„Všem, kteří říkají, že Německo musí s Ruskem mluvit, odpovídám: děláme to…“
… řekl německý ministr zahraničí Johann Wadephul po setkání s Lavrovem. A právě tahle věta je podle mě na celé schůzce nejvýstižnější.
Setkání bylo domluveno narychlo, Wadephul sám říká, že jej oslovila řada ministrů jiných zemí s tím, že Rusko je připraveno jednat a mnozí mu prý doporučili, aby této možnosti využil, a někteří ho o to dokonce požádali.
A tak po více než čtyřech a půl letech požádali Němci o schůzku, Wadephul přišel za Lavrovem do prostor ruské delegace při OSN a uskutečnilo se první skutečné bilaterální jednání německého a ruského ministra zahraničí. Konečně.
Pak ovšem přijdou detaily. Schůzka trvala dvacet minut, Waldephul si otevřel své poznámky, přednesl německé postoje k Ukrajině, varoval Rusko kvůli incidentu v Lipsku (Moskva vinu odmítá) a otevřel otázku vývozu obilí. Na dvacet minut opravdu úctyhodný program, nedokážu si představit, že by byl prostor na odpovědi. Doma pak vysvětluje, že schůzka nic nepřinesla, ale dokázala, že Německo s Ruskem mluví, zhruba ve smyslu: „Chtěli jste, abychom s Rusy mluvili? Tak jsme s nimi mluvili.“
Lavrov to sarkasticky shrnul, že mu Wadephul v zásadě zopakoval, co Berlín říká veřejně, a mohl mu tedy prostě zavolat, ať si přečte jeho prohlášení. Německá strana podle něj navíc působila dojmem, že už samotný příchod za ruským ministrem je takový ústupek, že by Moskva měla něco nabídnout.
O čem to svědčí? Že německá diplomacie má problém. Diplomacie totiž není divadlo pro domácí publikum. Půlhodinové schůzky sice nejsou neobvyklé, ale ne po čtyř a půl letech mlčení v situaci, která mezi Německem a Ruskem panuje.
Na takovou schůzku je podle mě dobré si vyčlenit patřičný čas, přijít s konkrétními cíly, návrhy a představami, co lze projednat tak, jak to dělají američtí vyjednavači. A pokud takový prostor neexistuje, je asi spíše legitimní o schůzku vůbec nežádat, protože alibi není strategie a spíše to obraz poškodí.
Lze to číst i tak, že berlínská vláda je pod obrovským vnitropolitickým i mezinárodním tlakem a je pro ní stále těžší obhajovat čtyři a půl roku mlčení a absenci jednání. Což je na druhé straně dobrá zpráva, pokud Berlín cítí potřebu se předvádět, že s Moskvou mluví, znamená to, že se něco mění..
Autor: Pavel Šik
