Bývalý řecký ministr financí píše na téma třídních protikladů a krize současného neoliberálního kapitalistického systému…
Politický systém Anglosféry je naplněn buržoazní nenávistí. Ve Spojených státech je tzv. liberální establishment přesvědčen, že byl oloupen působením „ubohé sebranky“ využité hackery Vladimíra Putina a zlověstnými vnitřními konstrukcemi Facebooku. Rovněž ve Velké Británii trpí rozčilená buržoazie tím, že podpora odchodu z EU ve prospěch neslavné izolace zůstává stejná, bez ohledu na proces, který je možné popsat jen jako chaotický Brexit.
Rozsah analýzy šokuje. Růst militantního parochialismu*) na obou stranách Atlantiku je studován ze všech hledisek, která si jen dovedeme představit: psychoanalytických, kulturních, antropologických, estetických a samozřejmě i z hlediska politiky identičnosti. Jediné hledisko, které ve značné míře zůstává neprozkoumáno je to, co drží klíč k chápání toho, co se děje:
Nepřetržitá třídní válka, rozpoutaná proti chudým od konce sedmdesátých let minulého století.
V roce 2016, v roce jak Brexitu, tak i Trumpa, dva ukazatele, jako obvykle ignorované nejpronikavějšími analytiky establishmentu, vysvětlily situaci. Podle údajů FED více než polovina amerických rodin nemá právo na poskytnutí úvěru, který by jim umožnil koupit nejlevnější auto na trhu (sedan NissanVersa za cenu 12 825 dolarů). Přitom více než 40 % rodin se spoléhalo hlavně na úvěr nebo na potravinové banky, aby se uživily a pokryly základní potřeby.
Britský filozof 14. století William Ockham výborně definoval, že zmateni ve vzájemně si konkurujících vysvětleních si musíme vybrat to, které má co nejméně dohadů a nejvyšší jednoduchost. Při vší své obratnosti analytici establishmentu USA a Velké Británie nejspíš tento princip zavrhli.
Při neochotě přiznat si sílící třídní válku, bez konce kladou důraz na teorii spiknutí o vlivu Ruska, spontánní výrony nenávisti k ženám (podle Ciceróna její příčinou bývá neopětovaná láska), vlny migrantů, povstání strojů atd. Bez ohledu na to, že všechny tyto obavy jsou těsně spjaty s militantním parochialismem posilujícím Trumpa a Brexit, se jen slabě vztahují k hlubší příčině – třídní válce proti chudým lidem, o čemž svědčí údaje o dostupnosti automobilů a dluhové závislosti větší části britské populace.
Tak to je. Někteří relativně bohatí voliči ze střední třídy podpořili Trumpa a Brexit. Většina této podpory je ale založena na strachu vyvolaném sledováním toho, jak se nižší třídy noří do zoufalství a nenávisti, kdy perspektivy jejich vlastních dětí jsou velmi mlhavé.
Před dvaceti lety titíž liberální analytici kultivovali nemožný sen o tom, že globalizace financializovaného kapitalismu přinese rozkvět většině. V době, kdy se kapitál stává stále více koncentrovaným v globálním měřítku a militantnějším ve vztahu k těm, kdo nejsou vlastníky aktiv, tito deklarovali, že je třídní válka skončena. S růstem dělnické třídy po celém světě, dokonce přitom, když pracovní místa a perspektivy zaměstnanosti v Anglosféře klesaly, chovaly se tyto elity tak, jako by třída odešla do minulosti.
Finanční krach v roce 2008 a následující velká recese tento sen pohřbily. Liberálové nicméně ignorovali nesporný fakt, že obrovské ztráty, které utrpěl kvazi-kriminální finanční sektor, byly cynicky přesunuty na bedra dělnické třídy, která pro ně už nic neznamenala.
Při vší samochvále progresistů byla ochota elit ignorovat zvětšující se třídní rozvrstvení a zaměnit ho třídně slepou identitární politikou, velikým darem pro toxický populismus. Ve Velké Británii byla labouristická strana (pod vedením Tonyho Blaira, Gordona Browna a Edwarda Millibanda) příliš nesmělá, než aby jen připomenula sílící třídní válku proti většině po roce 2008, což vedlo v jejím nitru ke vzniku Strany nezávislosti Spojeného Království (UKIP), s jejím brexitovým parochialismem.
Slušná společnost nejspíš nezaregistrovala, že se stalo snazším dostat se na Harvard nebo Cambridge, pokud jste černý než když jste chudý. Oni záměrně ignorovali, že identitární politika může být stejně sporná jako apartheid, pokud jí dovolíme vystupovat v podobě páky pro ignorování třídního konfliktu.
Trumpa nijak nehryže svědomí, mluví-li zřetelně o třídě, nicméně licoměrně objímá ty, kteří jsou příliš chudí na to, aby si mohli koupit auto, nemluvě už o možnosti vyslat své dětí na Harvard. Brexitýři rovněž objímali „prostý lid“, zrcadlící se v obrazech lídra UKIP Nigela Farage, popíjejícího v pubech s „obyčejnými mládenci“. A když se větší skupiny dělnické třídy obrátily proti milovaným synům a dcerám establishmentu (Clintonům, Bushům, Blairům a Cameronům), podporujícím militantní parochializmus, političtí komentátoři odsoudili iluze tohoto odpadu společnosti o kapitalismu.
Ale k nespokojenosti, která podpořila Trumpa a Brexit, nevedly iluze o kapitalismu. Bylo to nejspíš zklamání z umírněné politiky, která zesílila třídní válku proti nim.
Jak se dalo očekávat, objetí Trumpa a Brexitérů s dělnickou třídou je vždycky vyzbrojovalo volební mocí, která dříve nebo později bude obrácena proti zájmům dělnické třídy a samozřejmě i menšin, což je trvalý sklon populismu u moci, od roku 1930 dodnes. Trump tak využil dělnickou podporu k provedení skandálních daňových reforem, jejichž čistá ambice spočívá v tom, aby pomohl plutokracii v době, kdy na miliony Američanů doléhá omezení dostupnosti zdravotní péče a, protože se schodek federálního rozpočtu nadouvá, tak vyšší dlouhodobé daně.
Tak vláda britských konzervativců, která hájila populistické cíle Brexitu, nedávno oznámila snížení sociálních, vzdělávacích výhod a daňových úlev pro chudé vrstvy obyvatelstva o několik miliard liber. Tato snížení přesně odpovídají sumě, o kterou byla snížena korporátní daň i daň dědická.
Dnes establishment formující veřejné mínění, který přezíravě odmítl význam sociální třídy, podporoval politické prostředí, ve kterém třídní politika nikdy nebyla aktuálnější, toxičtější a méně probíranou. Svým vystupováním ve jménu vládnoucí třídy, sestávající z finančních expertů, bankéřů, představitelů korporací, vlastníků masmédií a velkých odvětvových funkcionářů, působí přesně tak, jako by jejich cílem bylo předat dělnickou třídu do špinavých rukou populistů s jejich prázdnými sliby udělat Ameriku a Británii „znovu velkými“.
Soudě podle jejich hrubého nakládání se senátorem Bernie Sundersem a labouristou Jeremy Corbynem, se liberální establishment nejspíše bojí takového hnutí víc než Trumpa a Brexitu.
Janis Varufakis je bývalý řecký ministr financí, profesor ekonomie na Athénské univerzitě.
*) Parochialismus – upřednostňování svých na úkor ostatních
Zdroj: Delfi.lv
Překlad: st.hroch 171219
