Ekonomická teorie o mezním užitku vznikla v 18. století a jejím autorem byl matematik Daniel Bernoulli. Zjednodušeně říká, že čím má člověk něčeho více, tím je užitek dané věci pro člověka menší. Slovy samotného Daniela Bernoulliho „není pochyby o tom, že zisk tisíce dukátů je významnější pro žebráka než pro majetného muže, ačkoliv oba mají navíc stejnou absolutní částku.”
Není auto jako auto
Je-li základním užitkem z vlastnictví automobilu schopnost se někam dopravit po vlastní ose, je mezní užitek z vlastnictví třetího auta výrazně nižší než z auta prvního. Stejně tak kožené sedačky zvyšují dojem z interiéru vozu, ale schopnost někam dojet zůstává stejná. Dvakrát dražší auto nemá pro člověka dvakrát vyšší užitek, měří-li se pouze nejdůležitější přínos z vlastnictví automobilu.
Podobná úvaha platí pro řadu produktů a služeb, které člověk využívá. Jedna televize v obýváku a jedna v ložnici neznamenají dvakrát větší „potěchu” nebo užitek ze sledování televize v porovnání s jednou televizí. Podle teorie mezního užitku je užitek z vlastnictví druhé televize menší. Přínos druhé televize není v tom, že se člověk vůbec může dívat na televizi, ale v tom, že u ní může usnout v posteli a je ušetřen přesunu z obýváku. Tento fakt je při výpočtu příjmové nerovnosti ve společnosti zcela opomíjen.
Nerovnost ve společnosti se ve skutečnosti dramaticky zmenšuje s počtem lidí, kteří vlastní alespoň jednu televizi nebo mohou dojet, kam budou chtít, autem na klacku, v hadru a se švihadlem. Tedy autem bez automatu, s látkovými sedačkami a s ručním stahováním oken.
Pochybné výpočty
K výpočtu majetkové nebo příjmové nerovnosti ve společnosti se používají různé metody. Všechny ale různým způsobem měří pouze absolutní množství dukátů, které někdo má. Žádný z ukazatelů nerovnosti nezahrnuje do výpočtu Bernoulliho teorii o mezním užitku. Podle ukazatelů nerovnosti má člověk s pěti televizemi pětkrát „více” než jeho soused s jednou televizí, přestože jeho „mezní televizní užitek” je pravděpodobně pouze o něco málo vyšší. Je pravda, že spočítat mezní užitek druhé televize je obtížné, neboť možnost zvadnout v posteli u seriálu nemá přesnou „hodnotu”.
Kdyby se nerovnost ve společnosti měřila podle Bernoulliho teorie, museli by všichni dojít k závěru, že kapitalismus je nejlepším nástrojem na snížení skutečné nerovnosti. Výpočet nerovnosti podle absolutní hodnoty majetku nebo příjmů je vysoce zavádějící.
Výroba pro masy
Kapitalismus neprosperoval proto, že vyráběl nové nebo lepší zboží pro bohaté vrstvy. Jeho klíčovou charakteristikou byla a je výroba pro široké vrstvy obyvatelstva. Laciné věci pro všechny byl cíl fabriky během průmyslové revoluce. Rakouský ekonom Joseph Schumpeter, který popularizoval termín kreativní destrukce, to popsal takto: „Královna Alžběta měla hedvábné punčochy. Úspěchem kapitalismu většinou nebyl fakt, že královna měla více hedvábných punčoch, ale to, že punčochy byly dostupné i pro dívky, které pracovaly ve fabrice.”
Do doby Johna Rockefellera bylo svícení po setmění výsadou opravdu bohatých Američanů. Ke svícení se používal velrybí tuk, který si mohli dovolit jen ti nejbohatší. John Rockefeller dokázal ve své firmě stlačit cenu petroleje natolik, že svítit po setmění si mohly najednou dovolit široké vrstvy obyvatelstva. Přestože majetková nerovnost se započítáním odporně bohatého Rockefellera nepochybně vzrostla, mezní užitek pro miliony Američanů z první lampy, kterou si pořídili, byl obrovský.
Rockefellerovo bohatství byla daň za to, že Američanům umožnil přečíst si knihu po setmění. Na rozdíl od státních daní ji platili dobrovolně a platili ji přímo tomu, kdo jim prokazatelně zlepšil život. Proto zbohatl. Majetková nerovnost je totiž daň společnosti za to, že někteří lidé dokáží vymyslet něco lepšího nebo levnějšího pro všechny.
O čem se nemluví
Příkladů typu Rockefeller jsou tisíce. Henry Ford a auta pro všechny nebo Tomáš Baťa a dostupné boty. Všichni zbohatli a navýšili příjmovou nerovnost jen proto, že umožnili širokým vrstvám obyvatel přístup ke zboží nebo službě, kterou si dříve mohli dopřát jen ti bohatí.
Možná existuje důvod, proč žádný z výpočtů příjmové nerovnosti nezohledňuje Bernoulliho teorii mezního užitku. Útoky proti svobodné společnosti by byly obtížnější. Hesla o příjmové nerovnosti bez zohlednění „mezního užitku” jsou lákavá, úderná a přesvědčivá. Umožňují sociálním inženýrům, kteří je hlásají, nabízet lidem, že je nezištně povedou po cestě ke spravedlivé rovnostářské společnosti, kde líný má stejně jako pracovitý.
Ztracen v překladu zůstává fakt, že za svoji nezištnost, se kterou budou sociální inženýři přerozdělovat to, co vytvořili jiní, si nechají královsky zaplatit.
