Je to trochu pitomé, ale lidé se občas připomenou tím, že zemřou; a pak je z toho třeba článek, který by jinak nebyl. To je i případ Jamese C. Scotta, amerického politologa, který minulý týden zemřel v požehnaných 87 letech a zanechal za sebou spoustu zajímavých knih.
Vzhledem k tomu, co všechno se v těch “soft” oborech děje, bych se ani nedivil, milý čtenáři, kdybys při spatření slova politolog tiše protočil panenky. Leč Scott byl jednak ještě produktem 50. let, jednak důkazem toho, že dostatečně chytrého člověka neutlučete ani vzděláním. Témata, kterým se věnoval, obvykle ležela dost daleko od soudobé (a pomíjivé) intelektuální módy.
Jedna ze Scottových knih, která česky bohužel zatím nevyšla, se jmenuje Seeing Like a State a pojednává o modernitě. Je to ten nepříliš častý druh knihy, který vám malinko posune “záměrný kříž”. I kdybyste se s ní neztotožnili, nezapomenete na ni, a bude vám do budoucna mírně ovlivňovat vidění světa.
Seeing Like a State je o modernitě, a to ani ne tolik v tom vědecko-technickém smyslu (i když i ta se tam objeví, hlavně v podobě architektury a urbanismu), jako spíše o modernitě společností a států. Jejím klíčovým pojmem je čitelnost (“legibility”).
Scott argumentuje, že snaha moderních států (a ta “modernita” začíná už někde ve vrcholném středověku) lézt lidem do soukromí a dirigovat jim životy je motivována zejména snahou číst struktury lidské společnosti a vidět do nich – obvykle ne zbůhdarma, dokonce ani nutně kvůli ideologii, ale proto, aby si státní mašinerie zjednodušila úkoly jako výběr daní a odvod mladých mužů do vojska. Ještě v raném středověku to nebylo zas tak moc potřeba – vesničané neměli hotové peníze a v armádě sloužili profesionálové – ale jak se daňová i personální základna státních aktivit rozšiřovala, rostla i snaha tu společnost zčitelnit.
“Staré”, přirozeně vznikající lidské struktury jsou přitom pro stát stejně nečitelné jako rovníková džungle. Dokud je například obecní půda (“commons”) v držení celé vesnice, která na ní různě rotuje plodiny a předává si jednotlivá políčka mezi sebou podle aktuální potřeby, nedokáže stát určit, kdo zodpovídá za co, a zejména kdo by měl z kterého kusu platit daně. Podobnou překážkou byla skutečnost, že lidé neměli příjmení; pokud žije v dědině pět Tomášů, těžko určit, který z nich dluží vrchnosti co! A tak modernizující se státy vnucovaly, mimo jiné, svým poddaným dědičná příjmení, což byla původně čistě šlechtická záležitost. A zaváděly závazné katastry nemovitostí.
(No dobrá, to se zrovna dá přežít.)
Seeing Like a State se ovšem neomezuje na historii. Podstatným sdělením knihy je, že tento proces probíhá dodnes. Svého vrcholu dosáhl v éře “velké modernity” standardizovaných panelových sídlišť a osmiproudých dálnic vedených skrze historická centra měst, ale i když se tyto excesy podařilo aspoň částečně utlumit, samotná snaha o zčitelnění populace probíhá dodnes a přesouvá se do digitálního světa.
Stát roku 2024 má zájem o vás vědět co nejvíce a mít vás co nejvíce “přečteného”. Určitá menšina sociálních inženýrů (hned si vzpomenu na Janu Michailidu) proto, aby dirigovala vaše chování, ale většinou je ta motivace čistě materiální, například daňová. Čím dál více lidí a organizací visí na státním cecku, tím pádem má ten stát zvýšenou motivaci hledat, kde koho ještě “škubnout”, aby měl na výplatu těm druhým.
Což mimo jiné znamená, že ten tlak bude trvat i při výměně politických kádrů. Podíváme-li se na dnešní ČR, tak zdaleka nejorwellovštější iniciativa za posledních pět let je lustrování bankovních účtů, které pro žadatele o dávky a jejich členy domácnosti protlačuje – inu, rozvážný moravský sedlák Marian Jurečka, typ člověka, kterého byste si na první pohled vůbec nespojovali se sociálním inženýrstvím.
A Piráti, strana, která byla kdysi založena na principu ochrany soukromí, zase ve vládě připravují Centrální registr hotelových hostů, což je v podstatě digitalizace staré metternichovské paranoie z podvracečů státu, kteří cestují po království, aby roznášeli nebezpečné novoty a pomlouvali Jeho Veličenstvo. Přitom jediná logická věc, na kterou by Bartoš měl vzhledem k vlastní ideologii tlačit, by bylo zrušení této idiotské povinnosti, která kromě ohrožení soukromí lidí ještě navíc zbytečně odčerpává čas hoteliérů. Pět minut vypadá jako nic, ale vynásobte to milionem a už je to hodně promarněné energie.
Jenže Bartoš se za pár let v úřadě stihl ztotožnit se státem natolik, že jeho touhu po čitelnosti vlastní populace bere za svou a snaží se ji posílit.
Stálo by za to přeložit Seeing Like a State do češtiny a vypustit ji mezi tu část české inteligence, která ještě umí a chce číst. Nejlepší příležitost by k tomu bývala byla hned v roce 1998, kdy ta kniha vyšla v originále; druhá nejlepší je teď. Ten proces zčitelňování opravdu ještě běží a projevuje se i takovými detaily, jako je snaha o omezení plateb v hotovosti nebo permanentní úsilí Evropské komise o plošné šmírování textových zpráv.
Ono přitom nejde “jenom” o soukromí a autonomii člověka vůči státu. Jde i o to, že řadu věcí vlastně nelze “zčitelnit”, a přitom jsou to důležité věci, u kterých je snaha o jejich “zčitelnění” kontraproduktivní.
Podíváte-li se například na IT svět, vidíte, že ani po čtyřiceti letech si stát nedokázal vytvořit dobrý vztah k open-source komunitě, která přitom produkuje špičkové programy; je na něj moc chaotická a málo čitelná, na rozdíl od velkých korporací jako Microsoft a Google. Stejně tak stát těžce naráží, kdykoliv se snaží nějak podporovat kulturu nebo vědu. Výsledkem bývá drahý brak a hochštapleři na pozicích umělých vítězů, protože umění i vědění je moc složité na to, aby se dalo zčitelnit do nějakých číselných sloupečků, podle kterých by se mohla rozhodovat komise nebo dokonce počítač.
Hodila by se nám určitá míra “občanské neprůhlednosti”, nebo dokonce převrácení poměrů, kdy by k větší “čitelnosti” byl donucen sám stát. To ale znamená být si toho problému vědom, a rovněž toho, že jde o systémový problém, který se nedá redukovat na zkratky typu “Babiš je estébák a má to v krvi”.
Třeba má, ale ta snaha o naše zčitelňování vesele pokračuje, i když je v opozici. Vskutku, ta kniha by potřebovala přeložit. Velmi.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
