Ryszard Antoni Legutko (1949) je bývalý polský ministr školství a dlouholetý poslanec Evropského parlamentu. Je jedním z nejvýznamnějších evropských konzervativních myslitelů. Je profesorem filozofie na Jagellonské univerzitě v Krakově, kde se specializuje na antickou a politickou filozofii. Je autorem více než dvaceti knih, ve kterých kriticky reflektuje moderní demokracii, liberalismus a toleranci. Ve svém bestselleru Démon v demokracii, vydaném v roce 2016 a přeloženém do několika jazyků, Legutko vysvětluje, jak se liberální demokracie postupně přiblížila stejným cílům jako komunismus, i když bez sovětské brutality.
Přinášíme text projev, s nímž profesor Legutko vystoupil na pátém ročníku Konzervativního summitu 8. listopadu v Bratislavě.
Ještě donedávna se zdálo, že po pádu komunismu vstoupil západní svět, a vlastně velká část planety, do fáze stabilizace a budoucnost Západu vypadala relativně optimisticky. Za prvé se zdálo, že liberální demokracie dlouhodobě uspořádá život v západních zemích, vytvoří rovnováhu a dá všem politickým silám hlas v politickém životě. Za druhé, ve svobodném světě, který zahrnuje mnohem širší oblast než dříve, budou lidé těžit ze své svobody a jejich individualita a kreativita budou vzkvétat jako nikdy předtím.
Žádný z těchto slibů nebyl splněn, a to z téhož důvodu. Západní svět se rychle proměnil v monopolní strukturu, a to jak politicky, tak ideologicky. Vznikly mezinárodní struktury, z nichž nejvýznamnějším příkladem je Evropská unie, které se do značné míry odchýlily od parlamentního systému s jeho demokratickou legitimitou, oddělením pravomocí a odpovědností. Místo toho máme struktury s nejasnými a stále se rozšiřujícími kompetencemi.
To, co tento monopol umožnilo, byla existence takzvaného mainstreamu. Mainstream byl produktem revoluce v roce 1968, která skončila vítězstvím levice a kapitulací pravice. V Evropě lze agendu mainstreamu shrnout do následujících bodů: (1) recyklace západní společnosti prostřednictvím imigrace z ne západních zemí; (2) recyklace lidské přirozenosti zrušením dvojího rozdělení pohlaví a podkopáním rodiny, manželství a morálky života a smrti; (3) recyklace západní kultury, která je údajně kontaminována diskriminací, misogynie, rasismem a dalšími hříchy; (4) zbožšťování Přírody (s velkým P) s neúprosným důrazem na zelenou energii; (5) budování mezinárodního mocenského systému, který bude prosazovat výše uvedené principy bez ohledu na vůli národních institucí, národních států a jejich voličů.
Pokud se na dnešní svět podíváme tímto způsobem, role konzervatismu se jeví jako zřejmá. Žádný z výše uvedených bodů není udržitelný a všechny jsou receptem na katastrofu. První známky jsou již viditelné – vidíme důsledky masové imigrace, demografického kolapsu, klesající bezpečnosti, klesající úrovně vzdělání, sociální atomizace atd.
Není třeba mnoho výzkumu, aby si člověk všiml, že rostoucí počet lidí v Evropě je nespokojen se současným systémem. To však neznamená, že se rozpoutala velká vlna konzervatismu. Největší námitky vyvolávají otázky imigrace, zelené energie a vlivu mezinárodních mocenských struktur.
V souvislosti s těmito námitkami mohou konzervativci počítat se spojenci a spolupracovat s nimi na posílení suverenity národních států, energetické obezřetnosti a zastavení imigrace. Poslední zmíněná otázka je složitá, protože počet imigrantů v západní Evropě je enormní a sociální recyklace již v mnoha ohledech zanechala své stopy.
Zda střední a východní Evropa budou hrát významnou roli v usměrňování rostoucí nespokojenosti, teprve uvidíme. Určitě k tomu má prostředky. Zda se však odváží zaujmout pevný postoj proti stávajícímu monopolu, to teprve uvidíme. Polovičatá opatření – být a nebýt součástí hlavního proudu – by nestačila. Konformita rozhodně není řešením.
Strategie, podle níž bychom mohli zachránit to či ono částečným přizpůsobením se dominantnímu idiomu, je přímou cestou ke kapitulaci. Bohužel existuje nespočet lidí, kteří tuto strategii následují. Mnoho konzervativců v Evropě i jinde v západním světě již kapitulovalo. Křesťanskodemokratické strany se pokorně podřídily strategii přizpůsobení, což v praxi znamenalo opuštění konzervatismu a křesťanství.
Kapitulovala také drtivá většina protestantských církví, které se klamou, že přizpůsobení bude znamenat přežití a že kapitulace nakonec povede k oživení. Bohužel podobné tendence vidíme i v katolické církvi. Nelze se ubránit pocitu, že stávající monopol má ďábelskou moc otupit vůli a přivést k šílenství nespočet jednotlivců a organizací.
Překonání politického a ideologického monopolu v Evropě je o to obtížnější, že je chráněn Evropskou unií, takže jakýkoli krok proti němu okamžitě vyvolává konflikt s evropskými institucemi. A v naší části kontinentu si tento scénář dosud nedokáže představit ani většina občanů, ani většina politických vůdců. Političtí vůdci se stali loajálními služebníky hlavního proudu a mají spíše zájem na zachování jeho monopolu.
Země v našem regionu jsou vnitřně rozdělené. Některé skupiny a organizace hájí mainstream, zatímco jiné se proti němu staví. Ti, kteří se mu staví na odpor, stojí na pevnější půdě. Smutnou realitou je, že příslušnost středoevropských a východoevropských stran a institucí k mainstreamu jim nezaručuje svobodu jednání, ale spíše z nich činí vykonavatele rozhodnutí, na která nemají žádný vliv.
Do jisté míry proto odpor vůči mainstreamu dnes také představuje touhu našich zemí znovu získat významnou část své ztracené suverenity, kterou neztratily výlučně a nutně na základě našeho souhlasu, ale která byla často přisvojena evropskými institucemi.
Tento odpor vůči mainstreamu nemusí mít nijak radikální podobu.
Nejprve bychom měli oživit Visegrádskou skupinu a začít jednat koordinovaně. Před několika lety, když jsem byl ještě aktivním politikem, jsem měl příležitost na vlastní oči vidět, jak velmi zvýšená aktivita Visegrádské skupiny, která byla v té době stále přítomna v mezinárodní politice, rozrušila významné evropské státníky, jejichž setkání jsem se účastnil. Toto rozladění dokázalo, že skupina V4 může něco změnit.
Důsledkem politického monopolu je ideologický monopol. Monopol je obzvláště zlověstný, protože vedl k rozšířené kontrole mysli. Stejně jako za komunismu miliony lidí velkoryse chválí liberální demokracii jako jedinečný systém svobody, jako by neviděli to, co je dnes již zřejmé, totiž významná omezení svobody v Evropě a rostoucí represivnost právních systémů. Miliony lidí byly nabádány, aby oslavovaly pluralismus, ale dnešní společnosti se vyznačují konformitou, nikoli rozmanitostí.
Není však pravda, že by všichni lidé žili v nevědomosti. To ani zdaleka. Stále více z nich si dobře uvědomuje, že vyjadřování názorů, které se liší od mainstreamu, je stále nebezpečnější. Aby byli v bezpečí, raději se nevyjadřují. Do liberální demokracie se tak vkradl strach, sice ne tak velký jako za komunismu, ale přesto znatelný.
Toto masivní přetvoření mysli má mnoho důvodů. Jedním z nich bylo, že jsme přijali zkreslený pohled na lidskou přirozenost, redukovanou na jednoduché složky a formy chování, jako je potěšení a bolest, zachování života, touha po moci atd. Člověk se tak stal bezmocným vůči různým ideologickým vlnám, které ho zaplavují.
Tím, že degradoval metafyziku a eschatologii, odložil stranou epistemologii založenou na pravdě a etiku založenou na pojmu dobra a diskvalifikoval je jako příliš vágní, podezřelé a se skrytými postranními úmysly, nemá žádné intelektuální ani morální nástroje, aby všechny tyto ideologie prokoukl. A protože nemá oporu v silném smyslu pro pravdu a dobro, stal se kořistí všeho, co přichází a nese pečeť modernity, všeho, co mu slibuje více svobody a dává mu stále nová práva. Skutečnost, že tento slib je falešný, nemá žádný význam.
Klamný jazyk ideologického monopolu v kombinaci s mocí byrokratických struktur, které tuto ideologii prosazují, učinil moderního člověka stále méně vnitřně vedenou osobou a stále více osobou vedenou ostatními. Věří, že podléhá celému systému různých nezbytností – biologických, historických, ekonomických, ideologických –, kterým se nemůže ubránit a musí se jim podřídit. Zároveň jsou bombardováni rétorikou o osvobození a emancipaci, autonomii a seberealizaci. Není divu, že máme masy nerozlišitelných jedinců, z nichž každý tvrdí, že je rebel a kacíř. Paradoxem naší doby je, že vytvořili člověka, který je zároveň poslušný i arogantní.
Konzervativci proto stojí před úkolem nasytit veřejný prostor a kulturu obsahem, který lidem poskytne lepší pohled na sebe sama. Abychom pochopili náš status, musíme se vrátit k pojetí lidské přirozenosti, které nám zanechala antika a křesťanství. Řekům a křesťanům vděčíme za názor, že na jedné straně jsme metafyzické bytosti, které hledají pravdu a naplnění tím, že se otevírají absolutnu, a bez tohoto otevření nežijeme v souladu se svou přirozeností; na druhé straně jsme sociální bytosti, které se mohou rozvíjet prostřednictvím dobrých morálních praktik v rámci společenství.
Abychom shrnuli a zjednodušili výše uvedené: konzervativci stojí před dvěma cíli: jedním je, aby naše země znovu získaly rozsáhlé území suverenity, které bylo anektováno, a druhým je, aby člověk znovu získal svou plnou přirozenost, a tím i sebeovládání. Samozřejmě, suverenita sama o sobě nezaručuje dobrý řád ve státě, stejně jako sebeovládání nezaručuje dobrý řád v duši. Ale to jsou pouze předběžné podmínky. Víme však – a několik desetiletí existence EU to jasně potvrdilo –, že omezení suverenity vnější autoritou způsobuje nepořádek ve státě. Víme také, že lidé mohou upadnout do vnitřního nepořádku, pokud bezmyšlenkovitě a bez reflexe přijímají to, co jim dnes nabízí mocný průmysl, který formuje vědomí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
