LIBOR ČÍHAL
Salazar minimalizoval televizní vysílání a kromě obecných škol brzdil vyšší typy školství, argumentoval, že to ke štěstí nevede. Modernizovaný generální tajemník korejské Strany práce Kim povoluje populaci jen patnáct minut internetu denně a argumentuje podobně jako Salazar. Evropskounijní diktatura volí jinou taktiku – z internetu udělala na jedné straně cíl, s kterým je třeba vést permanentní válku, který je akutnější než inflace, a na druhé straně úderný prostředek své propagandy. Penalizuje poskytovatele webovských služeb, kteří se neřídí unijními rozkazy, populaci vnutila představu, že na webu řádí oživlý satan v podobě populistů, fašistů, rusofilů atd., zkrátka těch, kteří nechovají sympatie k unijnímu monstru. Evropská unie v distribuovaných úrovních koncentruje data o evropské populaci, aby bojovala s údajnou ruskou dezinformací, s nenávistí k masové imigraci a samozřejmě s těmi, kterým je odporná Leyenová, Macron a podobné typy. Je velmi perfidním projevem unijního ducha, že ti, kteří jsou pro mír s Ruskem, pro zastavení války a konstruktivní jednání, jsou v unijní distribuované databázi téměř doslovně značeni žlutým nebo červeným trojúhelníkem.
Od jistého momentu průniku internetu do života člověka začala být zřejmá jeho negativní role. Pak se na oblast vrhly hordy psychologů, kteří intuitivní náhledy potvrzovaly, obzvlášť závislost nejmladších generací na webu blokuje emoční mohutnost a porozumění vnějšímu. Život ve virtuálním snění nutně eliminuje poznávací a pravdivostní bázi, o niž se lidstvo opírá. Problém se dotýká všech generací, průměrný Evropan stráví na webu 6,5 hodiny denně, Čech zde tráví šest hodin, z toho na sociálních sítích dvě a půl hodiny. Na jedné straně se mluví o negativních rysech internetu, ale akcentuje se digitální dovednost, která má být dobrým parametrem. Digitální dovednost je ovšem zkázonosná, pokud se mechanicky překročí hranice rozumného a průměrných šest hodin na internetu denně tam patří. Nevíme, kam až dovede internetovská droga nastupující generace, negativní vliv webu se pozoruje i u starších generací, u kterých se už téměř nevyskytuje tradiční kvalita moudrost. V sedmdesátých a osmdesátých letech se v debatních klubech v pražském nebo brněnském centru tj. v hospodách, pohybovaly osoby starších generací téměř sokratovské moudrosti a velké tvůrčí invence. Dnes absolutní pusto a prázdno, protože i čeští starci koketují se sociálními sítěmi.
V málokteré unijní statistice figuruje Česko v lepší zóně, někdo z toho může dedukovat, že v podstatě už žádným národním etnikem ani nejsme, ale nepovedeným shlukem evropských felláhů. V Německu zaznamenávají úspěšný pokus o národní regeneraci, který je nesen stranou AfD. Je to strana mladších generací a AfD má ve společnosti nadprůměrnou podporu mladých lidí. V Německu daleko menší procento mládeže než jinde v Evropě aktivně komunikuje na sociálních sítích. V Česku nadprůměrná podpora mládeže propadlé Fialově koalici a kýčovité ohavnosti, kterou je ČT. Pražská mládež se domnívá, že způsob financování televize je totéž co demokratický systém.
Kognitivní úpadek této mládeže bude korelován s její vysokou závislostí na sociálních sítích.
70 % české populace je aktivní na sociálních sítích, v unijním průměru je to 67 %, ale jenom 59 % Němců zde aktivně komunikuje, menší procento vykazuje pouze Itálie (56 %). Německo a Itálie jsou země silného kulturního povědomí, které ovlivňuje digitální chování člověka. Přitom v těchto zemích mají dobré parametry digitální vzdělanosti. Podle evropských statistik patří Česko spolu se Severní Makedonií, Kyprem a Dánskem k zemím, kde 97 % mládeže (19-29 let) tráví volný čas na sociálních sítích. V některých analýzách se mluví o tom, že ve dvou zemích, Dánsku a Česku, je mládež téměř absolutně nalepená na sociální média. Vysoké procento mládeže aktivní na sociálních sítích se registruje v Británii a v Srbsku, v prvním případě se to přikládá vysokému procentu imigrantů, kteří komunikují s mateřskou zemí, a podobně v srbském případě je to v důsledku velké diaspory v zahraničí. V sousedním Německu, které se často chápe jako evropská norma, je mládež daleko méně aktivní (84 %) na sociálních sítích než v Česku. Nejnižší procento komunikující mládeže zaznamenali v Itálii (80 %), kde hraje velkou roli přirozenější komunikační forma, kterou je sociální život.
