Přátelé až za hrob. Takových lidí člověk za život moc nepotká. Málokdo ví, že během popravy cara Mikuláše II. a jeho rodiny byli popraveni také jejich nejvěrnější. Pojďme si v následujícím článku připomenout ty, na které historie zapomněla.
„Všude kolem je zrada, zbabělost a podvod,“ napsal si car Mikuláš II. do svého deníku 2. března 1917. O týden později dorazil car vlakem do Carského Sela spolu s početnou družinou. Hned jak vlak zastavil, lidé z jeho doprovodu se rozeběhli všude po okolí, báli se, aby je někdo nepoznal. V těchto turbulentních časech bylo nebezpečné vybrat si jakoukoliv stranu, protože pokud by vyhrála opačná strana, než jakou jste si nevybrali, mohlo to s vámi skončit opravdu špatně.
Foto: Car Mikuláš II. s rodinou | Wikimedia Commons / Public domain
Z vlaku do automobilu s carem nastoupil prakticky jen maršál kníže Vasilij Dolgorukov. Ten svou funkci dostal dědičně –byl nevlastním synem vrchního maršála Pavla Benkendorfa. Dolgorukov byl považován za špatného vojevůdce, který nebyl schopen svým vojákům zajistit jídlo. Ale byl to právě tento špatný maršál, který v těžkých časech zůstal u cara. A to je důležitější než kvalita polévky pro jeho vojáky. V Carském Selu utekla i drtivá většina služebnictva. Bálo se totiž dalšího vývoje situace, neboť Petrohradský sovět hlásal, že slouží tyranovi a tyransky také skončí.
V červenci se prozatímní vláda rozhodla odeslat carskou rodinu do Tobolska a zbývající služebnictvo stálo před dilematem: jít s abdikovaným císařem, nebo zůstat? Vystavit svůj život nebezpečí nebo včas odskočit a nechat cara svému osudu? S carem nepokračoval Hrabě Benckendorff a to kvůli špatnému zdravotnímu stavu své manželky. Mikuláš si přál, aby s ním odcestoval vedoucí úřadu vojenské kanceláře Kirill Naryškin, ten si ovšem vzal den na rozmyšlenou a caru Mikuláši došlo, že se snaží vymluvit. Car Mikuláš už od něj odpověď nevyžadoval a jeho místo nahradil generální adjutant Ilja Tatiščev, ten sice nezastával u dvora žádnou funkci, ale byl velice rád za nabídku odcestovat s carem a byl nadšený. Ne všichni ovšem sdíleli Tatiščevovu radost a do Tobolska nakonec odcestovalo jen 45 nejvěrnějších. Kromě služebnictva a vojenských představitelů odjeli s rodinou i Angličan Sidney Gibbs a Švýcar Pierre Gilliard, zahraniční učitelé dětí carské rodiny.
Foto: Vasilij Dolgorukov nebyl dobrým maršálem, ale zůstal věrný. A to se počítá | Wikimedia Commons / Public domain
Život vyhnance byl za vlády Prozatímní vlády snesitelný, když se ovšem dostali k moci Bolševici, situace se zhoršila. Carské rodině se výrazně omezily finance a měsíčně mohla utratit jen omezenou část, což vedlo k masivnímu propouštění služebnictva, i tak se ale našli tací, kteří carské rodině sloužili zadarmo.
Foto: Car Mikuláš II. se synem Alexejem řežou dřevo při své internaci v Tobolsku v roce 1917 | Wikimedia Commons / Public domain
V dubnu 1918 se bolševici rozhodli přestěhovat rodinu Mikuláše II. z Tobolska do Jekatěrinburgu. Děti ovšem byly nemocné, a tak byl transport rozdělen do dvou částí, první jely nemocné děti: kníže Nikolai, Alexandra Fedorovna a Maria Nikolajevna, následovali všichni ostatní. S carskou rodinou odcestovali už jen ti skutečně nejvěrnější. Maršál Vasilij Dolgorukov, generální adjutant Ilja Tatiščev, Carevičův strýc, námořník Kliment Nagornyj, lokaj Ivan Sedněv, služebná Anastasie Gendrikovová, učitelka ruského jazyka dětí Jekatěrina Schneiderová a komorník Alexej Volkov. Tito ovšem neměli štěstí a skončili tragicky.
10. července 1918 byli zatčeni a zastřeleni Dolgorukov a Tatiščev. Za jejich propuštění se postavili strýc Nagornyj a lokaj Sedněv a tak byli popraveni také. Bolševici také zatkli služebnictvo, přičemž bez soudu zastřelili služebnou Anastasii Gendrikovou a učitelku Jekatěrinu Schneiderovou, komorníkovi Alexeji Volkovovi se podařilo utéct.
Kromě královské rodiny tak zůstali v Ipaťjevově domě čtyři lidé: Jevgenij Botkin, Ivan Charitonov, Alexej Trupp a Anna Děmidovová. Všichni byli zabiti v noci 17. července 1918 spolu s carskou rodinou. Pojďme si přiblížit opravdu ty přátelé za hrob, kteří s carskou rodinou zůstali až do smrti.
Foto: Ipaťjevův dům – poslední místo pobytu carské rodiny. V době pobytu byla kolem domu vybudována vysoká palisáda | Wikimedia Commons / Public domain
Jevgenij Botkin
Jevgenij Botkin byl synem slavného lékaře Sergeje Botkina, ten sloužil jako lékař carů Alexandra II. a Alexandra III. A jsou po něm pojmenované nemocnice v Moskvě a Petrohradu. Jevgenij šel ve stopách svého otce. Jevgenij Sergejevič se vyučil lékařem a během Rusko-japonské války sloužil jako frontový lékař, kde byl znám pro svou odvahu. Po smrti lékaře Gustava Hirsche byl Botkin povýšen na carského rodinného lékaře.
Botkin se stal dobrým přítelem carské rodiny, což mu dalo slušný vliv, ovšem nevyužíval ho k osobnímu prospěchu. Při vypuknutí první světové války v roce 1914 měl možnost dostat svého syna Dmitrije z armády, ovšem svůj vliv odmítl využít. Syn odešel na frontu a zemřel v roce 1914.
Foto: Jevgenij Botkin | Wikimedia Commons / Public domain
Jako velký přítel samozřejmě odešel s rodinou nejprve do Tobolska, a poté i do Jekatěrinburgu. V Tobolsku poskytoval své lékařské služby zdarma i chudému civilnímu obyvatelstvu a v Jekatěrinburgu se snažil vězňům co nejvíce ulehčit jejich poslední dny y hodiny. Doslova bombardoval dozorce s požadavky a stížnostmi. Bolševici mu nabídli místo lékaře v Moskvě, což ovšem odmítl. V jednom z posledních zápisů z deníku si zapsal: „V podstatě jsem už zemřel, rozhodl jsem se ale splnit svou lékařskou povinnost až do konce.“
Ivan Charitonov
Ivan Charitonov vstoupil do palácové služby ve 12 letech díky rodinnému zázemí. Jeho otec sloužil jako úředník v palácové policii a Ivana dostal jako kuchaře do palácové kuchyně. V 18 letech se vyšvihl až na zástupce šéfkuchaře, ale ani to ho nezachránilo před povinnou vojenskou službou a nastoupil k námořnictvu. O čtyři roky později se vrátil zpět do palácové kuchyně a odjel do Francie zlepšit své kuchařské dovednosti.
Foto: Ivan Charitonov | Wikimedia Commons / Public domain
V roce 1905 nahradil Francouze Pierre Cubata jako šéfkuchaře u carské rodiny. Zde vynalezl i populární ruský pokrm – krémovou polévku z čerstvých salátových okurek. Stejně jako Botkin i Charitonov se stal blízkým rodinným přítelem a ve vyhnanství například učil carevny pečení, ale také se stal člověkem, kterému se mohli všichni svěřit se svými obavami. V Jekatěrinburgu neměla carská rodina k dispozici téměř žádné maso, a tak Charitonov nejčastěji vařit těstovinový koláč.
Alexej Trupp
Alexej Trup se narodil v Lotyšsku jako Alois Truups. Vstoupil do armády a dostal se do palácové stráže, kde si ho, jako hezkého, vysokého, modrookého blonďáka, všimla carevna Maria Fjodorovna a udělala z něj osobního lokaje carské rodiny. Alexej Trupp zůstal s carskou rodinou až do konce, kdy pomáhal s vedením domácnosti a domácími pracemi.
Foto: Alexej Trupp | Wikimedia Commons / Public domain
Anna Děmidovová
Anna Děmidovová se dostala do služeb carské rodiny v roce 1905, kdy ji k dvoru dostala její přítelkyně Elizaveta Esbergová a brzy se stala osobní služebnou a dvorní dámou carevny Alexandry Fjodorovny. S rodinou odjela do Tobolska a poté i do Jekatěrinburgu. Před odjezdem z Tobolska sdělila Sidney Gibbsovi, učiteli angličtiny: „Jsem tak vyděšená, pane Gibbsi. Netuším, co s námi udělají.“ Není jisté kdy, ale do dvou polštářů zašila rodinné drahokamy a diamanty. V noci, kdy byla rodina zavražděna si s sebou do sklepa nesla i ony dva polštáře, údajně pro děti. Po první salvě Děmidovová omdlela, ale nezemřela, drahokamy a diamanty v polštářích ji zachránily. Když se ale po pár vteřinách probrala, zvolala „Díky Bohu! Jsem na živu!“ ale bolševici ji uslyšeli a vrátili se ji zabít. Děmidovová se s pláčem snažila bránit, ale byla bajonety ubodána k smrti.
Foto: Anna Děmidovová | Wikimedia Commons / Public domain
O půlnoci ze 16. na 17. července 1918 nařídil velitel domu Jakov Jurovskij lékaři Botkinovi rodinu probudit za účelem převozu na jiné místo. Rodina i služebnictvo bylo přivedeno do sklepa, kde jim bylo řečeno, aby počkali, dokud nebude připraven automobil. Místo toho ovšem po pár minutch do místnosti vešla popravčí četa ve složení Jakov Jurovskij, G. P. Nikulin, M. A. Medvěděv (Kudrin), P. Jermakov, S. P. Vaganov, A. G. Kabanov, P. S. Medvěděv, V. N. Nětrebin a J. M. Celms. Jurovskij přečetl verdikt: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ Načež car Mikuláš II. (v ruštině Nikolaj) pohlédl na svou rodinu a překvapeně vyřkl „Co? Co?“ načež byl Jurovským zastřelen, popravčí četa začala chaoticky střílet, dokud nebylo všech 11 členů carské rodiny a služebnictva zabito. Některým se ovšem podařilo přežít, konkrétně Anna Děmidovová a dcery Taťána, Anastázie a Marie, ty pak chladnokrevně bajonetem ubodal k smrti Pjotr Jermakov.
Jejich těla poté byla vhozena do vodou zatopené šachty dolu Ganina Jama nedaleko Jekatěrinburgu. Aby bylo zabráněno identifikaci, Bolševici do šachty naházeli ještě několik ručních granátů, která těla rozmetala. Bolševici se ovšem báli, že by těla mohla být objevena a identifikována, a tak byla rozervaná těla vyzvednuta a převezena na tři kilometry vzdálenou Porosenkovu louku, kde byla těla před pohřbem polita kyselinou sírovou a ještě zapálena, aby se zabránilo případné identifikaci.
Foto: Na místě bývalého dolu Ganina Jama, kam byla vhozena těla carské rodiny, vyrostlo několik kostelů, pomníků a poutních míst | Wikimedia Commons / Public domain
Sovětský tisk o popravě informoval o dva dny později a vraždu vysvětlil blížícím se ešalonem Československých legií, které měly Cara osvobodit. Ve skutečnosti ovšem Legionáři nevěděli že se v Jekatěrinburgu carská rodina nachází.
Ostatky většiny rodiny byly nalezeny amatérskými hledači v roce 1979, objev byl ale politicky choulostivý, a tak ho politické vedení Sovětského svazu uchovávalo tajnosti až do roku 1989. Těla byla exhumována v roce 1991. Zbývající dvě těla, Alexeje a Marie, byla nalezena v roce 2007 nedaleko masového hrobu carské rodiny.
Zdroj: Diletant Meida, britannica
