ŠTĚPÁN CHÁB
Turbulentní vývoj stran rušení a nerušení Lužické nemocnice v Rumburku, kam spadá celý Šluknovský výběžek.
Tomáš Koloc mi doporučil jednoho moc milého pána z Moravy. Dal mi jeho číslo, jemu dal moje číslo. To prý kdybych se hroutil a neměl komu říct, že ta jáma pode mnou je moc veliká. Člověk takové číslo asi někdy potřebuje.
Zavolali jsme si před rokem. Všechno jsem mu to řekl. Nehroutil jsem se, jen jsme si povídali.
A utrousil, že byl na skok na tom mém Šluknovsku. Nemohl se stavit, protože pádil zase dál. „Ten váš kraj, co tam máte, to je klenot. Neříkám to často, ale máte to tam překrásné,“ řekl mi. Máme. Máme to tady jako z výstavy. Sednout si na zadek, všude kopce, černé lesy a svatý klid. Země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající.
Jen je to tu trochu obtížné.
Sleduju situaci kolem Lužické nemocnice v Rumburku. Dostala se do konkurzu, hrozilo její úplné zavření. Po politickém tlaku si ji pod svá křídla vzala Krajská zdravotní a.s.. Společnost, která sdružuje nemocnice Ústeckého kraje a jak je zvykem u našeho rakovině podobnému systému, vše soustřeďuje do centra dění, to okrajové jen vysává nebo ignoruje. Tu naši nemocnici nechtěla. Bránila se, vzpouzela, ale byl to politický befel. Museli, aby politici nevypadali blbě, že nakašlali na část republiky, že nechali ve štychu 55 tisíc lidí Šluknovska. Není to pár samot na hřebenech, je to aglomerace měst (Rumburk, Varnsdorf, Šluknov, Jiříkov, Krásná Lípa).
Výsledek?
JIPka končí. Nebude. Vy, lidé Šluknovska, jste zocelení dobou, krajem, větrem i nepřízní, vy JIPku nepotřebujete. Můj první infarkt ve třiceti ještě řešila nemocnice v Rumburku. Byla na to vybavená, připravená. Zvládla to (jasně, tím, že mě poslala vrtulníkem do Liberce, ale do chvilky mi napíchli kapačku, věděli jak a čím mě stabilizovat). Další infarkty? Ty už řešila jen krajská nemocnice v Ústí nad Labem. A jet s akutním infarktem čtvrt hodiny do Rumburka, nebo hodinu a půl do Ústí, v tom je sakra rozdíl. Protože prostě nevíte, jestli to s vámi práskne definitivně, nebo ne.
Navíc i přes podepsanou přeshraniční spolupráci sanitky jezdí o polovinu delší trasu přes české území, než aby se odvážily daleko kratší cestou přes Německo. Však už jsem tu cestu několikrát absolvoval. To je ta výhoda Schengenu. Pacienta s infarktem radši povezou o půl hodiny déle černými lesy, aby nedošlo k nějakým tahanicím s německou stranou. A to i za cenu, že jim cestou pacient může zkolabovat. Nedává to smysl.
Končí i dětské lůžkové oddělení. Zůstane jen dětská ambulance, navíc sloužící jen do 15 hodin. Ve čtyři odpoledne zavřeno. Nezájem. Rodiny s dětmi, sem nejezděte, odtud se odstěhujte, zní jak z Krajské zdravotní, tak i z Ústeckého kraje. Nebude následovat rozkaz to tu zasypat škvárou? Před třemi měsíci jsem kvůli jistým obtížím potřeboval u dítěte akutní zásah v nemocnici. Ta komedie byla k uzoufání. Odjezd do Rumburka, tam oznámeno, že není echo, ať jedeme do Děčína. Trvalo dvě hodiny, než se dítěti dostalo adekvátního ošetření. Pokud by se podezření potvrdilo (naštěstí se později v Děčíně nepotvrdilo), vedla by tahle prodleva ke zmrzačení dítěte.
Šluknovsko. Nádherný kraj, s velkým, s obrovským potenciálem, ovšem kraj zapomenutý, kraj, před kterým se zavírají oči, kterého se všichni štítí, protože je to kraj, na který se už desetiletí kašle. Jen se opravily omítky, ale umakartové stoly a vytřískané elektroinstalace za nimi se nechaly (obrazně řečeno). Likvidace akutní a dětské péče vytváří ze Šluknovska území druhé kategorie – stát sice vybere od místních lidí stejné odvody na zdravotní pojištění jako od Pražáka nebo Brňáka, ale garantovanou péči jim nezajistí. Ba naopak, vědomě jim jí odpírá.
Ale my odtud prostě neodejdeme i když na nás Ústecký kraj, zdravotnický sektor i stát zvysoka kašlou. Protože ten kraj nám vrostl pod kůži. Sázíme si brambory do těch našich zahrádek, opravujeme si střechy, připravujeme si dřevo na zimu, žijeme tu, protože sem patříme. Trochu depresivní, zplundrovaní nedůvěrou, ale v našem kraji. A i my voláme po svých právech. Nemáte nárok na náš kraj kašlat a udělat z něho vitrínu stání i krajské neschopnosti.
Jak by řekl Švejk, co blbnete, vždyť tu žijou lidi.
O jednání mezi Krajskou zdravotní, a. s., krajem a místními starosty psal Martin Horák. Přečtěte si jeho svědectví. Je děsivé.
The post Vitrína státní i krajské neschopnosti first appeared on Pravý prostor.
