobřežní hlídkovou loď HMS „Trent“.
Foto: Britská pobřežní hlídková loď HMS „Trent“. Dočasným vysláním této lodě do Guyany koncem roku 2023 demonstrovala Velká Británie podporu této zemi ve sporu, jehož byla kdysi vlastně sama zcela bezprostředním aktérem. | Wikimedia Commons / Public domain
21. března 2024 schválilo venezuelské Národní shromáždění zákon o obraně virtuálně anektovaného území – a i v první polovině letošního roku bylo např. washingtonským Střediskem pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies) poukazováno, kterak Venezuela pokračuje v budování vojenské infrastruktury při guyanské hranici, což se má týkat též zvýšení kapacit základny na říčním ostrově Anacoco, nebo přítomnosti minimálně dvou rychlých raketových člunů třídy Peykaap III (Zolfaghar), íránské provenience, při nevelké stanici venezuelské pobřežní stráže v Punta Barima na východním pobřeží země.
Je pravda, že řada pozorovatelů označovala nějaké brzké vypuknutí ozbrojené konfrontace na venezuelsko-guyanském pomezí za spíše nepravděpodobné. Kampaň ve Venezuele, poznamenaná referendem z prosince 2023, byla dávána především do spojitosti s presidentskými volbami v zemi, chystanými na 28. červenec 2024, a snahou presidenta Madura využít toto téma proti domácí opozici (přitom dodejme, že její představitelé jsou zrovna v tomto konkrétním bodě, a s ohledem na představené historické pozadí problému to asi nepřekvapí, s vládnoucím režimem víceméně zajedno). Nicméně, na věc lze pohlédnout i v nejširším mezinárodním kontextu, v němž je ostatně Venezuela nakloněna těsnějším vazbám na státy jako Írán, Čína, Rusko. A jak bylo mnohými pozorovateli rovněž zdůrazňováno, právě politika Ruska vůči Ukrajině od roku 2014, resp. pak přímá invaze od února 2022 by mohly posloužit jako určitý precedent při pokusu o násilnou změnu hranic i v tomto případě.
Zdroj: britannica, Reuters
