V Rusku skončily parlamentní volby, které se konaly 18., 19. a 20. září. Volby probíhaly elektronicky i na volebních okrscích a konaly se v kontextu pokračujícího konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou. Vedle voleb do Dumy se v rámci Jednotného volebního dne konaly také další typy voleb, tj. volby do regionálních parlamentů a volby hlav regionů. V této analýze se zaměříme na parlamentní volby na federální úrovni. Zjednodušená hodnocení vidí volby v Rusku jako frašku, nicméně špatně se jim odpovídá na otázku, proč na nich současný „autokratický režim“ (autokracie znamená samovládu nebo vládnutí ze své vlastní moci) stále trvá, i když pro něj představují značné náklady a rizika.
Proč tedy? Současné Rusko je volebním autoritářstvím, které mísí prvky autoritářského vládnutí s prvky demokracie. Volební autoritářství neznamená, že volby ztrácejí veškerý význam. Jejich funkce se však liší od funkce voleb v liberální demokracii: nejde především o otevřenou soutěž, v níž by výsledek mohl vést k pravidelné výměně politické moci, ale o mechanismus, kterým režim svou moc institucionalizuje, potvrzuje a zároveň testuje. Volby poskytují obraz veřejné podpory, umožňují sledovat nálady společnosti a dávají režimu příležitost korigovat politické a sociální napětí. Všechny tři funkce jsou důležité. Natolik, že se v Rusku letos konaly i v situaci válečného konfliktu, dronových a kybernetických útoků.
Pro občany přitom mohou představovat sice značně omezený, ale nikoli nutně bezvýznamný prostor pro vyjádření postoje k vládnoucím poměrům. Výsledky proto nelze číst pouze jako prostý obraz volebních preferencí, ani jako pouhou předem napsanou statistiku bez výpovědní hodnoty. Právě rozdíl mezi tím, co volby formálně znamenají, a tím, jakou politickou funkci skutečně plní, je důležitý pro pochopení letošních výsledků voleb do ruské Státní dumy.
Před letošními volbami se prostor pro politickou soutěž dále zúžil, což nejlépe ukazuje případ liberální strany Jabloko. Její federální kandidátku nejprve Centrální volební komise zaregistrovala, avšak v srpnu Nejvyšší soud na návrh strany Rodina (která nakonec ve volbách kromě jednoho obvodu vůbec neuspěla) registraci zrušil. Formálním důvodem byly mimo jiné dary od občanů napojených na zahraniční financování, využití materiálů zakázaných (blokovaných) platforem a porušení autorských práv; soud naopak neuznal námitku extremistického obsahu kampaně. Už předtím čelili někteří představitelé Jabloka překážkám spojeným s pravidly pro „zahraniční agenty“ a pro extremismus. Jabloko přesto nebylo z voleb zcela odstraněno: jeho kandidáti zůstali v části jednomandátových obvodů, především v Moskvě, Petrohradu a dalších regionech. V Novgorodské oblasti se mohlo účastnit voleb do regionálního zastupitelského vzoru.
Význam těchto zásahů nespočívá jen v počtu vyřazených kandidátů či stran. Ukazují, jak se v ruském volebním systému hranice přijatelné politické soutěže vymezuje kombinací zákonných omezení, administrativních rozhodnutí a soudních řízení. V případě Jabloka hrály podle všeho zásadní roli jeho protiválečné postoje a obava, že by mohlo oslovit protiválečně či pacifisticky naladěné voliče. Ačkoli strana v posledních dvou dekádách stála spíše na okraji voličského zájmu a nepředstavovala velké ohrožení, její případ ukázal hranici mezi „systémovou“ opozicí a opozicí mimo systém: volby neměly být v žádném případě prostorem pro artikulaci kritiky války.
Vyloučení z voleb se netýkalo jen Jabloka, ale i některých kandidátů Komunistické strany Ruské federace (KPRF): nejméně osm z nich bylo vyřazeno z voleb do Státní dumy nebo regionálních parlamentů. Nejviditelnějším případem byl saratovský komunista Nikolaj Bondarenko, kterému Centrální volební komise 7. září zrušila registraci po pravomocném správním trestu podle článku 20.3. Ten se týká veřejného předvádění symbolů extremistických organizací; v jeho případě šlo o materiál obsahující symboliku organizace, kterou ruské úřady označily za extremistickou.
Samotný průběh třídenního hlasování ukázal další charakteristický rys současného ruského volebního systému: vedle omezené politické soutěže se výrazně proměňuje také samotná organizace voleb. Hlasování probíhalo od 18. do 20. září a vedle klasických volebních místností bylo ve velké míře využito i elektronické hlasování. Podle oficiálních čísel využilo možnosti volit elektronicky něco kolem 3,5 milionů voličů, a to především v hlavním městě. Právě vysoký počet elektronicky hlasujících byl jedním z výrazných rysů letošních voleb, i když digitalizace voleb v Rusku není nic nového. Kritici upozorňují, že se v ruském případě (systém elektronického hlasování není praxí jen v Rusku) jedná o další způsob potenciální manipulace výsledků voleb.
Důležitým tématem byla také účast voličů, která zvyšuje legitimitu voleb a jejich výsledků. Volební účast je v ruském kontextu relativně významný faktor a Kreml pro něj obvykle stanovuje „cílová čísla“. Po prvním dni se oficiální volební účast pohybovala kolem 30 procent, druhý den dosáhla podle Ústřední volební komise 32,58 procenta a před uzavřením volebních místností třetí den už přesáhla 50 procent. Po skončení hlasování komise uváděla přibližně 59 procenta, tedy více než při volbách do Dumy v roce 2021, kdy účast dosáhla 51,72 procenta. Tato čísla je ale třeba číst v kontextu změny volebního mechanismu: třídenní hlasování a relativně rozsáhlé využití elektronické volby ztěžují přímé srovnání s předchozími volbami. Nicméně s ohledem pouze k prosté účasti byla účast vyšší než v uplynulých letech.
Podle výsledků se rýsuje poměrně jasné rozložení sil, které se dramaticky neliší od minulých pěti let. Velké politické změny očekávat nelze. Strana Jednotné Rusko získává na federální kandidátce kolem 57,9 % hlasů, Komunistická strana Ruské federace (KPRF) je druhá s přibližně 13,6 %, následuje Liberálně-demokratická strana Ruska (LDPR) s 8,9 % a Noví lidé s 7,9 %. Strana Spravedlivé Rusko nakonec překonala 5procentní hranici a získala 5,1 %. Jedná se stále o předběžné a nepotvrzené výsledky.
Výsledek Jednotného Ruska je vyšší než v předchozím volebním cyklu, což znamená, že vládní strana si zachová, ba ještě posílí, svoji hegemonní pozici v parlamentu, kde má velmi pohodlnou ústavní většinu celkem 355 poslanců. Podpora vládní straně ale nebyla zdaleka všude stejná; v některých regionech strana dosáhla mnohem slabších výsledků. Opoziční média jí přisuzují skutečnou podporu (založenou na sledování statistického rozptylu podle analytika voleb Sergeje Špilkina) jen 34 %. V jednomandátních volbách strana získala 208 křesel z 225, na ostatní strany tak zbylo 17 křesel.
Pro KPRF znamená výsledek druhé místo a zhruba stejnou úroveň podpory, jakou jí přisuzovaly exit-polly. Nelze ale rozhodně mluvit o posílení pozice komunistů, neboť přišli o více než 5 procentních bodů (a 19 poslanců). Postavení KPRF jako druhé nejsilnější parlamentní strany se výrazně nemění, i když oslabila jako celá systémová opozice. Nacionalistická LDPR se pohybuje kolem devíti procent (posílila o 1,4 %) a středoví Noví lidé kolem osmi procent (o 2,5 % více než v roce 2021). V případě Nových lidí stojí za poznámku její úspěch v zahraničních okrscích, kde se koncentruje ruská emigrace (například v Praze). Dramatičtěji se volby vyvíjely pro stranu Spravedlivé Rusko. Zdálo se, že pětiprocentní práh nepřekročí, nakonec ale dosáhla 5,1 % ve stranických kandidátkách a 4 křesla v jednomandátních obvodech.
Ještě se zastavme u strany Jabloko. V Novgorodské oblasti získala ve volbách do regionálního parlamentu 6,3 % a do parlamentu se dostala. V případě jednomandátních okrsků, kde její kandidáti mohli kandidovat (v celkem 99 z nich), byla podpora nezanedbatelná především v Moskvě (mezi 10-15 % podpory), i když na zisk křesel v Dumě to nestačilo.
Rusko-ukrajinská válka ovlivnila letošní volby do Dumy ve dvou vzájemně propojených rovinách. Za prvé, jak už jsem zmínila v úvodu, změnila samotné podmínky politické soutěže. Jde o první parlamentní volby od zahájení plnohodnotné invaze v roce 2022. Otázka války se stala jednou z hranic, která oddělila politicky přijatelné a nepřijatelné kandidáty. Na federální úrovni nakonec nekandidovala žádná strana, která by válku otevřeně odmítala nebo kritizovala.
Za druhé se válka stala součástí samotného politického obrazu, který má volba vytvářet. Prezident Vladimir Putin před volbami výslovně spojoval účast ve volbách s podporou ruských vojáků a národní jednotou. Podobně se vyjadřoval třeba Dmitrij Medveděv, šéf vládní hegemonní strany Jednotné Rusko. Jeho strana zase představila kandidáty s vojenskou zkušeností jako součást nové společenské elity, v čemž navázala na Putinovu dřívější tezi. Do voleb se podle ruské volební komise zapojilo téměř 200 lidí, kteří bojovali na Ukrajině, a veteráni se objevili na kandidátkách, v předvolebních videích i v televizních debatách. Nakonec jich bude v Dumě za vládní stranu sedět celkem 49. Důraz na veterány má dvě funkce. Ta první je ideologická, ale ta druhá je mnohem pragmatičtější, protože odráží snahu o společenskou reintegraci veteránů a jejich „depolitizaci“.
Letošní volby nelze jednoduše vidět jako referendum o válce. Válka ovlivnila volby především tím, že znovu změnila hranice toho, co je v politické soutěži přípustné. Jedná se o proces, který pokračuje už několik let a posiluje sekuritizaci veřejného života a militarizaci ruské ekonomiky a společnosti. Vyčerpávající válka ale rovněž vytváří sociální a ekonomické náklady, které se promítají do nálad voličů: realisticky viděno, Rusko čelí mimo jiné útokům ukrajinských dronů na infrastrukturu a energetická zařízení, nedostatku pracovní síly a ekonomickým tlakům. Ostatně roste veřejná podpora ukončení války, což je odrazem společenské únavy z konfliktu, který se přes počáteční sliby a vyprávění o „speciální operaci“ stává součástí každodenního života v Rusku.
Nicméně je důležité si všimnout hlavního paradoxu letošních voleb. Zatímco politický establishment hledal ve válce další zdroj legitimity, samotné téma války se stalo tabuizovaným tématem letošních voleb. Důsledkem toho je, že výsledky voleb neměřily podporu války, protože válka se stala vlastně jen kontextem voleb, něco co volby strukturálně podmínilo (a ovlivnilo). Z volebních výsledků tedy nelze vyvozovat nic o skutečných postojích ruské společnosti k pokračování války. Udělat rovnítko mezi volebními výsledky a nekritickou a jednoznačnou podporou současné války nelze. Zároveň se ukázalo, že ruský stát má v současných podmínkách stále schopnost zorganizovat a kontrolovat rozsáhlý volební proces.
