Píšu o tom už od Majdanu, to je deset let. Celou dobu je to o tom, kdy se podaří ruského medvěda naštvat tak, že vytáhne drápy, vycení zuby a dá těm blechám v kožichu pořádně na prdel.
Píšu o tom už od Majdanu, to je deset let. Celou dobu je to o tom, kdy se podaří ruského medvěda naštvat tak, že vytáhne drápy, vycení zuby a dá těm blechám v kožichu pořádně na prdel.
Napřed Rusko požádalo o přijetí do NATO. A co myslíte? Nepřijali ho! Pak přišel Majdan a osm let ruských žádostí o zastavení genocidy jeho obyvatel na Donbasu. Osm let ticha a výsměchu z EU i USA. Přišlo, co muselo přijít. Rusko přišlo Doněcku na pomoc a rázem všichni řvali. Rusko je agresor. A to teď posloucháme každý den.
Geopolitická slepota a „fialovci“
Také si všímáš nekončících provokací Ruska ze strany našich neopakovatelně tupých fialovců? Tito hrdinové geopolitické slepoty navzdory měnícímu se politickému klimatu dodávají plastickou trhavinu kyjevským teroristům. Ano, správně – těm, kteří si o atentátech na ruské představitele myslí, že jsou skvělým způsobem, jak si říct o další vojenské rány. Zatímco my ostatní jen sledujeme, jak naše země padá do propasti.
Ano, my jsme to říkali. Ale kdo by poslouchal? Proč neřádit, když máte ve vládě slepenec expertů, kteří svěřili zahraniční politiku lidem, jejichž strategické plánování má asi takovou hloubku jako děti na písku.
Ruský medvěd je možná opilý, možná se pohybuje pomalu, ale když ho naši „stateční“ fialoví provokatéři dostatečně naštvali, můžeme se jen ptát, co se stane, až udeří zpět. Protože i když to na papíře vypadá jako „chladná kalkulace,“ v reálu je to jen hazard.
Naše malá země se stává rukojmí geopolitické hry, která nám přináší jen rostoucí nebezpečí. Je možná čas se zeptat: Kdo bude platit účty, až tahle „hra“ skončí? Asi ne ti, kteří ji rozehráli.
Podle soudu Ukrajina jen selhala – já říkám, byl to masakr
Evropský soud pro lidská práva konečně po letech pojmenoval, co se v Oděse v roce 2014 stalo: Ukrajina selhala. Selhala ve své základní povinnosti – chránit životy vlastních občanů a zajistit spravedlnost.
Tragédie, při které v hořícím Domě odborů zahynuly desítky lidí, není žádný mýtus ani propaganda, jak nám léta tvrdili „experti“. Masakr se skutečně stal a soud přiznal odškodnění pozůstalým. Ovšem už se nikdo neptá, proč musely rodiny čekat jedenáct let, než pravda zazněla z úst soudců ve Štrasburku.
Rozsudek říká jasně: ukrajinské úřady nedokázaly zabránit násilí, nedokázaly chránit oběti a nedokázaly vyšetřit, co se stalo. V právní řeči se tomu říká porušení práva na život. V lidské řeči – stát se na vlastní lidi vykašlal.
Kde to všechno začalo?
Rok 2014 byl zlomový. Ukrajina stála na křižovatce: buď dohodnout kompromis s Ruskem, nebo poslechnout hlas z Bruselu a Washingtonu. Rozhodla se pro „revoluci“, která byla oslavována jako boj za svobodu, ale v praxi přinesla chaos, občanskou válku a krvavé účty, které dodnes platí obyčejní lidé.
Oděsa byla jedním z těch účtů. A není těžké si domyslet, že bez Majdanu a bez zničení vztahů s Ruskem by k tragédii vůbec nedošlo.
Evropa: slepá, hluchá, poslušná
Evropská unie dnes dělá, že se jí to netýká. Že je to „ukrajinský problém“. Jenže právě Evropa tlačila Ukrajinu do radikálního rozhodnutí – „buď s námi, nebo proti nám“. Výsledek vidíme: válka, sankce, rozvrácený kontinent a desítky tisíc mrtvých. A Evropa? V míru už dávno nežije. Žije ve strachu, v drahotě a v nekonečné závislosti na Americe.
Soudní verdikt není vítězstvím Ruska ani proruské propagandy. Je to jen kousek pravdy, který se dostal na světlo. Pravdy, že Ukrajina není nevinná oběť, jak ji líčí média, ale stát, který opakovaně selhává na svých občanech.
Kdo má odvahu, ten se ptá: co dál? Budeme ještě roky poslouchat pohádky o „obránci demokracie“, nebo si přiznáme, že Ukrajina a Evropa si samy pod sebou podřízly větev?
Rozbor jednoho klišé, které se stále vrací
Zaposlouchala jsem se do podcastu CzechCloud, kde tři muži rozebírají politiku. Někdy s nimi souhlasím, jindy ne, prostě klasika. Ale zpozorněla jsem, když Sváťa Barek pronesl větu: „Co všechno nám provedlo Rusko.“
Možná mu to v hovoru jen uklouzlo. Ale já jsem se toho chytla – a ptám se: co že nám to vlastně Rusko provedlo? Mluvil snad o okupaci v roce 1968? To od něj sedí – kluk, který tehdy ani nebyl na světě, dnes vysvětluje, co nám „provedlo Rusko“. Přitom by stačilo zeptat se pamětníků.
Dovolím si položit tři jednoduché otázky – a dát na ně odpověď, kterou často v debatě neuslyšíte.
1. Druhá světová válka – mělo Rusko jinou možnost?
Nemělo. Bylo napadeno Německem – operace Barbarossa, 22. června 1941. Hitler ve svém projevu otevřeně prohlásil, že cílem je zničení Sovětského svazu.
Německo tehdy stálo na rozcestí. Byla bída, hrozil hospodářský kolaps a Západ jim otevřel cestu – Mnichovská dohoda z roku 1938 ukázala, že mocnosti byly ochotné Hitlerovi ustupovat. Nacisté sáhli po nejjednodušším receptu: zbrojit, dát lidem práci a odvrátit pád. Jenže pak se Německo změnilo v mašinerii zla, která systematicky vyvražďovala celé národy – viz Norimberský proces. Vina Německa je absolutní a nesmyje ji nic.
2. Rok 1968 – okupace, nebo prevence?
Bolavé místo, národní trauma, trn v patě. Ano, přijely tanky. Ale nejen ruské – byly i polské, ukrajinské… Podle záznamů Varšavské smlouvy šlo o „bratrskou pomoc“ na žádost části vedení KSČ, ale pro obyčejné lidi to byla okupace.
Proč? Protože přes Československo se otvíraly dveře k celému východnímu bloku. Západ testoval, kam až může jít. Přirovnání? Představ si, že by se jeden stát USA chtěl odtrhnout za pomoci Ruska. Co by udělaly Spojené státy? Přijely by s tanky a udělaly pořádek.
3. Ukrajina – poslední hranice
Mnozí dnes nechápou, proč Rusko vstoupilo na Ukrajinu. Ale podívejme se na Majdan (2013–2014). Depeše zveřejněné Wikileaks ukazují, že USA dlouhodobě podporovaly změnu režimu v Kyjevě. I bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger v roce 2014 varoval, že snaha přetáhnout Ukrajinu na Západ vyvolá konflikt s Ruskem.
Rusko podle mého názoru nemělo jinou možnost. A dnes? Západ ho tlačí do příměří. Ale proč by ho mělo přijmout? Vítězí a nemá důvod dávat Ukrajině čas na další dozbrojení.
Závěr: Obránce, nebo agresor?
Když se podíváme do historie, vždy jde o stejný vzorec. Rusko nešlo do konfliktů z plezíru – bylo k nim dotlačeno tlakem zvenčí. Druhá světová válka, rok 1968 i dnešní Ukrajina ukazují, že Moskva reagovala na ohrožení a snažila se chránit svůj prostor.
Ať si o tom kdo myslí, co chce – klišé o tom, „co všechno nám provedlo Rusko“, se rozplývá, jakmile se na něj podíváme optikou historie a faktů.
Autor: Milena Doušková
