MAREK DOBEŠ
„Triumf konformismu a zrady aneb Krysí jméno Pávek, pokrytectví splávek,“ píše autor, kterého k článku „nakopla“ neúčast prezidenta Pavla u komunálních a senátních voleb. Obšírně vysvětluje svůj ostře negativní postoj k hlavě státu a v závěru pak i to, proč se hned po prezidentských volbách chopil pera a začal psát svou sérii Multivercz.
Dědictví bezpáteřnosti
Sedí na Pražském hradě, v sídle českých králů a prezidentů zakladatelů, jeho přítomnost tam působí jako ten nejkrutější výsměch našim národním dějinám. Dle mého názoru Petr Pavel nepředstavuje žádný nový začátek ani morální obnovu, nýbrž definitivní pečeť procesu, který začal v srpnu 1968. Jde o typ člověka, pro kterého jsou čest, národní hrdost a morální integrita pouze prázdná slova, překážky na cestě k osobnímu prospěchu. Konformista par excellence, který v každé době slouží tomu, kdo právě drží moc a nabízí nejlepší kariérní postup, stal se symbolem vyprázdněné ideje státu. Lidé tohoto ražení, kteří dokážou popřít elementární vlastenectví či alespoň lidskou slušnost výměnou za vlastní blahobyt a funkce, by ve zdravé společnosti museli čelit obecnému opovržení.
Nyní jsou dva z nich v čele české politiky. Z přizpůsobivosti se stala ctnost a z morálního selhání norma. Lokajství místodržících, kteří se dokážou bez mrknutí oka přeorientovat podle toho, odkud právě vane vítr, dosáhlo svého vrcholu. Zatímco před listopadem poslušně sloužili táboru socialismu a přísahali věrnost Moskvě, dnes se stejnou horlivostí a bezvýhradnou oddaností upřednostňují zájmy Evropské unie před zájmy vlastní země. Změnila se pouze ideologická fasáda a adresa velmocenského centra, jemuž se skládají účty, podstata však zůstala netknutá: vyměnit suverenitu a národní svébytnost za uznání v zahraničních kuloárech a pevnou ruku cizího protektora.
Slova pamětníků a neprominutelné chyby
Když Michael Kocáb hovořil před finále druhého kola prezidentské volby o tom, že člověk s takovou minulostí neměl o prezidentský úřad vůbec usilovat, vystihl podstatu věci. Rázně účtuje i s tzv. omluvou Babiše a Pavla. „Kdyby byla opravdová, museli by se vzdát svých kandidatur. Protože by věděli, že tím úplně poškodí morální profil národa,“ zdůrazňuje hudebník. Pouhá slovní „omluva“ bez reálného vyvození osobní odpovědnosti, tedy odmítnutí kandidatury, je jen taktickým krokem bez jakékoliv morální hodnoty.
Sledovatvolby
Zcela odlišně se k nabídkám na vysoké politické posty postavil spisovatel Pavel Kohout. Svůj postoj shrnul slovy: „Nesypu si popel na hlavu. Nic nehájím, já pouze vysvětluji.“ V sebereflexi své komunistické minulosti dospěl k závěru, že existují hranice, za které by se po pádu totality už vstupovat nemělo. Tuto zásadu stvrdil tím nejjasnějším způsobem – do politiky nikdy nevstoupil. Petr Pavel i Andrej Babiš kandidaturu na začátku své politické kariéry vylučovali, načež nevydrželi pokušení. Tento typ lidí ho totiž nevydrží nikdy. Právě proto jim nelze věřit. Oni ostatně nemohou věřit ani sami sobě. Svazáctví a touha ovládat druhé je v nich. Tvoří jejich DNA. Stejně jako pocit výjimečnosti, který jim umožňuje být nad věcí, pokud se to týká jejich potřeb.
Prezident, který sám vyhlásí celostátní termín komunálních voleb, aby k nim následně odmítl dorazit s trapnou výmluvou na kolizi s další zahraniční dovolenou, dokonale ilustruje propast mezi mocenskou slonovinovou věží a občany, kterým se v předepsaných projevech kážou vznosné myšlenky a v reálu se pak na ně prostě kálí. Volby představují naprosto totální, elementární pilíř demokracie – posvátný akt, ze kterého vyvěrá veškerá legitimita moci.
Sám jsem k prezidentským volbám fyzicky šel, i když jsem věděl, že ani jednoho komunistu s čistým svědomím volit nemohu, a do urny jsem proto vhodil prázdnou obálku – protože projevit občanský postoj přímo u volební urny je základní povinností každého, komu na republice záleží. Pokud však sama hlava státu povýší vlastní pohodlí nad tento principiální akt, demonstruje tím pouze hluboké pohrdání politickým systémem, jehož má být garantem. Přímá volba prezidenta, jež v rámci dělby moci představuje cizorodý a nesystémový prvek dávající silný mandát bez reálné odpovědnosti, vynesla na Pražský hrad marketingový produkt. Budiž, to je realita České republiky vzor 2026. Ale že se pod duhovým nátěrem skrývá krvavě rudá se srpem a kladivem, s tím se smířit nelze!
Falešná identita a „krysí“ jméno Pávek
Prezidentovy pokusy bagatelizovat minulost tvrzením, že šlo jen o formální fráze a nutné zlo mladého vojáka, narážejí na tvrdou realitu faktů. Příběh Petra Pávka, krycího jména a falešné občanky, se kterou se ještě v listopadu 1989 pohyboval Prahou v rámci přípravy na kariéru v rozvědce, není žádnou epizodou z naivního mládí. Byla to chladná, promyšlená cesta k moci uvnitř komunistického aparátu.
Cestovníprůvodce
Ostatně rodinná tradice hovoří jasně. Po boku otce, armádního funkcionáře, agenta vojenské kontrarozvědky s vlastním krycím jménem Hrušovský, který pomáhal s podvolením se naší vlasti Sovětskému svazu po srpnovém otřesu, vstoupil svým životopisem 10. května 1987, tehdy mu bylo 25 let, uvážlivě do světa normalizace, kde se kariéra stavěla na vynucené kolaboraci. Jenže jeho nikdo na rozdíl od mnoha rudých souvěrců při prověrkách k souhlasu s okupací nenutil.
Rozhodl se tak sám – z vlastní vůle ve vlastnoruční přihlášce otevřeně přiznává, jak zásadní pro něj bylo léto 1968, kdy mu otec vysvětlil situaci na kontrastu sovětských hostů a protisovětských nálad společnosti. Posměch spolužáků jej v podpoře okupantů údajně pouze utvrdil. To není profil oběti režimu, ale vědomého a loajálního sluhy okupační moci, který pokračoval ve své stranické dráze až do svých osmadvaceti let. Ostatně po přijetí na tříleté postgraduální studium (zpravodajský kurz Zpravodajské správy Generálního štábu), kdy přešel na Vojenskou akademii v Brně, v září 1988 jako člen studijní skupiny, kterou tvořilo necelých dvacet důstojníků na ustavující schůzi ročníku vstoupil do čela této organizace a stal se předsedou školní ZO KSČ. Vzorná kádrová kariéra v totalitním státě.
Dupák nad hroby
Postavit do čela našeho státu muže s touto historií znamená plivnout do tváře všem, kteří v době normalizace nesklonili hlavu. Odkaz a sebeobětování Jana Palacha nás zavazuje k tomu, abychom nezapomínali, proti čemu jeho čin směřoval. Proti oné plíživé rezignaci, proti ochotě přizpůsobit se sovětskému diktátu, proti lidem, kteří bez skrupulí vyměnili svobodu za kariéru a klid na práci. Krev a utrpení způsobené komunistickou diktaturou nelze přemalovat narůžovo mediálním marketingem.
Když takový člověk usedne na Hradčany, stává se z něj dokonalý vykřičník doby. Je to živý důkaz, že v zemi došlo k naprostému rozpadu hodnotových kritérií, kde se dřívější opory zločineckého systému bez uzardění pasují na ochránce svobody. Když pak takový člověk pronáší projev, kde čin Jana Palacha hodnotí, jde o vítězný tanec muže bez vlastností na hrobech obětí totality.
Stejně absurdní a nepatřičně působil i jeho projev při terezínské tryzně, kde prohlásil: „Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat,“ aby hned vzápětí dodal: „Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout a poučit se z nich.“ Jako by snad v Terezíně vraždili naši předkové, a ne němečtí nacisté! V tomto kontextu systematického překrucování dějin nelze pominout ani jeho záštitu brněnské tzv. „Pouti smíření“, kam byli pozváni představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu v čele s Berndem Posseltem. Zaštítit z Hradu akci legitimizující sudetoněmecké spolky přímo na našem území je nehoráznost a čisté zrazování vlasti tolik poznamenané dvěma bezprostředně navazujícími okupacemi.
Politický komentátor Petr Holec si všímá nejen tohoto hodnotového chucpe, ale jde dále, když poukazuje na snahu Petra Pavla zneužít imidžově dceru hrdiny prvního odboje, Zdenu Mašínovou a další. „Petr Pavel je vobyčejná hyena. Protože všimli jste si, po kom von de? Po bejvalejch disidentech, chartistech, aby se normálně díky jim voplách. Von je fakt hyena v tomhle. A prochází mu to.“
Sledovatvládu
Historik Petr Blažek pak poukazuje na další typický nástroj technologů moci. Zásadní překážkou je pro Blažka chování kandidáta v předvolební kampani, kdy „opakovaně lhal a doposud se za to neomluvil, ačkoliv z toho měl značný politický prospěch“. „Petr Pavel před necelými třemi lety tvrdil, že moje informace o jeho zaměstnání v komunistické vojenské rozvědce založená na archivním bádání není pravdivá. Opakovaně o mně prohlásil, že nejsem historik. Petr Pavel v den své inaugurace nakonec však zveřejnil na hradním webu svůj životopis, kde napsal, že byl od 23. 8. 1988, cituji, členem ZS GŠ. Pod touto zkratkou se skrývala komunistická vojenská rozvědka (Zpravodajská správa Generálniho štábu – pozn. red.). Na dotaz novinářů, zda se mi prezident omluví, Pražský hrad tehdy neodpověděl. Na omluvu čekám doposud,“ uvedl Blažek.
Zrychlený tep dějin v novém matrixu
Rozumím „sametovosti“ předání moci nad sférami vlivu, tedy mezi státníky Gorbačovem a Reaganem a chápu, že svou spoluprací s komunisty vláda po roce 1989 vyslala jistý signál. Ale nesouhlasím s tezí, že člen zločinecké organizace má právo sedět na Pražském hradě a už vůbec nesouhlasím s jeho snahou využít smrti hrdiny k plytkému filozofování, neřkuli moralizování. To považuji za odporné a trpký výsměch dějin. Jde o tzv. apropiaci symbolu: Kritici vnímají Pavlovo „moralizování“ o Palachově činu jako nepatřičné. Považují za problematické, když se k odkazu člověka, který zemřel v boji proti režimu, vyjadřuje někdo, kdo tomuto režimu v téže době (a dlouho poté) aktivně sloužil.
Dnes žijeme v podivném simulakru, ve společenském matrixu s postavou nalakovanou ochrannou barvou na jakéhosi moderního prozápadního lídra. Realita se tu převrací naruby, protože jinak by představa muže na pomezí Václava Havla a TGM – tak dokonale a nezpochybnitelně vhodného pro nejvyšší úřad, že se o tom nesmí kriticky ani šeptnout – prostě nešla udržet.
I Pavlova nejcitovanější zásluha – záchrana francouzských vojáků v misi UNPROFOR – vyvolává u pamětníků pachuť. Sám velitel praporu Karel Blahna glosoval mediální obraz s hořkou nadsázkou v rozhovoru s chartistou a členem popřevratové kontrarozvědky Janem Schneiderem: „Vidíš, a já jsem si celou dobu myslel, že jsem tomu velel já.“
Přitom zvolení Petra Pavla více než třemi miliony hlasů nebylo ničím jiným než triumfálním završením husákovské normalizace. Stará KSČ ani sovětská KSSS sice v době perestrojky netušily, jakou podobu tento vývoj jednou nabere, princip však zůstal stejný. Místo tehdejšího ideologického odevzdávání suverenity do Moskvy ji dnes tento mentální typus s lehkostí odevzdává do Bruselu. Někdejší socialistický internacionalismus sice vystřídalo členství v demokratických strukturách, osobní mocenský reflex však zůstává v mnohém totožný: stát ze zvyku v pozoru před cizí centrálou a předem přitakávat čemukoliv, co odtud přijde – tehdy i dnes.
Místo RVHP přichází stejně mechanické podřízení se novým centrálním nařízením, bezvýhradné přijetí eura a snaha vzdát se práva veta. Ani Habsburky přijmout za pány by mu nebylo za těžko: „Já bych s tím neměl sebemenší problém. Když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně…“
Vzorec uvažování zůstává pro určitou část společnosti stále stejný: věčný leitmotiv, že jsme sami příliš slabí, malí a neschopní řídit si vlastní věci. Místo sebevědomé suverenity se tak s úlevou upínají k jakémukoliv cizímu dohledu a nadnárodnímu centru, které rozhodne za nás. Je to nebezpečný omyl – vzdát se vlastní odpovědnosti ve víře, že cizí vláda či protektor nám zajistí stabilitu, není moudrost, ale pouhá recidiva vazalství.
Zásadním a nevratným krokem tohoto nového ideologického směřování se stává souhlas s deindustrializací Evropy, migračními pakty a masovou migrací, což je zásah do samotného složení obyvatelstva, k jakému se v minulosti uchylovali jen ti nejtvrdší diktátoři. Normalizační mentalita tak přežila a našla si novou fasádu.
Prospěchář na vrcholu pyramidy
Ideově podložený boj o moc vždy fungoval a funguje i dnes. Bezskrupulózním jedincům bez vnitřních morálních zábran dává dokonalý nástroj, jak se prodrat na špici společenské pyramidy. Nepotřebují k tomu mimořádný intelekt ani hluboké vize, stačí jim naprostá absence zábran a instinktivní schopnost kráčet vždy s vedoucím systémem.
Herní vývojář Daniel Vávra precizně zobecnil 21. srpna 2026 na Facebooku: „Kolaborace, nebo jen takové to maloměšťácké prospěchářství, je totiž činnost, kterou někdo vykonává proto, že je pro něho výhodná. Společensky, kariérně, finančně. Chválíte režim Gustáva Husáka a odkaz V.I.Lenina, protože když to budete dělat, budou vás za to vaši nadřízení a ti, co jsou u moci, chválit, pomůže vám to k lepšímu místu, případně z toho kápnou nějaký prachy.“ Petr Pavel se stal prezidentem přesně tímto způsobem. Využil všech výhod, které mu minulý režim nabízel, a když režim padl, obrátil kabát a využil výhod toho nového. A my mu to tolerujeme. Jsme jako zpovykané děti, které bez rozmyslu zahazují vše, co pro národ vybojovaly předchozí generace a muži 28. října. Tragickou ironií osudu jsme vlastní státnost svěřili stranickým kádrům, které by mohly se stejnou chladnou profesionalitou a poslušností sloužit jako nástupci Gustáva Husáka.
V případě Hradu je to však ještě horší – prezidentský úřad u nás totiž nikdy nebyl pouhou administrativní správou, nýbrž funkcí výsostně symbolickou a ideovou. Hlava státu má zosobňovat morální kompas a kontinuitu národní hrdosti. Pokud do tohoto křesla usedne člověk s ohebnou páteří, nestává se jen pragmatickým vykonavatelem moci, ale živou negací samotných hodnotových základů, na kterých republika stojí.
Sledovatvládu
Proto jsem ihned po jeho volbě pochopil, že nemohu mlčet a děkuji Krajským listům za příležitost bojovat satirou s podvolením společnosti v hořké sérii černých humoresek MULTIVERCZ. 13. května 2023 vyšel první díl s názvem „Aktivujte rozvědčíka Päwka“ a prezident v něm figuruje v roli rozvědčíka Abwehru na území alternativní reality Das Protektorat Böhmen und Mähren. Chci věřit, že v nich Jaroslav Hašek se svou Stranou mírného pokroku v mezích zákona potkává Haškovo „Kdo zradil jednou, zradí vždycky!“ Víc asi jako autor nenadělám. Ale třeba se někdo před dalším volebním obdobím do MULTIVERCZ začte…
Celou sérii Multivercz najdete ZDE.
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč
Celkem za měsíc: … 7 870,00 Kč
Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
88 přečtení
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
